Reportáž psaná ve tmě | E15.cz

Reportáž psaná ve tmě

Reportáž psaná ve tmě
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

Jan Bílý

Dark retreats, pobyty ve tmě, jsou dnes čím dál populárnější metodou, jak lépe poznat sám sebe. Také sloupkař ZENu a známý terapeut Jan Bílý si střihnul deset dní v naprostém odloučení od světla. Přemohl démony své mysli?

„Mami, ale necháte mi světýlko, ano?“
„Jasně, necháme.“
„Opravdu?“
„Opravdu.“
„Velké?“
„Tak už přestaň, vždyť jsi skoro dospělý!“
No – jak se to vezme. Bylo mi pět a rodiče mě častěji nechávali samotného na chatě. Chodili k sousedům na vínečko a já měl strach. Ze tmy. Z příšer, které ukrývala, ze zvuků, dupání ježka, šramocení myší, a především z něčeho, co se nedalo pojmenovat. Ale o to větší hrůzu to budilo…

První dny: Ach, ta krása! Před očima se rozsvěcují a pulzují nádherné fraktální obrazce, které zná asi každý, když si někdy ve tmě mnul oči. Vodní postel, na které si hovím, je příjemně teplá a pohodlná. Jóga, kterou cvičím, jde hluboko a asány – tedy držení těla – se opravují samy od sebe. Od druhého dne chutná jídlo, postavené jednou za den (v nepravidelných intervalech!) do meziprostoru dvojitých dveří, neobyčejně intenzivně. A ticho je úžasné. A stále vzory, tapety, tvary, barvy, kroutící se linky nebo, od třetího dne, schopnost „vidět“ úplně jiný, a přesto identický prostor kolem – především jakousi románskou kobku či prehistorický kamenný chrám.

Jenže pak, asi od čtvrtého dne, začíná přituhovat. Vizuální obrazce nejdou vypnout! A ačkoli se mi prakticky nikdy nezjevují žádné příšery a obludy, samotné neustálé odvíjení se přeludů začíná obtěžovat. A i když vím, že vše, co „vidím“, pramení z té části mého mozku, která je za normálního, denního provozu upozaděna, začíná mě moje naprostá neschopnost kontroly nad „obrazci“ děsit. Cítím se tak trochu jako Buddha, jehož sváděl ďábel Mára – až na to, že já nevidím (bohužel) žádné nahé ženy ani křišťálové paláce, ale povětšinou abstraktní tvary, které připomínají cosi neznámého z dalekých galaxií. Samozřejmě vím, že to není nic zvenčí, že je to moje nudící se ego ve spojení s podvyživeným rozumem, jenž nemusí nic řešit, a tak si pilně vymýšlí. Ale to moc nepomáhá.

Co pomáhá, je opět jóga, moje speciální druidská meditace „sezení s holí“ a pak, když se krize prohloubí, skálopevné přesvědčení nenechat se vychýlit, nepodlehnout budící se panice a setrvat ve svém středu. „To mě budete muset zabít, roztrhat na kousky, a ani tím mě nedostanete,“ říkám v množném čísle svému vlastnímu přeludy produkujícímu mozku. A náhle – klid, prázdno, jas a úžas. Zakouším okamžik čistého bytí, bez myšlení, bez hodnocení, takřka bez vjemu. Zbude láska a údiv nad krásou okamžiku. Na maličkou chvíli, samozřejmě, ale ta chvilka vydá za dny a měsíce „vnějších“ potěšení.

A pak jsou tu ještě setkání, vhledy, které částečně jdou jasně z mého nitra, částečně bůhví odkud. Na pár minut uzřím jakéhosi sibiřského šamana, který, tak jako já, bubnuje a v přestávce se na mě zadívá a říká: „O život je nutno pečovat. Život je moc vzácný v univerzu. Řekni to lidem.“ A mně vyhrknou slzy do očí a zatoužím po procházce šumavským lesem, který čeká venku. A vím, že to, co „venku“ dělám, dělat mám a že to dělám vcelku správně, včetně občasných chyb, propadů a bolístek.

Zažehnutí světla

Téměř nejím. Uvědomuji si, jak tím, že se dostávám k sobě, ke své podstatě, do centra mého bytí, odpadají touhy po objemu, množství, rychlosti a kontrole. Začínám chodit mikrokrůčky po své kobce a zpívat jakousi ukolébavku. A vida – když se blížím ke zdi, slyším ji skrze ozvěnu. Rozeznávám čistě akusticky výklenek s toaletou, sprchový kout, prostor nad postelí i pověšenou deku. Připadám si jako netopýr a baví mě pomalost. A tak se vkrádá desátý den.

Hodinu před propuštěním požádám (píšu ve tmě už docela rutinovaně) o sirky a svíčku. Chci ukončit svůj pobyt slavnostním obřadem Zažehnutí Světla. Na co zapomenu, když škrtám sirku, je zavřít oči. A tak prožiji svůj malý Big Bang, prvotní záblesk stvoření světa. Notnou chvíli nic nevidím, zvedá se mi žaludek, jsem jako praštěný – světýlkem. Malým, ale jak můj duchovní učitel Osho říkal: „Zažehneš jednu jedinou svíčku a veškerá tma je pryč.“

Vycházím ven, do vonící, večerním sluncem zalité krajiny šumavského předhůří. Vnímám červené jeřabiny v moři zelených listů, temnou žluť posečených polí a vysokou, svobodnou, prázdnou, konejšící modř nebe. Je konec léta, jemný vánek šimrá na kůži a svět je neuvěřitelně krásný. „Život nutno opatrovat,“ slyším hlas šamana a vím, že má pravdu. A tomu malému, pětiletému klukovi v sobě říkám: „Vůbec se neboj. Ta tma je součástí světla a to světlo, Honzíku, je v tobě.“

Autor: Jan Bílý
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!