Snědené moře | E15.cz

Snědené moře

Snědené moře
Ilustrační foto
• 
ZDROJ: Shutterstock

Milan Vidlák

Ryby a mořské plody jsou hitem našeho jídelníčku. Bohužel. Ty nejhorší věci, které člověk páchá přírodě na souši, se nevyrovnají tomu, co provádí pod hladinou.

Jedna z vyhlášených pražských restaurací Kampa Park připravila od ledna do konce března pro všechny labužníky výjimečnou akci – menu z polární tresky, jemné delikatesy, která se loví jen tři měsíce v roce na jediném místě na světě v oblasti norských Lofot. U Emmy Destinové si hosté poslední dobou oblíbili Ahi tuňáka s olivami, cherry rajčátky a kapary v omáčce z česneku, bílého vína a rajčat a Rybářský klub láká na závitky z mořského jazyka plněné uzeným lososem a mušlemi sv. Jakuba s jemnou sýrovou omáčkou či na obří steak z tuňáka. Já si nejradši zajdu na mořského vlka s bramborem, čerstvým špenátem a citronem do chorvatské restaurace Deco v pražských Modřanech, kterého mají, většinou v pátek, na poledním meníčku. Kam chodíte vy?

Mořské ryby doporučují lékaři i výživoví poradci jako nedílnou součást zdravého jídelníčku a jejich obliba po celém světě strmě roste. Jak by také ne, ryby jsou snad poslední divoká zvířata na Zemi, která člověk ve velkém loví ve volné přírodě; na rozdíl od takových kuřat nejsou týrány v koncentrácích, prožijí krásný nespoutaný život uprostřed barvami a životem kypícího, nekonečného oceánu, a právě proto mají tak dobré maso, plné prospěšných látek. I autor těchto řádek, který se jinak živí bezmasou stravou, má období, kdy jednou za týden či čtrnáct dní prostě cítí, že potřebuje doplnit síly „u Chorvata“, jak našemu oblíbenému podniku poblíž redakce říkáme. Možná i proto jsem přivíral oči a ochotně podlehl tomuto romantickému rybímu mýtu, který má při bližším pohledu několik pořádných háčků.

Z omylu mě zákeřně vyvedl až kolega artdirector, který přišel s nápadem, abych napsal článek o tom, jak se vlastně oblíbené krevetky či pražmy na náš talíř dostanou. Zažil jsem šok. Upozorňuji na to raději laskavého čtenáře předem.

1,4 miliardy háků

„Po staletí byly vody severní Kanady přeplněny ohromným množstvím tresek. Legenda říkala, že po jejich hřbetech můžete vodu přejít. Pak se v roce 1992 stalo něco nepředstavitelného. Tresky byly vyloveny do posledního kusu a byl vyhlášen dvouletý zákaz jejich lovu,“ vypráví britský novinář Charles Clover v dokumentárním filmu Mizející ryby, který byl v roce 2009 natočen podle jeho stejnojmenné knihy.

V Newfoundlandu, kam se za treskami stěhovali rybáři z celého světa, přišlo o práci na 40 tisíc lidí, zákaz nepomohl a tresčí populace se neobnovila. Až teď, po více než 20 letech, se zdá, že se ryba zvolna vrací. Když ale v roce 2007 výzkumná loď pomocí dvou šňůr s 1500 háky zjišťovala, kolik tresek v regionu zůstalo, na první šňůru se chytila jedna malá treska a na druhé pár jejích smutných kamarádek. Po této překvapivé události začali badatelé intenzivněji mapovat úbytek ryb v oceánech.

Clover jako nadšený rybář v jedné velšské řece před lety chytil svého prvního velkého lososa. Bohužel byl zároveň poslední. Losos prostě zmizel a už se nevrátil. Proto bývalý editor The Daily Telegraph, dnes sloupkař Sunday Times začal pátrat, co že se to s mořskými rybami děje. Své poznání shrnul do věty: „Pochopil jsem, že lovení s kruhovou sítí na dně je stejné, jako byste orali pole sedmkrát ročně.“

Až zhruba do roku 1950 byl souboj člověka a ryby víceméně vyrovnaný. Jako ve Starci a moře. Jenže pak se stal z rybolovu průmysl a nastalo podmořské peklo. Celkové množství lodí brázdících oceány by mohlo vylovit čtyřikrát víc ryb, než existuje. Rybářský průmysl nahodí každý rok sítě s 1,4 miliardou háků, jejichž šňůry by 550krát omotaly celou zeměkouli. Lodě mají dnes navíc tolik elektroniky na vyhledávání hejna, že ryby nemají šanci uniknout.

Mořští pastýři Paul Watson původně pracoval pro ekologickou organizaci Greenpeace, ale zdálo se mu, že její členové jen sedí v kanceláři a politikaří. A tak před více než třiceti lety založil sdružení Sea Shepherd, nejefektivnější ochranářskou skupinu světa, jež má spadeno především na japonské velrybáře. Lov velryb je sice oficiálně zakázaný, ale Japonci jej obcházejí trapnou kličkou, neboť savce odchytávají údajně «za účelem výzkumu». Sea Shepherd se s nimi ale nemažou. Se svými plavidly jsou v «záškodnictví» tak úspěšní, že například v únoru 2011 donutili Japonce předčasně ukončit loveckou sezonu. Aktivisté je totiž bombardovali lahvemi s kyselinou mléčnou, která strašlivě smrdí, rybáře, kteří se bránili vodními děly, oslňovali laserem a zablokovali jim plošinu, po níž se tahají velryby z vody. 17. únor pak Sea Shepherd vyhlásili Dnem vítězství. Politiky sice bývají označováni za teroristy, Watsonovi je to ale fuk a říká: «Ať nás zavřou, nebo ať mlčí.»


Mezi nejohroženější druhy patří tuňák obecný, zvaný též jako modroploutvý, který je jedním ze symbolů oceánu a jehož maso patří mezi nejvyhledávanější. Nedá se spočítat, kolik tuňáků ještě v mořích plave, ale například v Pacifiku odhadem zmizelo už 96 % jeho populace. Trend z počtu úlovků je zřejmý – nejen tuňák, ale i ostatní druhy rychle vymírají. Půjde-li to tímto tempem, nejpozději v polovině století to podle vědců potká všechny mořské ryby. Čtete správně.

Nemůže za to zdaleka jen rostoucí obliba rybího masa. Jde hlavně o způsob lovu. I když má být rybolov regulován podle mezinárodních kvót, které doporučili vědci, ve skutečnosti není. Když experti v roce 2008 stanovili roční hranici úlovků tuňáka obecného na 15 000 tun, aby nedošlo ke kolapsu, ministři EU odhlasovali 29 500 tun. Vyloveno ale bylo 61 000 tun, což představovalo téměř třetinu tehdejší populace. V roce 2009 nakonec stejná EU kvůli kritické situaci kvóty snížila na 13 500 tun, a v roce 2010 dokonce na jednu sezonu lov zakázala, jenže pouze pod členskou vlajkou unie. Navíc stejně nikdo nekontroluje, zda jsou kvóty a zákazy dodržovány. Jde totiž o byznys za desítky miliard dolarů ročně.

Obvyklý trik je také lovit v cizích vodách. Nejbohatší oceány bývaly v západní Africe, což vedlo k doslovnému drancování vod loděmi tzv. vyspělých zemí, které tak přispěly nejen k likvidaci místních rybářů, ale i ke vzniku fenoménu somálského pirátství. Vrcholné číslo v tomto směru předvedla Francie, jež využila války v Libyi (kterou podporovala) a během konfliktu, kdy nemohli Libyjci moře hlídat, jim vylovila tuňáky, kterým se tam do té doby díky dodržování místních omezení slušně dařilo.

Možným náhradníkem za lososy a tuňáky chované na farmách by mohl být okoun barramundi nazývaný také jako robalo stříbřitý. Oproti kolegům totiž sežere zhruba o 30 % méně ryb a jeho chov je udržitelnější.Možným náhradníkem za lososy a tuňáky chované na farmách by mohl být okoun barramundi nazývaný také jako robalo stříbřitý. Oproti kolegům totiž sežere zhruba o 30 % méně ryb a jeho chov je udržitelnější.Autor: Profimedia.cz

Vzhledem k dramatickému úbytku ryb plují obří rybářské lodě do stále vzdálenějších míst. Tuňáky a spol. vyhledávají i helikoptéry. Nejčastější metodou lovu je jejich obklíčení dlouhou sítí, jež se pod hejnem stáhne jako měšec. V sítích neuvízne jen žádaný druh, ale i žraloci, rejnoci, ptáci, želvy a delfíni, kteří z dosud neznámého důvody s tuňáky kamarádí a doprovázejí je a díky pohybu nad hladinou jsou snadno viditelní. Protože o ně zájem rybáři nemají, delfíni a spol. končívají mrtví či polomrtví zpátky v moři. Nebo v konzervách s tuňákem i s pořádnou zásobou rtuti, kterou delfíní maso obsahuje.

Zde stojí za zmínku, že certifikát „dolphin friendly“ na konzervě, jenž má spotřebitele uchlácholit tím, že tuto metodu lovu značka nepoužívá, znamená jen to, že na vlákání do pasti nebyli využiti delfíni, ale takzvané FAD (Fish Aggreagation Devices) – jakási plovoucí zařízení, kolem kterých mají kromě tuňáků tendenci shromažďovat se i rejnoci, žraloci či želvy. Nechtěné úlovky tvoří podle odhadů i 50 procent vylovených ryb.

Stále se používá také nejstarší způsob masového lovu tuňáků, la tonnara. Například u ostrova San Pietro poblíž Sardinie na přelomu května a června táhnou úzká hejna ryb, které rybáři nalákají do síťové pasti. Pak se na ně vrhnou harpunami a tyčemi a do jednoho panikařící zvířata pobijí. Nejhorší ze všeho jsou ale z hlediska dopadu na ekosystém ony sítě, které drhnou o mořské dno, jako by vyorávaly brambory. Nejenže chytí všechny ryby a ptáky, které ani chytit nechtějí, ale zlikvidují i vše živé v oceánu, včetně korálů. „Rozsah té zkázy by přiměl anděla plakat,“ myslí si profesor Callum Roberts, známý biolog a oceánograf z univerzity v anglickém Yorku.

Ryby žerou ryby

Narušení ekosystému s sebou přináší zajímavé jevy. Jakmile byly například ve zmíněném kanadském Newfoundlandu vyloveny tresky, predátoři jiných tvorů, rozmnožili se zde třeba krevety či humři. „Což je také dobré, i z krevet jsou peníze. Co ale až dojdou krevety?“ ptal se s dávkou ironie ve filmu Mizející ryby před pěti lety prezident Kanadské společnosti pro ekologii a evoluci Jeffrey Hutchings.

Dobrá otázka. Poté, co se celosvětově rozmohla obliba krevet, už se musí chovat v jakýchsi bazénech. To se tak vykácí půlka mangrovového lesa, třeba v Ekvádoru, vyhloubí se díry, které se zalijí slanou vodou, zprovozní se čerpadla, vysadí se do nich krevetí larvy a pomocí antibiotik a koktejlu chemikálií bryskně vyroste něco, co se posléze vyveze na Západ; v ekvádorském případě konkrétně míří celých 93 % „úrody“ do USA. V Ekvádoru takhle již zmizely tři čtvrtiny mangrovníků, které kromě biodiverzity představují přirozený val před hurikány a tsunami. Po krevetách ke všemu zůstávají tisíce hektarů prázdných bazénů, neboť jejich dna jsou natolik zasolená, že není další chov možný. A v solí a chemií zamořené krajině už nevyroste ani bodlák.

Tuňák

Sice je už téměř kompletně vyloven, ale díky tlaku spotřebitelů začínají některé firmy přistupovat alespoň na to, že budou lovit šetrněji, pěkně postaru na udici, čímž se omezí zabíjení delfínů a ostatních tvorů v dohledu.

Makrela

Zatím není na seznamu nejohroženějších druhů, a tak třeba ekologické hnutí Slow Food doporučuje jíst tento druh místo lososa a tuňáka. Otázka je, co na to makrela…

Treska

obecná Hospodářsky nejvýznamnější mořská ryba se dožívá až 60 let, ale moderní rybolov „bere vše“, takže mizí i nedospělé populace. I proto patří treska mezi nejohroženější druhy.

Sleď

Pohybuje se v obrovských hejnech a je nejrozšířenější a nejdůležitější rybou na světě, neboť ve velkém požírá zooplankton. Stejně jako třeba sardinkami a makrelami se jím krmí ryby na farmách. Rekordní úlovky v roce 1966 hlásily 4 095 394 tun, v současnosti se vyloví cca 2 miliony tun herynků ročně.

Štikozubec

Je často chytán vlečnými sítěmi orajícími dno. Při jeho lovu umírají lachtani, ohrožení ptáci, nedospělé ryby i delfíni. Během 90. let byl zcela vyloven štikozubec argentinský a jeho populace se těžko zotavují.

Sardinky

Krmí se jimi lososi a tuňáci na farmách, takže na 1 kg masa z farmy padne 5 kg malých ryb. Co takhle jíst sardinky? Loni však došlo k šokujícímu úhynu 74 % populace sardinek v Pacifiku, ačkoli ještě v roce 2011 zažívaly obrovský boom. Příčinou je nejspíš radioaktivita z Fukušimy.

Losos

„Chytili jsme ho, chytili jsme ho, chytili jsme ho-vno-ci,“ zpívá se v jedné české písni o lososu. Kvůli drancování moří se stává stále vzácnějším a více než polovina těchto oblíbených ryb je chována v nevyhovujících podmínkách na farmách.

Úhoř

Je loven ve všech třech stádiích života. Nadměrný rybolov přispěl k prudkému poklesu stavu úhořů. Úhoři se chovají i na farmách. Při jejich chovu jsou třeba na produkci jednoho kilogramu úhoře tři kila ryb.

Ještě horší je situace v Thajsku, které je krevetářskou jedničkou a vyveze přes půl milionu tun ročně – bazény a rybníčky zde zničily už velkou část pobřeží. Celé populace uměle chovaných krevet kromě toho decimují epidemie syndromu předčasné smrti (EMS) či virů jako „bílá skvrna“ nebo „žlutá hlava“. Na moři to ale není o moc lepší. Novinář Jim Wickens, který se tajně dostal na jednu z tamních lodí, po tomto zážitku už nevezme krevetu do úst. Kromě všech neduhů zmíněných u lovu ryb byl svědkem zneužívání, týrání a vražd dělníků otrocky dovezených z Barmy a Kambodži a pracujících 20 hodin denně sedm dní v týdnu. Ti, co odpadnou nebo jsou zabiti drsnými kapitány, končí v moři spolu s nechtěnými úlovky. Doufejme, že se na stejném místě neloví i tuňáci…

Při trendu, který jsme zde stručně nastínili, není divu, že více než polovina mořských ryb, jež skončí na našich stolech, nepochází tak úplně z moře. Akvakultura je sice známa od počátků rybářství, jak už je ale zvykem posledních dekád, stal se z ní regulérní průmysl, dokonce jde o „nejrychleji rostoucí způsob produkce jídla“, jak napsal v roce 2011 časopis Time. A jako obvykle vede průmyslové zabíjení živých tvorů k nepěkným důsledkům.

Losos narůžovo

Norští experti Ann-Lise Birch Monsenová a Bjorn Bolann nedávno varovali, že není bezpečné, zvlášť pro děti a dospívající, jíst lososy z farem, neboť jejich krmivo obsahuje nebezpečné látky, které mají negativní vliv na vývoj mozku. Právě losos je nejčastěji chovanou rybou na farmách, ve speciálních v moři uchycených klecích. Taková chovná stanice čítající běžně třeba 200 000 kusů vytvoří zhruba stejně výkalů, ve kterých jsou ryby nuceny žít, jako šedesátitisícové město.

Vypouštění výkalů do moří ale ohrožuje nemocemi i ostatní druhy a jejich usazování na dně vyhubí mořský život v celém blízkém okolí. Smyslem chování ryb mělo být vykompenzovat jejich nedostatek ve volném moři, jenže háček je v tom, že obrovská množství chovaných ryb potřebují jako potravu další ryby. Kromě lososů a tuňáků tak možná začnou mizet i sledi, sardinky a makrely. Vždyť na produkci kilogramu lososa či tuňáka z farmy připadne pět kilo jiných ryb.

Ryby jsou na farmách tak nacpané, že se mohou sotva hnout. To jsou ideální podmínky pro parazity a choroby, jež se pak šíří dál do moře. Na kanadském pobřeží Pacifiku tak mají například epidemie mořských vší na svědomí masové úhyny růžového lososa, v některých lokalitách až osmdesátiprocentní. Na nich jsou ale závislí orli, medvědi či kosatky. Jaká je reakce chovatelů ryb na choroby? Šup tam s chemií a antibiotiky. Dle jedné kanadské studie třeba lék proti mořským vším zabíjí bezobratlovce.

Rybí farma zaměřená na chov lososůRybí farma zaměřená na chov lososůAutor: Profimedia.cz

Kdo by se pak lososům a jiným divil, že se snaží z klecí uniknout? Miliony infikovaných uprchlíků roznášejí nákázu, která ohrožuje celý ekosystém, dál a kříží se se zbylými divokými kusy, což v genofondu nadělá pěknou neplechu.

Maso, které se takto „vyrobí“, pak ještě ke všemu neobsahuje látky, kvůli nimž ho vlastně jíme, a u takových lososů se musí uměle barvit narůžovo, jinak by bylo šedivé. Mastné omega-3 kyseliny a jiné cenné živiny totiž ryby získávají z vodních rostlin, nikoli z geneticky modifikované kukuřice, jíž jsou také krmeni. A protože se v klecích ryby nehýbou, ani jejich tuk není z nejzdravějších. Nemluvě o dioxinech a polychromovaných bifenylech, které jsou v mase nacházeny. A jakou šanci mají oceány do budoucna, když přírodní rezervace na souši zabírají cca 15 % rozlohy, kdežto v mořích jsou to asi jen 2 %, takže se rybí populace nemá šanci obnovit?

Průmyslový rybolov a rybí farmaření jsou po příkladech kuřat, krav i vepřů prostě jen dalším důkazem, že jakákoli činnost zaměřená jen na zisk se nakonec promění v destrukci. Pokud si konečně neuvědomíme a nepřijmeme, co jsme způsobili, je celkem jedno, co si dáme zítra k obědu – další na řadě budeme totiž my.

Autor: Milan Vidlák
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!