Je opravdu možné nejíst a žít jen z volné energie? Pránici tvrdí, že to jde. | E15.cz

Je opravdu možné nejíst a žít jen z volné energie? Pránici tvrdí, že to jde.

5. února 2017 • 06:00

Pránici neboli lidé žijící z takzvané volné energie vzbuzují u druhých buď výsměch, anebo obdiv. Ale není třeba cítit k tématu odpor. Je opravdu možné žít bez jídla a přitom být zdráv a cítit se skvěle? U nás je lidí žijících bez tuhé stravy několik desítek, ve světě kolem třiceti až čtyřiceti tisíc jedinců. ZEN se vydal pránisty prozkoumat.

Odmala nám říkali, že jíst musíme, protože jinak naše tělo bude strádat a posléze zemře. O výživě těla existuje mnoho vědeckých statí. Za naší neochotou vůbec si připustit, že je možné žít z takzvané volné energie, je proto především strach. A ještě je tu druhá věc – jídlo se pro nás stalo zdrojem příjemných pocitů a radosti, a tak v dospělosti jíme často hlavně proto, že máme na něco chuť. Jsou mezi námi však i tací, kteří se naladili na příjem volné energie neboli prány, jež je všude kolem nás. K dispozici je stále a pro všechny a také neustále koluje v našem těle – to je důvod, proč nám svědčí pohyb. V indické tradici se volné energii říká prána, Polynésané ji nazývají manas, v čínštině je pro ni termín čchi, v Japonsku ki a staroslovanský název zní živa.

Mít to jinak

Janu Tillovou, která bez příjmu tuhé stravy žije už téměř pět let, jsem poprvé viděla v dokumentu režiséra Viliama Poltikoviče nazvaném Žijeme z energie, jsme energie. Po dvou letech od zhlédnutí dokumentu jsem ji navštívila u ní doma v Orlických horách. Před mým příjezdem upekla bábovku, což mi vysvětlila tím, že vaří a peče často, přestože sama nejí. „Hojně sem jezdí návštěvy. Syn s rodinou, sestra s manželem i jiní, a tak vařím a peču pro ně. Je to přece činnost jako každá jiná. Na zahrádce proto pěstuju mangold, špenát i dýně.“ Z dýní vyrábí exotickou marmeládu s vínem a ananasem a kromě toho je specialistkou na výrobu bylinkových sirupů a medů, které vaří nejen z pampelišek, ale i z petrklíčů, podbělu, z jehličí a bezu.

„Když tu natáčel Viliam Poltikovič, vyhládlo mu, ale svačinu neměl. Ten den tu ale nic k jídlu nebylo, a tak jsem sáhla po železné rezervě, několika bramborách. A protože bylo jaro, šla jsem do lesa pro speciální druh choroše, který po usmažení chutná jako sýr,“ vysvětluje mi.

A pak mi vypráví svůj příběh. Před patnácti, šestnácti, možná prý sedmnácti lety, čas prý Jana nesleduje, si totiž sáhla na pověstné dno. Lékař jí sdělil, že má rakovinný nádor a operace byla bezodkladná. Jiná doktorka k tomu však dodala, že odoperovat jí mohou cokoli, ale problém, který tuto nemoc způsobuje, operačně odstranit nelze. „Do té doby jsem žila úplně normálně, čili v podstatě nenormálně, protože náš takzvaně běžný způsob života je devastační. Měla jsem účetní firmu, osm zaměstnanců, pracovala jsem sedm dní v týdnu od rána do večera a pila jeden hrnek turka smrťáka za druhým. Jídlo pro mě bylo hlavně odpočinkem. K tomu jsem žila životy svých dětí a zůstávala jsem ve vztahu, který mi nevyhovoval.

Spisovatel a režisér Viliam Poltikovič: Jak bude po smrti?

Když mi doktorka sdělila diagnózu, přijela jsem domů, sbalila si tašku a odstěhovala se do druhého bytu. Tam jsem si řešila svoje problémy a po půlroce byl nález negativní. Uzdravila jsem se bez operace a strach ze smrti jsem necítila. Nejvíc mi pomohly knihy indického mudrce Osha, díky nimž jsem se napojila sama na sebe – a děti, už dospělé, jsem nechala žít si podle svého. A pak jsem na sobě pracovala dál a dál.

Absolvovala jsem přírodní kúry na očistu celého těla, protože jsem si připadala ucpaná jako odpad u dřezu, a dvakrát jsem držela třicetidenní hladovku. K jídlu se mi vracet nechtělo, ale vnitřně jsem to měla nastavené tak, že je třeba se zase najíst. A pak jsem na jedné nahrávce slyšela větu Henriho Monforta, která se mnou velmi silně rezonovala. Řekl, že pránici nedrží hladovku, čili půst, ale stravují se jinak. To byl impulz, který mi stačil. Někde v sobě jsem cítila, že jsem dýchavec, tak jsem si to nazvala sama pro sebe. Slovo pránik jsem ani neznala.“

Výživa odjinud

Bylo to někdy v listopadu, a tak si Jana řekla, že s rodinou ještě stráví Vánoce tradičním způsobem a pak se začne stravovat jinak. „Po svátcích jsem ještě dojídala jídlo, které zbylo, a naposledy jsem se najedla 11. ledna 2012. Bylo to spontánní a od té doby vše plyne samo. Nijak to nezkoumám a neanalyzuji, přesto to funguje a nepotřebuji k tomu ani cvičit, ani meditovat, ani nic jiného.“

Nepřekvapilo mě, když Jana ještě dodala, že jídlo jí nic neříkalo už odmala a vždy měla jen pár vybraných jídel. „Moje sestra nesnáší čočkovou polívku, protože to bylo moje oblíbené jídlo, které babička vařila třikrát v týdnu, abych se napapala.“ Ti, které pránický způsob výživy zajímá, se Jany Tillové často ptají, jestli nějak přeprogramovala svoje buňky, ale na to odpovídá, že nic takového nedělala. Prostě najednou věděla, že energii může přijímat jinak než jídlem. Podle ní to přišlo samo, v podstatě jako důsledek určitého pochopení.

Jiní se jí pro změnu ptají, kolik ušetřila na jídle, což však zjistí nejlépe sami zapisováním svých výdajů za jídlo. Jindy je zřejmé, že některé jedince k pránické výživě táhne především jejich touha po výjimečnosti. Jenže jakmile je za tím „já chci“ a člověk na to jde silou, nefunguje to. Dotyčný zůstává v úrovni hladovění, čili půstu, který je ovšem po nějaké době nutné přerušit a vrátit se k jídlu, jinak tělo umírá.

Důkazem toho, že organismus přešel na jiný způsob výživy, je skutečnost, že člověk neubývá na váze, necítí únavu ani nepotřebuje delší dobu spánku. Ta se naopak zkracuje. Henri Monfort spí denně údajně zhruba hodinu a půl, Jana asi dvě hodiny. Její tělo necítí únavu, a když doma Jana vyrábí náušnice, náramky a jiné ozdoby, chodívá spát až k ránu, aby si odpočinuly hlavně její oči. Jak ještě dodala, o tom, že už nikdy nebude jíst, přesvědčená není, ale teď je jí takhle líp.

James A. Cusumano: Jak najít dlouhodobé štěstí

„Když budu mít na něco chuť, dám si to. Stalo se to zatím jednou, když jsem si v kavárně objednala horkou čokoládu s chilli. Spolknout to ale nešlo a pak jsem si vzpomněla, jak jsem ji kdysi pila s kamarádkou a bylo nám při tom fajn. Podvědomě jsem si to opět chtěla navodit. A co piju? Vodu. A do teplé vody si dávám pár kapek bylinkového sirupu či medu. Kafíčko jsem si nechala jako společenskou událost, když jsem u stolu s ostatními, ale žádné chutě se po něm už nerozjíždějí. Strachy ze mě spadly jako těžký balvan a cítím velkou důvěru v to, že je o mě každou chvíli postaráno, jsem pod ochranou a nic mi neschází.“

Jana Tillová ještě vysvětluje, že na práně jsme úplně všichni. „Není to nic mimořádného, jde jenom o to, jak tuto energii přijímáme. I ti, kteří se živí čirou pránou, mají své problémy a potíže, pouze se jinak stravují. A jestli někdo říká, že jsme podvodníci, je to jeho právo a jeho pravda.“

První vlaštovky

Lidé vyživující se jinak než příjmem tuhé potravy tu byli vždycky, ale dnes jich přibývá. Známý je například případ indického jogína Prahlada Janiho, který žije bez jídla a vody od roku 1940. Narodil se v roce 1929, a je mu tedy již více než 87 let. Voda v jeho těle neustále koluje a je zdráv. Další známý breatharián, člověk vyživující se volnou energií, žije v Izraeli – Ray Maor nedávno prohlásil, že nejí a po delší období nemá ani potřebu pít. Souhlasil s tím, aby ho vědci natáčeli na kameru, přičemž jeden podnikatel se do toho vložil s tím, že když opravdu nebude sedm dní jíst ani pít, věnuje mu sto tisíc dolarů. A tak se také stalo.

Jana Tillová u nás společně s Robertem Chlebikem zájemcům o tento způsob výživy nabízí týdenní vedení nazvané Týden ku práně. Jeho smyslem je pochopení a postupné prožívání pránického způsobu života. Robert Chlebik absolvoval v roce 2013 takzvaný přechodový proces u již zmiňovaného Henriho Monforta a letos tento proces pomáhal organizovat.

Také se účastnil seminářů s Australankou Jasmuheen a Akahim Salasem z Ekvádoru. Akahi se vyživuje pránicky od roku 2008 i se svou manželkou Camilou Castillo; jejich společnou profesí je tanec a mají spolu dvě malé děti. Během prvního těhotenství Camila přijala tuhou stravu celkem třikrát, během druhého již ani to, přesto v obou případech porodila zdravé dítě, které poté i kojila. Dnes manželé pro zájemce pořádají osmidenní procesy přípravy k přechodu na pránickou výživu začínající pouze příjmem ovoce, poté šťáv a následují tři dny bez jídla i bez vody.

Přechod

Henri Monfort nabízí jedenadvacetidenní přechod, každý den začíná šamanským rituálem, takzvaným medicínským kruhem, a poté následuje cvičení čchi-kung. Oběd a večeře probíhají formou vizualizace, čímž se v buňkách probouzí schopnost pránické výživy. „První týden probíhá fyzická očista, ve druhém týdnu se vyplavují zasuté emoce a pracuje se na psychické úrovni a ve třetím týdnu se vše stabilizuje,“ líčí Robert Chlebik.

Pokud jsou po absolvování „jedenadvacítky“ splněna alespoň dvě kritéria ze tří (stabilizace váhy, dostatek energie a stabilní potřeba spánku), lze v procesu přechodu ještě pokračovat. V tomto případě je možné, že se dotyčnému eventualita této výživy otevře. Jsou-li splněna všechna tři kritéria, je již otevřena, ovšem je-li splněno pouze jedno kritérium, nebo dokonce žádné, takže člověk má málo energie, potřebuje hodně spát a stále jde s váhou dolů, organismus zůstává v úrovni hladovky a pak je jednoznačným doporučením vrátit se k tuhé stravě. Henri Monfort tyto přechody v naší republice pořádal již dvakrát a další se plánuje v létě 2017.

Jarmila Klímová: Jak se dožít 400 let

„Zkušenost pránické výživy zažívám již od 23. listopadu 2002. Nejsem žádný mistr ani guru, pouze předávám vlastní svědectví. Každý den ráno si řeknu, že když to bude fungovat, budu v tom pokračovat, ale jestli to tak bude i zítra, nevím. Netvrdím, že každý má možnost přestoupit na pránický způsob výživy, nicméně tento program je v každém a stačí ho aktivovat.“ Prána je obsažena ve všem, co existuje, protože to je energie života. Živiny v tuhé stravě neboli to, co je nutné pro chod těla, tvoří zhruba patnáct procent a zbytek je odpad: těžké kovy, toxiny a podobně. Tělo je ukládá v kloubech, ve svalech i v tuku a čeká, až se jednoho dne rozhodneme provést detoxikaci. Když k tomu nedojde, brzy nastupuje únava, nemoci a předčasné stárnutí. „Očistit tělo můžeme třeba půstem a k tomu stačí jeden až tři dny. Je však dobré to opakovat, například nejíst jeden den v týdnu,“ doporučuje Henri Monfort.

Zdůrazňuje, že už během půstu, který je časově ohraničen, se začnou vynořovat buněčné vzpomínky. Otevírají se záznamy, jež máme uloženy v buňkách, aniž o nich víme. Jejich součástí je i takzvaná rodinná paměť, podle níž kopírujeme zděděné mentální vzorce včetně jejich odrazu na těle, což jsou nemoci. Půst v tomto případě funguje stejně, jako kdybychom restartovali počítač. Při přechodu na pránu upozorňuje na důležitost přípravy, kdy člověk svou stravu postupně zjemňuje a zmenšuje přijímané porce až na jedno jídlo denně. Kromě toho připomíná nezbytnost rovnováhy mezi naším tělem fyzickým, emočním, mentálním a duchovním, jíž můžeme dosáhnout především prací na své psychice. Jestliže není v pořádku psychika, není možné ani uzdravení těla z jakékoli nemoci tak, aby se již nevrátila. A k tomu je především zapotřebí zbavit se strachu. Poté může spontánně naskočit i pránický způsob výživy – ale také nemusí.

„Až když vaše buňky opravdu pochopí, že vaše existence není ohraničena hmotným světem, získáte skutečnou svobodu a defi nitivně se umístíte v pránickém světě. Rozvinou se zcela nové vjemy, nic již nehodnotíte a vše k vám promlouvá láskou. V tom případě je pránická výživa jednou z cest k osvícení. Tělo funguje v režimu naprostého zdraví – rostou mu vlasy, nehty, všechny orgány fungují normálně a běžných hodnot dosahuje i krevní obraz. Několik měsíců po přechodu ze střev odcházejí různé zbytky, pak činnost střev ustane, avšak kdykoli může být opět obnovena.“

Konflikt s instinkty

Vyvstává otázka, proč se takto nevyživují lidé trpící hladomorem a podvýživou v tzv. třetím světě, zejména v chudých zemích Afriky, a proč právě zde tato možnost nikoho nezaujala. Podle všeho tady lidé nemohou praktikovat výživu volnou energií proto, že intenzivně prožívají strach z nedostatku jídla, a tudíž na to ještě nejsou připraveni. Jejich touha po jídle totiž není nasycená, myšleno především v rovině mentální a emoční. Jiné je to však v zemích blahobytu, kde všichni jedli už všechno, mockrát se přejedli a nadbytečné potraviny vyhazují do kontejneru.

„Někteří se do výživy pránou vrhnou jako bojovníci, ale s našimi instinkty zahrnujícími výživu a sex bojovat nelze. Vstoupíme-li totiž do konfliktu s našimi instinkty, můžeme si být jistí, že prohrajeme. Instinktům je třeba říci,ano’, ale s tím, že výživa bude probíhat jinak,“ vysvětloval na přednášce v pražské Lucerně Monfort. Dodal, že všechny své kuchyňské spotřebiče již rozdal a ve vypnuté ledničce má uložené knihy.

Autor: Věra Keilová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!