Marek Vašut: Protihráč | E15.cz

Marek Vašut: Protihráč

Marek Vašut: Protihráč
Marek Vašut
• 
ZDROJ: Lucie Robinson

David Nesnídal

Hodina focení, hodina rozhovor, pak odcházím… Nedalo se svítit, byl jsem rád, že Marek Vašut, známý svou neláskou k médiím, vůbec svolil k setkání. Nakonec byl ale v tom prudkém slunci na terase Villy Schwaiger úplně v pohodě.

Věděl jsem cosi o tom, že herec Marek Vašut je tak trochu na kordy s bulvárem či s tiskem vůbec, nemá to s novináři snadné, ale ani oni s ním. Rozhovor s ním domlouval šéfredaktor a nebylo to žádné dlouhé dohadování: „Chcete rozhovor? Dobrá. Ale všechno uděláme zítra, jindy to nejde.“ – „Jasně, přizpůsobíme se. Jen jsem vás chtěl, pane Vašute, poprosit, jestli byste si kvůli focení nevzal něco formálnějšího, košili, sako…“ – „No, že jste to vy, upustím od svého původního úmyslu obléci si havajskou košili, bermudy a slamák…“ Napadlo mě, že setkání bude zajímavé, nebo taky velmi rychle odbyté.

Jako výpomocný asistent fotografky přidržuji látkové pozadí a pokouším se odhadnout, v jakém rozpoložení herec za hodinu usedne k rozhovoru. „Ále, já dobře znám ty vaše psychologický triky,“ odpovídá zvučným hlasem na úsečná povzbuzení fotografky. Když jej požádá, aby zaujal určitou pózu, řekne zase: „A co kdybych to udělal přesně naopak!?“ Začínám přemýšlet nad krizovým scénářem. Hodina na jeho sestavení by měla stačit… Ale nakonec ho nebylo zapotřebí. Cítil jsem, že jediné, co je potřeba – nemáchat kosou nešikovně. Aby nepadla na kámen.

Získat vás k rozhovoru není snadné. Když už tedy spolu sedíme – o čem byste chtěl mluvit?

Vlastně o ničem. Jednoduše proto, že už neřeknu nic nového a zásadního, co už jsem neřekl dřív. A pak jsou věci, o nichž bych možná rád mluvil, ale ne do veřejného média. Asi víte, že dost bojuju proti bulváru.

Ano. A poměrně vítězně.

Pokaždé ne, první bitvu jsem kvůli procedurálním chybám právníka prohrál, ale poučil jsem se a teď v každém kole vyhrávám víc. Doba se zbulvarizovala, je to patrné i v dříve seriózních novinách. Infotainment. A to mě jako člověka, který pořád rozlišuje mezi veřejným a privátním, nebaví. Kdo chce s tímhle směšováním žít, nebo mu to dokonce vyhovuje, ať tak žije. U mě to změnilo komunikaci s médii jako takovými. Dnes se dají věci bez problému vytahovat z kontextu a doplňovat o takzvané hodnotící soudy. Stačí mít šikovný rešeršní program na internetu a všechno, co jste dělal před dvaceti roky, se znovu recykluje… Jestli je někdo důstojným pokračovatelem estébáckých metod a mistrem v dehonestaci a sledování, je to bulvár. Je to institucionalizovaná pavlač. Jenže z pavlače se věci dostaly tak maximálně do vedlejšího baráku. Minulý režim byl hrozný, ale je fakt, že za komunistů se v novinách neobjevilo, že jste byl předešlý večer na večeři s dámou XY.

Co vidíte na dnešku pozitivního?

Jednoznačně cestování. Že mladí lidé můžou vyjet ven. A měli by vyjet. Mně hrozně pomohlo, že jsem ve třiceti vypadl na vandr do Ameriky. Bylo to sice pozdě, podle mě by měli mladý lidi odjet hned po střední škole nebo aspoň po vejšce, ale lepší pozdě než vůbec. Můj život to hodně ovlivnilo, hlavně to, že jsem se naučil anglicky.

Ještě se domluvím francouzsky. Ve francouzštině mám dodnes lepší přízvuk, protože jsem jako dítě chodil na jazykovku v Ostrovní. V dětském věku leze jazyk do hlavy intuitivně, poslechově, ale tenhle kanál se uzavře kolem dvanácti, pak už se člověk učí jinak, především racionálně. Takže umím taky slovensky, slovenština byla do roku 1989 v televizi a rádiu půl na půl s češtinou. Jo, taky se ještě pořád domluvím rusky a trochu německy, italsky a španělsky.

Taky vím, že jste absolvoval vojnu.

Přijímač jsem nastoupil v tankovém pluku v Boru u Tachova, kousek od Rozvadova. Rok 1984. To byl „Tankový prapor“ v reálu, když nám věčně ožralý slovenský poručík českoslovenštinou vykládal: „Až budú naše ótéčka (obrněné transportéry – pozn. aut.) brázdit piesky Riviéry, vtedy pozná francúzská kurva, čo je to československý vojak!“ Podle tabulek jsme měli být do čtyřiadvaceti hodin v Norimberku a do dvaasedmdesáti hodin na Azurovým pobřeží! Takže filmfestival v Cannes jsme měli našimi pásy zválcovat do tří dnů… Bylo tam padesát tanků. Ty v první řadě byly vymazlený, že by možná dojely aspoň do Norimberku. Uvnitř byly bulharský kalkulačky, na kterých se počítala balistika. Tanky ve druhé řadě by se možná ještě daly do pohybu, u těch dalších už to nebylo jistý a v tankách v poslední řadě nebylo nic, ty byly úplně vybrakovaný. Taky si pamatuju, jak jsme z kuchyně do jídelny v patře nosili knedlíky v neckách, jelikož výtahová šachta postrádala výtah. Televize byla zamčená v pancéřový skříni a dozorčí ji odemykal jen na zprávy, protože jinak se na ni dalo chytit Německo, což bylo pochopitelně nežádoucí.

Marek VašutMarek VašutAutor: Lucie Robinson

Co byste ještě řekl k dnešku?

Jsem zklamaný. Nečekal jsem, že doženeme Evropu za deset patnáct let, že to bude procházka růžovým sadem, ale zklamání z politiků cítím značné. Ale nejen z našich, připadá mi, že celá EU nabrala špatný kurz. Vzpomínám si matně na teorii konvergence; že oba systémy, východní a západní, od sebe budou navzájem přebírat ekonomické, ale i politické prvky. Učili jsme se to ještě v hluboce bipolárním světě, kdy ještě nikdo nepředvídal rozpad SSSR. Taky ještě nebyl internet. Ale stalo se tak, a bohužel, ty systémy od sebe převzaly to nejblbější.

Můžete být konkrétnější?

Souhlasím s tím, co napsal politolog Petr Robejšek, že euro a celá Evropská unie jsou čistě politický projekt, který nebral ohled na aktuální stav věcí. Byl chybně zavedený a je dál chybně vedený. Má demokratický deficit, zářným příkladem je Evropská komise. Hlavní hlas v tom má liberální demokracie, z které ale politici těží především pro sebe – milí voliči, odvolte si a další čtyři roky držte huby! Politici nenaslouchají lidem, nýbrž se řídí přáními a názory finančních a mediálně akademických elit a voličům vnucují svou představu, jak má vypadat fungování EU. Politici přijímají rozumná rozhodnutí teprve tehdy, když je to už nezbytné, pod tlakem. Neanticipují. Samozřejmě narážím na aktuální téma s migrujícími uprchlíky. A na současnosti mi vadí, že pod tlakem politické korektnosti začíná trpět svoboda slova a vyjádření. Člověk, který vysloví legitimní, byť třeba nikoli většinový názor, si hned vyslouží nálepku xenofoba nebo rasisty.

Zdá se vám, že je Evropa v sevření – z jedné strany tlak Ruska, z druhé hrozba islamismu?

Hrozbu islamismu považuju za mnohem horší. Rusko má s námi společnou křesťanskou kulturu. Nakonec bude Západ s Východem spolupracovat. Já to opravdu cítím jako tlak nám nepřátelské kultury, která se navíc cítí superiorní. První generace Turků v Německu byla vděčná, že tam může žít a vydělat si, druhá to měla tak napůl a třetí generace už tohle vědomí nesdílí. Argument, že jsme povinni přijímat uprchlíky, když jsme sami v osmašedesátém utíkali, kulhá na obě nohy, protože český inženýr, koneckonců i česká mánička, s sebou nesli stejnou kulturu a ochotu se asimilovat a byli vděční za novou a lepší šanci. Ale co hoch ze subsaharské Afriky, s jinými kořeny a nedotčený evropskou kulturou? A navíc, kde jsou ti zbědovaní? Já vidím ve velké převaze právě mladé a silné chlapce. Těm skutečně pronásledovaným je ovšem třeba pomoct, o tom žádná.

Vraťme se k vaší osobě; našel jsem vaše zaprášené webovky, na nichž jsou i verše. Co vás přimělo psát kolem čtyřicítky poezii?

Co nutí lidi psát knihy? Jakýsi přetlak, potřeba a chuť se z něj vypsat. Knihu jsem vydal asi v roce 2002 a pak už jsem nenapsal nic. Ta žíla se uzavřela. Webovky jsou hanebně zanedbaný, už jsem se k nim nevrátil a ani je nehodlám aktualizovat. Nechci veřejnost seznamovat s tím, co mě čeká. Vím, že je tam pozvánka na výstavu v roce 2004. Ta už opravdu není aktuální. Taky nejsem na Facebooku ani na Twitteru, a propos, téhle chvíle využívám k upozornění: jestli vám někdo odpoví mým jménem na Facebooku, je to fejk! Nejsem to já! Skončil jsem u mobilu, SMS a mailu.

Na starých webovkách jsou i vámi vyfocené titulky časopisů.

Jo, fotil jsem jeden čas pro časopis Beverage a Gastro. Zajímavá práce.

Považujete se za renesančního člověka?

Vůbec ne. Renesanční člověk je v první řadě vzdělanec, což mi nehrozí.

Jakou literaturu máte rád?

Hlavně ruské a francouzské klasiky. Dnešní beletrii čtu výjimečně. Kunderu a mého velmi oblíbeného Houellebecqa. Úplně mě třeba míjejí tolik vzývané severské detektivky. Ale rád čtu literaturu faktu a historii. Kdysi jsem koupil filmová práva na „gnostický traktát“ Rozjímka od Ivana Diviše, jehož jsem osobně poznal. Něco jsem k tomu během patnácti let natočil a ještě tak dalších patnáct let točit budu.

Jak je to s vaším „chlapáctvím“, do kterého vás český film usadil?

To už začalo Láskou z pasáže, kde jsem hrál spratka, jednoho z podobných, který když vidím dneska, dal bych jim jednu zprava, zleva… Za komunistů jsem si tu image pěstoval záměrně, abych nedostával slušňáky a nadšený socialistický inženýrky. Ale věděl jsem, že i socialistická kinematografie potřebuje rebelující bubáky, protihráče svazáků. A tak jsem se s drzostí dostal i do Národního divadla. Už na vojně jsem udělal zkoušky do AUS (Armádní umělecký soubor – pozn. aut.) a z toho pouštěli jen do ND. Vracel jsem se jednou do kasáren na Pohořelec, měl jsem trochu upito, a před barákem U Topičů mě napadlo zajít do divadla optat se na práci. Ohlášený u šéfa činohry jsem nebyl, ale kupodivu mě přijal. Vyslechl mě a řekl, že mi zavolají. Odpověděl jsem, že za svých dvacet let u filmu už znám z Barrandova… zdvořilý odmítnutí. Mohl jsem si to dovolit, protože v prvním filmu jsem hrál už v pěti letech. Jmenoval se Káťa a krokodýl a díky němu se můžu chlubit, že jsem hrál s Oldřichem Novým… Nicméně oni v lednu opravdu zavolali. Dostal jsem roli v komunistické agitce Meridián; táta na dráze, vzornej komunista, a dva synové – svazák a rebel. Hádejte, kterého jsem hrál? A v té době si mě Jarda Soukup vybral i do Pěstí ve tmě. Byl jsem ale tlustej a boxovat jsem neuměl, tak jsem musel běhat a trénovat. To byla bezva vojna – dopoledne divadlo, odpoledne trénink.

Marek VašutMarek VašutAutor: Lucie Robinson

V divadle jste prý neměl problém vyjádřit svůj názor. Slyšel jsem historku, podle níž jste Miroslavu Macháčkovi řekl, ať jde kamsi s tím svým divadlem šedesátých let…

Ále, ty legendy… fama crescit eundo! Miroslava Macháčka jsem měl moc rád, hned jsme si sedli. Chybí jeho eruptivní energie a emotivnost. To, co říkáte, připomíná spíš jeden moment s Radovanem Lukavským; něco mi říkal k mé roli a mně to nějak nebylo po chuti, tak jsem odpověděl: „Mistře, máte jistě se svou náročnou rolí sám co dělat, tak mě nechte pracovat na té mé.“ Ale nijak hrubě jsem ho neodbyl, to bych si nedovolil, poněvadž jsem si ho vážil. Chci ale říct, že DAMU pro mě byla volba hlavou, nikoli srdcem. Obdivuju exaktní vědy, ale nemám hlavu na matematiku, a hraní byla pořád věc, která mě bavila nejvíc. A ve dvaadevadesátém sem začaly jezdit cizí produkce, já mluvil anglicky… Po Horníčkovi jsem byl druhý, kdo sám odešel z Národního. Ale odešel jsem bez hořkosti, prožil jsem v tom divadle hezký časy.

Takže volná noha, film – a reklama. Herci vám ji prý dost vyčítali.

„Pane kolego, jak jste jen mohl takhle klesnout…“ Jo, vyčítali mi to lidé, kteří reklamu nemnoho let poté sami natáčeli. V reklamě na kávu Douwe Egberts jsem hrál jako první „provařený ksicht“ u nás. Taky jsem si ve filmu Akumulátor poprvé zahrál metaroli – sebe v kávové reklamě. Musím si v téhle souvislosti vzpomenout na kamaráda Borise Rösnera. Boris byl člověk cele oddaný divadlu. I svým civilním životem. V reklamě by nikdy nevystoupil. Ale nikdy se nestalo, že by mi to vyčetl. Divadlo byla pro něho osobní droga.

Co dělá muže mužem?

Určitě ne svaly nebo machismus. Jsem stará škola, myslím tedy, že je třeba pořád důležitá zdvořilost a galantnost k ženám. V Americe jsem otevřel dveře ženě, a ona se ohradila, že je svéprávná… Tam jsem se prvně setkal s vypjatým feminismem, začínající politickou korektností. Jako bych přijel z jiné planety. Přitom machismus nesnáším, plácání po zadku, sexistické blbé poznámky… Chlap musí zůstat galantní, i když žena tuší, že se za tím skrývají jiné úmysly. Militantní feminismus je ovšem cesta do pekla a spolu s politickou korektností je to nová podoba cenzury.

Vedle Pěstí ve tmě je vaším oblíbeným filmem Román pro ženy. Proč? Jde o dosti odlišné snímky.

Líbí se mi ta kniha, Michal Viewegh rozumí ženský duši. A plno situací hovořilo i z mé duše; jsem neženáč, starý mládenec. Měl jsem jasno od své puberty, kdy se naši rozvedli a já nechtěl opakovat jejich chyby. Můj hrdina je Phil Marlowe, vlk samotář. Má to své výhody i nevýhody, ale výhody u mě vždycky nakonec převáží 51 : 49. Jo, ve srovnání s knížkou jsem v reálnu nikdy nezvládl jednu věc – mít matku i její dceru.

Článek vyšel v časopisu Formen

Autor: David Nesnídal
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!