Eric Pearl: Čaroděj Made in Jůesej | E15.cz

Eric Pearl: Čaroděj Made in Jůesej

Eric Pearl: Čaroděj Made in Jůesej
Eric Pearl
• 
ZDROJ: Petr Hricko

Jan Müller

ZEN si dal snídani s americkým chiropraktikem, ze kterého se stala mezinárodní hvězda alternativní medicíny. Umí léčit? To nevíme. Každopádně umí mluvit.

Na webové stránce promující pražský seminář Erikova „rekonektivního léčení“ vidíme soustředěného muže v bílém plášti a se stetoskopem na krku, který má předpažené obě ruce, jako by něco držel, a Eric Pearl mu pomáhá dosáhnout toho, že mu mezi nimi začne proudit léčivá energie. Člověk si říká, je to opravdu doktor, nebo jen nějaký model navlečený do lékařského pláště? A co to je to rekonektivní léčení? Psané všude s tím malým „R“ v kroužku, protože to je Erikův patent.

Tenhle bývalý úspěšný chiropraktik o své metodě vydal několik knih a v mnoha zemích uspořádal řadu kursů a vydělal na nich možná miliony dolarů. Tak jako ostatní alternativní směry jako jóga, tchaj-ťi, reiki a podobně pracuje Eric s neviditelnou energií, která je podle něj všude kolem a v nás a kterou lze několika jednoduchými praktikami soustředit a vysílat léčivými paprsky. A tak se každý z nás může stát léčitelem sám sobě i ostatním. Prý už se u něj tuto techniku učilo sto tisíc lidí.

Skeptik to nemá těžké. Eric Pearl sice tvrdí, že jeho rekonektivní léčení prošlo testem na několika vědeckých pracovištích, ale při hledání na webu nenajdeme žádný článek ve vědeckém časopise, který by tuto techniku léčení potvrzoval. Na webech, kde skeptici diskutují o alternativní medicíně, ho většinou považují za šarlatána. Ale objevují se tu i příspěvky od vědců, kteří byli na jeho seminářích. A na všudypřítomnou energii a naši schopnost ji usměrnit se dívají jako na výzvu ke zkoumání záhad světa. Eric má zkrátka i mezi inteligentními lidmi řadu zastánců.

Já nemohu říct, že metoda rekonektivního léčení funguje, nezkoušel jsem to. S jistotou se dá tvrdit jen to, že Eric má skvělý marketing. Že má uhrančivé bledě modré oči, luxusní kožené sáčko a před naším fotografem pózuje s protřelostí modelky. Čaroděj Made in USA se umí prodat.

K snídani spořádá tři míchaná vajíčka bez kousku chleba. Na začátku mi říká, že má „na všechno názor“, a má recht. Proud řečí teče bez ustání.

Erika doprovází jeho v černém oděná přítelkyně, což mě mate, protože bych z jeho projevu, který mi připomíná postavu Bruna Ferrariho z Belmondova filmu Zvíře, hádal spíš jinou sexuální orientaci. Každopádně je s ním zábava. Jeho filosofické názory se dost shodují s mými, takže nebyl až takový problém rozptýlit moji počáteční obezřetnost vůči tomuto poněkud vyhajpovanému mágovi. Strávil jsem s ním velmi inspirativní hodinku. Přesto ve mně zůstaly otázky: Funguje rekonektivní léčení? Netáhá z lidí Eric jen peníze? Nebo ještě hůř: nedostává své studenty do nějaké energetické závislosti, do určitého tranzu, když jim říká, že oni jsou zdrojem vší energie, ale přitom s nimi provádí nějaký rituál, kterému oni nerozumí? Nevím to dodnes a na jeho seminář asi nikdy nepůjdu. Ale myslím, že i pro čtenáře ZENu jsou názory tohoto původem klasického lékaře, ze kterého se stal světově populární guru, velmi zajímavé.

Eriku, v Česku moc muži prsteny nenosí. Ty jich máš hned několik, řekni mi o nich něco…

Má matka měla prsten se třemi diamanty. Odkázala jeden kámen mně, druhý bratrovi, třetí mé sestře. Vsadil jsem ho do prstenu, který může nosit muž. Toto je rubín. Kameny mají různé názvy, ale všechny v sobě ukrývají světlo.

Věříš, že drahé kameny mají vliv na člověka?

Já hlavně věřím, že všechno je vibrující energie. Krystaly mají určitou vibraci. Vtipné je, že my si moc neuvědomujeme, že ani lidstvo není nic jiného než vibrující energie. Každý z nás. Podívej, třeba Země se ti nějak jeví jen díky světlu pocházejícímu ze Slunce. Každý z těch paprsků, co dopadá na Zem, je odrazem Slunce. I každý z nás je odrazem, manifestací světla. Myslím světla s velkým S. Nebo to můžeš nazývat Zdrojem, Alláhem, Inteligencí, Bohem, Láskou, jak chceš. My všichni jsme hologramem toho jednoho Zdroje. Rozpadáme se na miliardy částeček, buněk… a každá z nich je dokonalým hologramem Zdroje.

A jaký ti taková představa o světě dává smysl? Proč tu jsme?

Jsme tu proto, abychom si to uvědomili. V současném lidském světě máme sklon vidět sebe skrz iluzi, že jsme individua. Vidíme se jako oddělené od celku. Díky tomu si neuvědomujeme, že jsme stoprocentní projekcí, stoprocentním hologramem toho jednoho velkého Zdroje, ze kterého vše pochází. Proto se pak díváme na drahý kámen a říkáme: Hele, diamant, ten je vzácný, nese v sobě určitou energii, určitou vibraci. Musím ho vlastnit, abych tu vibraci získal. Anebo si koupím tamten rubín, protože jsem slyšel, že má energii, která mi, dejme tomu, pomáhá vzpamatovat se z toho, že jsem se rozešel s přítelkyní. Když takto uvažujeme a jednáme, bereme část své vnitřní energie a investujeme ji do nějakého vnějšího objektu. Do objektu touhy, nebo do nějakého rituálu, do nějakého úkonu, který má zdroj v našem strachu, že máme něčeho nedostatek. My si totiž ještě neuvědomujeme, že jsme všichni stoprocentně dokonalí. A že jsme sami sobě zdrojem nekonečné hojnosti.

A proč vlastně existují všechny ty diamanty a ostatní věci kolem nás, po kterých toužíme? Které nás, podle toho co říkáš, vlastně jen odvádějí od naší vnitřní dokonalosti?

Existují kolem nás právě proto, že jsou připomínkou naší dokonalosti. Díky těmto věcem sbíráme zkušenosti. Já neříkám, že je diamant dobrý nebo špatný. Když nějakou věc chci, protože mi dělá radost, je to jiné, než když ji chci, protože si myslím, že mě dělá lepším nebo mi poskytuje ochranu.

Je pravda, že lidé často touží po penězích nebo majetku ne proto, aby se tím mohli prezentovat před ostatními, ale protože si myslí, že je peníze ochrání před chudobou, neštěstím…

V takovém případě člověk přistupuje k věcem kolem sebe z pozice nedostatku a strachu. Ztrácí vědomí, že žije v nekonečné hojnosti.

Bývalý úspěšný chiropraktik. Pak si nechal patentovat léčení, při němž se svých pacientů rukama naopak nedotýká.Bývalý úspěšný chiropraktik. Pak si nechal patentovat léčení, při němž se svých pacientů rukama naopak nedotýká.Autor: Petr Hricko

O myšlence, že vesmír je nekonečně plný energie všeho druhu, ale my na Zemi stále zažíváme nedostatek jídla, tepla, zdraví atd., se dnes často diskutuje…

My dnes již víme, že žijeme ve vesmíru, který je multidimenzionální. Není to ideální slovo, protože multidimenzionalitu si moc nedovedeme představit, ale ten pojem je alespoň přibližný. Víme, že čas neexistuje, je to pouhá iluze. Toto vědomí je pro nás velkou výzvou. Protože naším údělem je stále zkoumat naše stará přesvědčení o světě kolem nás. Tyto staré systémy víry nás především chránily. Vysvětlovaly nám totiž nějakým způsobem realitu, a tak jsme mohli mít pocit, že určité otázky nemusíme řešit.

Jinými slovy, když křesťan věří v Bibli, tak má pocit, že tím má spoustu věcí vyřešenou…

Jenže my se stále vyvíjíme. A tím přicházejí nové výzvy. Tak třeba lidé, kteří věří nebo na vlastní kůži poznali, že existují minulé životy, začínají chápat, že neexistují žádné minulé životy. Protože čas je iluze. Že to jsou všechno simultánní životy. Že žijeme na mnoha rovinách, v mnoha dobách najednou. V multidimenzionálním světě také neexistuje důsledek ve smyslu, že „něco přichází po něčem“. Vše se děje najednou.

Ano, ve věčném okamžiku. Není to ovšem jednoduché si takový svět představit…

Když kapka vody dopadne do rybníka, na jeho hladině se šíří vlny. Jakoby dvourozměrné. Představ si, že hodíš kapku doprostřed rybníka. Dovnitř vody. Představ si, jak se od té kapky šíří vlny všemi směry. A teď mám otázku: Kde se zastaví?

Na břehu rybníka?

Jenže na břehu rybníka se voda potkává se vzduchem. Energie z oné vlny, byť se nám třeba nejeví velká, se přenáší dál do vzduchu. Kde končí vlna? Tam, kde už ji nevidíš? Tam, kde už ji necítíš na ruce ponořené do vody? Tam, kde už její energii nezměří žádný přístroj? Ale co když jednou vyvineme ještě lepší přístroj, který změří, že energie té vlnky pokračuje dál? Vlny energií jsou všechny nekonečné. Vytvářejí svět. Jsou součástí světa stejně jako my. Což nás vede k poznání, že MY jsme ty vlny. MY jsme ten svět kolem nás. Náhle chápeme, že ony všudypřítomné vibrace, skutečná podstava jevů, jsme MY. Všechno má stejnou podstatu.

Hermeneutici říkají: Jak nahoře, tak dole. Jak uvnitř tebe, tak okolo tebe.

Ano, mikrokosmos je makrokosmos. My jsme se dosud většinou při snaze pochopit svět stále dívali vně sebe. Dívali jsme se na ostatní jako na „ty druhé“. Jsme v tom perfektně trénovaní. Naši rodiče nás k tomu vedli, protože jejich rodiče je k tomu vedli. Dosud jsme žili ve světě, kde se říká: Jsi skvělý, protože jsi jedinečný. Jsi skvělý, protože jsi zvláštní, něčím originální. Neříkám, že to je špatné. Snaha být skvělým a originálním nás dovedla do jistého bodu poznání. Ale nyní musíme dál. Nyní musíme lépe poznávat ne to, co nás činí jedinečnými, ale co nás všechny naopak spojuje. Abychom už nechodili po světě a neříkali: Polib mě, protože jsem Čech, polib mě, protože jsem Žid. Miluj mě, protože jsem Ir. My potřebujeme všechna tahle trička s různými nápisy svléknout a zahodit. A říct: Polib mě, protože jsem TY.

To svlékání triček ale není jednoduché…

Musíme chápat, že jsme všichni jedno. A překonat strach, že jsme tím pádem stejní. Protože být stejný s ostatními znamená, že vlastně zmizíš. A z toho máme hrůzu. Hrůzu ze ztráty naší identity. Jenže ono z jistého úhlu pohledu není tak špatné zmizet. Protože zároveň zjišťujeme, že naše skutečná podstata, naše esence, tedy naše vědomí, vždy zůstane. Jen zmizí ten vnější obal.

Jak se naše poznání, že žádný člověk není „ostrov sám pro sebe“, jak se píše v té slavné básni Johna Donna, projevuje ve společnosti?

Díky sounáležitosti se učíme soucitu s ostatními. Začínáme chápat, že jsme v mnoha těch životech sem byli vždy posláni v masce individuality, která ale ve skutečnosti neexistuje. Jsem muž, ty jsi žena, já jsem atraktivní, ty nemáš moc přátel… Všechno jsou to jen masky. Učíme se v různých životech na základě toho, že máme přiřazené různé individuality. Už před čtvrtstoletím se dělal výzkum mezi osmnáctiletými dívkami na střední škole. Vzali velmi atraktivní mladé dámy a oblékli a namalovali je tak, aby vypadaly nevkusné a tlusté. Pak je poslali mezi lidi a cílem bylo, aby dívky po každém dni popsaly, jak se k nim bezprostřední okolí chovalo. Velké procento dívek se vrátilo na konci prvního dne a řeklo, že už nebudou pokračovat dál. Bylo pro ně absolutně nesnesitelné, jak je okolí přijímalo. Náhle cítily úplně jinou energii. V tu chvíli poznáte nejen to, že se k vám lidé chovají nějak kvůli zevnějšku. Ale i to, že se k vám chovají podle toho, jak jste zvyklí vy se chovat k nim.

Co je pro tebe v životě největší výzva?

Moje největší přání je projít životem s co největší intenzitou a poznávat co nejvíc naše vědomí. Samozřejmě že největší výzvou je pro mě být lidský. Stane se mi třeba, že na kurzu něco půl hodiny vysvětluju, pak se někdo zeptá na nějakou úplnou hloupost a já na něj vyjedu: „Do prdele, to mě vůbec neposloucháš?“ Oni jsou v šoku, přece takový guru jako já by neměl mluvit sprostě, neměl by říkat fuck off. Ale já jsem takový. Já když začnu pařit, tak skončím pod stolem. Snažím se posouvat na nějaký vyšší level té své lidskosti, ale nejsem svatý muž. A někdy taky už nemám energii odpovídat na ty tisíce mailů, co mi chodí. Vyrazit na další přednášku, psát další knihu. To je ta výzva, když cítím, že nemám energii jít dál. Že se prostě teď chci jen dívat na televizi.

Autor: Jan Müller
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!