Kamila Boudová: Rozhněvaná mladá žena | E15.cz

Kamila Boudová: Rozhněvaná mladá žena

Kamila Boudová: Rozhněvaná mladá žena
Kamila Boudová
• 
ZDROJ: Petr Hricko

Hana de Goeij

Má ráda módu, živí se konzultacemi pro návrháře a pořádá semináře o tom, jak postavit módní byznys. Přesto, nekupuje si oblečení a jména některých oděvních značek jsou pro ni sprostá slova.

Z Paříže, kde bydlí a přednáší na univerzitách, cestuje do Prahy autobusem, aby minimalizovala svou ekologickou stopu. Pracovala pro textilky, pro výrobce oblečení i pro jejich nákupčí. Samá velká jména. Teď už nepracuje pro nikoho. Energie má na rozdávání, na puse rudou rtěnku z kurzu přípravy přírodní kosmetiky Liška Mazaná, na nohou několikrát opravované boty a málo času. Kamila Boudová chce změnit globální módní průmysl.

Co je shnilého v módním průmyslu?

V konvenční módě všechno. Představte si velkou mezinárodní značku s distribucí po celém světě, všechny někomu patří a mají akcionáře se spoustou peněz. Díky dividendám z akcií jsou ti lidé bohatší a bohatší. Takže tím, že si koupíme levné hadříky ve slevě, ze svých hlubokých kapes sypeme do jejich mělkých. Navíc je módní průmysl o trendech, a každý den nás masírují, abychom věděli, co je zrovna in a že my jsme s minulou kolekcí už out. Běžnému zákazníkovi tím pádem ani nevadí, že se mu to po třech vypráních rozpadne, protože půjde a koupí si nový kousek. Lidé jsou dnes velmi zaměřeni na cenu a slepě jdou za červenými cedulkami „sleva“ . Nezajímá nás nic jiného. Holky blogerky na YouTube vytahují kousky za dvě libry, po jejichž nákupu si daly kafe za pět. Tričko za tři libry je už drahé, takže firmy se rozběhly do závodu na dno. Čím levnější, tím pro ně lepší, ale zároveň čím levnější, tím hůře udělané, tím horší pracovní podmínky, tím horší materiál. V důsledku také horší voda, horší jídlo, větší vedro, vyšší výskyt rakoviny.

Co způsobilo tak strašnou devalvaci oblečení?

V každém průmyslu se dají vypozorovat zlomy. Třeba s tou kávou. Bývala a někde je levná, pěstovaná konvenčně, ne fair trade. A pak přišel na trh Starbucks, který řekl, že dělá fair trade kávu, platí dobře pěstitele, a proto je dražší. K tomu poskytli zdarma internet a hezké prostředí. Tím jejich káva hrozně stoupla na ceně. A dnes vám už skoro i v Čechách přijde normální, že káva stojí 80 korun. V módním průmyslu ještě nikdo nepřišel s tak skvělým masovým konceptem, který by zákazníka přesvědčil, že normální cena za tričko je 800 korun, když káva je za 80. Nezávodíme totiž s malými nezávislými kavárnami. Trhu vládnou nadnárodní giganty.

Dříve ale oblečení přece bývalo za odpovídající cenu. Kdy a proč se tak strašně zlevnilo?

V roce 1978 se Čína ekonomicky otevřela světu a stala se z ní továrna světového spotřebního zboží. Najednou všichni outsourcovali levnou pracovní sílu z Číny. To byl první krok. Až do začátku devadesátých let ale dovoz z Číny podléhal kvótám a obchod s textilem byl regulován tzv. multi-fibre arrangement. Mohli jsme dovézt pouze dané množství kilogramů. V okamžiku, kdy byly kvóty zrušeny, nastal konec evropského textilního průmyslu. Otevřené trhy bohužel nepřinesly benefity, které ekonomové slibovali. V chudých zemích jako Bangladéš či Pákistán neexistuje žádná legislativa regulující bezpečnost práce, chemikálie, pracovní podmínky, pojištění. Místní vlády cítí možnost stát se další světovou fabrikou levného zboží, a tak nemají zájem cokoli regulovat. Chtějí především byznys od zahraničních klientů, ale za jakou cenu? Čína je téměř jediná země, která díky otevřeným trhům nastartovala svůj ekonomický růst, ale za jakou cenu?

Dnes v Číně platy stoupají, v oděvním průmyslu tam už nikdo pracovat nechce a i pro nákupčí začíná být Čína drahá. Paradoxem je, že v Číně už to je dnes docela dobré a můžeme nosit věci Made in China, platy vzrostly, podmínky se zlepšily a minimálně v polovině fabrik jsou korektní. To ale způsobilo odliv byznysu. V Číně řetězce složí svůj sweatshop (pozn. redakce: označení továren s neodpovídajícími pracovními podmínkami), naloží to na loď a odvezou do Afriky. Je to to nejhorší, co si člověk dokáže představit. Další země nastupují destrukci textilním a módním průmyslem. V Evropě máme alespoň dohodu REACH, vymezuje dovoz chemikálií na evropský trh. Proto jsou produkty vyrobené zde mnohem bezpečnější. V Číně existuje něco podobného, ale je komplikovanější zjišťovat, jestli to dodržují. V některých provinciích textilky chrlí do řek horkou zelenou vodu, kterou pak pijí krávy, místní lidé jí zalívají zeleninu a očekávaná délka života klesá.

Jak to funguje u dražších značek?

Tam to je bohužel velmi podobné. Všichni mají mentalitu: máme zde akcionáře, a ti chtějí vidět výsledky. Z pohledu dlouhodobé udržitelnosti, která je založena na zohledňování životního prostředí, společnosti a ekonomiky, bychom řekli, že se tyto firmy soustředí pouze na ekonomický aspekt. Zapomínají ale na to, že pro jejich přežití je společnost a zdravé životní prostředí stěžejní. Na druhou stranu i veřejnost je navyklá kupovat si věci, kterými dokazuje svůj status a ukazuje veřejně své bohatství, jde o tzv. Conspicuous consumption neboli konzumaci za účelem veřejného vystavení ekonomické moci. Já mám hodinky od nějaké mezinárodní značky, které jsem dostala při odchodu z galerie Lafayette těsně před tím, než jsem pochopila, že uznávat někoho za to, že ničí přírodu a zotročuje lidi, není pro mě.

Vy tedy teď budujete nový módní Starbucks?

Jak to funguje v udržitelném modelu?

Udržitelnost stojí na třech pilířích. Přírodě, lidech a ekonomice. Je přitom důležité soustředit se na jejich dynamiku. Bez přírody by nebyli lidé a bez lidí by nebyla ekonomika. Bohužel my se nyní soustředíme na ten nejméně podstatný, ekonomický článek. Místo abychom řešili to, co nás tady zachová. A osvěta je malá. Nikdo vám nikdy neotiskne, že nákupem u řetězce podporujete otravu vody. Módní a textilní průmysl je druhý největší znečišťovatel přírodního prostředí hned po ropě a v módním průmyslu pracuje 60 milionů lidí. Představte si, že uvědomění si špatnosti současného systému roste nejrychleji v Indii a Číně. Mají to přímo před očima. Řetězce se často zaštiťují recyklací, ale ta je komplikovaná. Třeba recyklace PET láhví do oděvů. PET láhev je a priori toxická, vy to rozpustíte, dáte tam další chemikálie a uděláte z toho vlákna. Jaké asi můžou mít složení? Ideálem je pro mne systém Cradle to Cradle, ve kterém neexistuje odpad. Od začátku kontrolujete, co se do daného produktu, ať už to je dům, džíny nebo hrnek, dává za chemii a zároveň se snažíte zachovat surové materiály v co nejčistší podobě. Pak se dají dobře recyklovat. Například plechovka pouze z aluminia není problém, horší je, když ji potiskneme. Stává se z ní hybridní produkt, který už můžeme jenom vyhodit. A na této planetě už moc není kam.

Způsoby, kterým jsme dnes naučeni spotřebovávat věci, vůbec nefunguje. Cradle to Cradle má několik konceptů, jak to řešit. Jedním jsou produkty z čistě přírodních materiálů, například trička z organické bavlny potištěná přírodně odbouratelnými barvami. Odnosíte je, vyhodíte na kompost, nakrmíte planetu a nevytvořili jste žádný odpad. Pak existuje druhý technologický koncept. V něm se točí pouze chemické věci, ty se nesmí vyhazovat a je potřeba je v tom cyklu udržovat. Musíte je tedy přijít někam vrátit. Tam z toho udělají vlákna, a jedeme dál. Můžete samozřejmě udělat i produkt, který obsahuje přírodní i technické materiály. Důležité je, aby se daly snadno dekomponovat a vrátit do svého cyklu. Je to velmi komplexní a promyšlený systém.

Kamilo, snažíte se omezit svou spotřebu oblečení? Neláká vás kupovat si hezké nové věci?

Už ani ne, zastávám koncept minimalistického šatníku, ve kterém mám deset věcí a ke změně stylu, pokud mám chuť, mi stačí koupit nové boty a brýle a ty já si velmi pečlivě vyberu od nějaké udržitelné značky. Jednoduše je potřeba najít svůj styl, ten nebudete chtít měnit každé dva měsíce. V rámci mezinárodního projektu Fashion Revolution existuje kampaň o tom, jak se vymanit z fast fashion.

Autor: Hana de Goeij
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!