Kristina Colloredo-Mansfeld: Dokud dýchám, cestuji | E15.cz

Kristina Colloredo-Mansfeld: Dokud dýchám, cestuji

Kristina Colloredo-Mansfeld: Dokud dýchám, cestuji
Kristina Colloredo-Mansfeld
• 
ZDROJ: Studio Petrohrad

Pavla Apostolaki

Kristině Colloredo-Mansfeld daly sudičky do vínku pořádnou cestovatelskou duši. Od svých sedmi let pendluje mezi kontinenty a toulavé cesty osudu bere jako životní výzvy. Jak sama říká: „Jdu se svobodnou duší, za hlasem svého srdce stále kupředu, i když to občas není lehké.“

Československo jste opouštěla jako malá holčička v roce 1947, poté co československé úřady prohlásily opočenský zámek patřící vaší rodině za státní kulturní majetek. Kam vedly vaše cesty z rodné země?¨

Po krátkém pobytu v rakouském Innsbrucku jsme zamířili s rodiči za oceán. Tatínek koupil ovocnou farmu v malé kanadské vesnici poblíž jezera Ontaria. Začala jsem tam chodit do školy a učit se angličtinu. Ovšem musela jsem i pomáhat v našem hospodářství. V sadech jsem jezdila traktorem a sklízela úrodu ze stromů.

Po smrti maminky jste se však stěhovala zpět do Evropy, do internátní školy ve Švýcarsku.

Tam jsem vedla trochu divoký život, a tak otec začal přemýšlet, jak mě co nejdříve provdá. Nakonec vytipoval sedm vhodných ženichů ze šlechtických rodin. Nejvíc na mě zapůsobil princ Fürstenberg, za kterého jsem se v devatenácti vdala. Manželský život ve Vídni mě však nenaplňoval, a tak jsem po čtyřech letech o osmnáct let staršího manžela opustila.

Rozvod byl mezi šlechtickými kruhy skandál a tatínek mě po návratu do Kanady odmítl podporovat. Musela jsem se postarat sama o sebe, pracovala jsem jako modelka, kaskadérka na koni ve filmu, hrála v divadle i v televizním seriálu. Znovu jsem se vdala, avšak i tento vztah brzo skončil a zůstala jsem sama se dvěma syny.

V roce 1976 vás zlákala koupě domu na ostrově umělců a výtvarníků na Hydře, kde jste pobyla deset let. Čím vás rodiště významných řeckých rejdařů nadchlo?

Vyhovovala mi mezinárodní komunita umělců i život s místními lidmi. Přes léto jsem se starala o pronájem dvanácti vil pro turisty a zajišťovala jim veškerý cestovatelský servis od dopravy až po organizaci výletů. Ovšem v zimě tam nebyla legrace pobývat. Když jsem chtěla zatopit, musela jsem k truhláři pro odřezky. Ale žili jsme tam jako jedna obrovská rodina.

Kristina Colloredo-MansfeldKristina Colloredo-MansfeldAutor: Studio Petrohrad

Neustále jsme se navštěvovali, pořádali večeře, místo sledování televize hráli monopoly nebo scrabble. Byl to takový „hippies life“, který mi pomohl i po třetím rozvodu. Dnes je Hydra místem pro bohaté a zavání trochu snobstvím. Tak jsem dům předala svému nejmladšímu synovi Stephenovi a na ostrov už jezdím jenom na návštěvu.

Promiňte mi tu poznámku – ve vašem věku se již mnoho lidí bojí cestovat autobusem i pár kilometrů, natož sednout sám do auta a dojet až do Řecka.

Ale já to nejedu najednou. Nejdřív se zastavím v Rakousku, kde bydlí můj syn Leonard. Pak přespím v Itálii a v Benátkách se nalodím na trajekt směřující do Pátrasu. Přejedu Peloponés a z Toló mě vodní taxi doveze až na Hydru. Tam mi už zavazadla naloží na oslíky a dovezou domů.

Mimochodem, právě teď Hellada řeší další svoji budoucnost ve „společenství osmadvacítky“…

Když v Řecku přišli s myšlenkou vstupu do Evropské unie pod vidinou „teď budeme mít peníze“, řekla jsem jim: „Vy jste úplní blázni!“ Nikdy jsem nechtěla, aby se Řecko stalo členem EU. Veškerou globalizaci považuji za ztrátu identity jednotlivých států. Zaplať pánbůh, že Česko nemá euro. Doufám, že si povede stejně tak chytře jako třeba Švédsko či Velká Británie.

Zaznamenávám průměrnost v myšlení, nikdo nechce vybočit z řady, být jiný, výjimečný. Lidé nejsou osobnosti a vypadají stejně.

Posledních pár let se diskutuje o krizi Evropy, nejen ekonomické, nýbrž i geopolitické a společenské. Jak hodnotíte situaci na starém kontinentě?

Zaznamenávám průměrnost v myšlení, nikdo nechce vybočit z řady, být jiný, výjimečný. Lidé nejsou osobnosti a vypadají stejně. Všichni nosí to samé značkové oblečení, zdobí se tetováním, piercingem. Já oceňuji osobnosti, které mají svůj vlastní styl. Ať už třeba v šatech, nebo v myšlení.

Víte, pro politiky je dobré, když jsou občané státu hloupí a slepě je poslouchají jako stádo ovcí. Myslím však, že lidé by měli být více zodpovědní sami za sebe. Člověk na sobě musí neustále pracovat a pro jeho růst se mu nabízí spousta možností. Je to jen na nás, zda si zlepšíme svůj život, či nikoli. Proto mám ráda Řeky, jsou hrdí vlastenci a nebojí se stát se individualitami.

Váš strýc Josef II. Colloredo-Mansfeld měl toulavé boty. Jako slavný cestovatel poznal Afriku, Severní Ameriku, obdivoval i chladnou krásu Aljašky. Vy dnes putujete mezi Českem, Rakouskem, Švédskem a Řeckem, v únoru jste se vrátila z Austrálie. Kde vlastně máte svůj domov?

Já se cítím doma všude ve světě. Ať už je to Praha, Hydra, nebo jiné místo na této planetě. Jsem jako kočovný cikán. Moje srdce je vždy v prostorech, které jsem si zařídila. Tam, kde mám své věci, svůj nábytek, své knihy a svou hudbu.

Tak to je i v Opočně, v rodném domě malíře Františka Kupky, ve kterém pobýváte při své návštěvě východních Čech.

Když jsem poprvé přijela do Opočna, bylo to tady vše ve strašném stavu. Tento dům nám vrátili v restituci jako první. Na podlaze leželo PVC, nahoře byly šedivé kanceláře. Postupně jsme celou budovu zrenovovali. V patře vznikl můj ateliér a v přízemí obytná část.

Součástí domu je i sídlo vaší firmy, která dnes spravuje necelých pět tisíc hektarů lesů vrácených v restituci. Péči o „zelené hospodářství“ zvládáte sama?

O lesy se spolu s dvaceti dvěma zaměstnanci stará především můj syn Leonard. Vystudoval lesnickou školu a každý týden dojíždí z Rakouska sem, aby vše klapalo. On by se měl také stát dědicem bývalého opočenského majorátu. Majetek získá sice nejstarší, avšak i moji další synové Derek a Stephen jsou v Opočně doma a mohou se podílet na jeho rozvoji.

O renesanční skvost v podhůří Orlických hor, který Colloredové získali v roce 1636, však vedete přes dvacet let soudní spor. Máte po tak dlouhé době ještě energii na další řízení?

Pevně věřím, že náš rod dostane zámek zpět. Když se toho nedožiju já, jsou tu moji synové a jejich potomci. Avšak dokud dýchám, budu bojovat o náš majetek dál.

Co se vám honí hlavou, když tak kráčíte po zámeckém nádvoří?

Nezlobím se, necítím v sobě zášť. Spíš si říkám, že je to jako v té pohádce o Šípkové Růžence. Nyní celé panství spí, avšak jednou se probudí.

Kristina Colloredo-Mansfeld (75)
Pokračovatelka slavného šlechtického rodu, jehož člen Rudolf Colloredo bránil v roce 1648 Prahu před Švédy. Vystudovaná malířka, výstavy jejích obrazů se konaly na různých místech Evropy. Plynně hovoří pěti jazyky, jezdí na koni a vášnivě cestuje.

Zámek OpočnoZámek OpočnoAutor: CC BY SA 3.0: Karelj via Wikipedia

Kauza Opočno
V období mezi oběma světovými válkami podepsal Josef Colloredo-Mansfeld, otec Kristiny, prohlášení deklarující příslušnost k českému národu. Odveta přišla v roce 1942, kdy nacisté jeho rodinu prohlásili za nepřátele Velkoněmecké říše a její vlastnictví zkonfiskovali. Po ukončení okupace československé úřady odmítly vrátit opočenské panství s tím, že podle zápisu v pozemkových knihách šlo o majetek Velkoněmecké říše. Zámek převzal stát na základě Benešových dekretů.

Kristina Colloredo-Mansfeld se jej domáhá od roku 1991, kdy se na čas dostal do jejího vlastnictví. Ústavní soud ovšem poté vrátil spor na začátek a soudy nakonec přiřkly zámek opět státu. Vloni na základě nových důkazů Ústavní soud povolil obnovu tohoto restitučního případu. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou ovšem rozhodl o tom, že by zámek měl patřit státu.

Rozhovor vyšel v časopise Lidé a země

Můj dům, váš hrad

Autor: Pavla Apostolaki
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!