Bankéř zločincem snadno a rychle... | E15.cz

Bankéř zločincem snadno a rychle...

Bankéř zločincem snadno a rychle...
Ilja Staševskij
• 
ZDROJ: Tomáš Železný

Ilja Staševskij

Ilja Staševskij měl svobodu i peníze, ale lehce nabyl, lehce pozbyl. Pozoruhodný příběh o vzestupu a pádu, byrokracii, korupci, lhostejnosti, zlobě i utrpení vypráví někdejší ruský bankéř, dnes azylant v České republice.

dyž tato historka nedopadla tragicky, což se klidně mohlo stát, vypadá teď poněkud vtipně, neboť se na seznamu osob nevydaných Evropskou unií do Ruska nacházím vedle jmen opravdu zvučných, jako je například Boris Berezovskij, a zároveň sháním pořád nějakou práci, abych přežil a vrátil dluhy. Podařilo se mi zažít neobvyklé dobrodružství, za které by asi nějaký boháč i zaplatil, kdyby si byl jistý, že dopadne dobře. Měl jsem takové neobvyklé štěstí narodit se v podivném státě, kde se může stát naprosto cokoliv.

Češi se nedůvěřivě ptají, jak je to možné, že se člověk rozhodl a založil vlastní banku. Ano, jak se říká v Albertu, slyšeli jste dobře. Skutečně se mi podařilo otevřít vlastní banku, a bylo to za babku: stačil základní kapitál za cenu bytu
1 + kk. V 90. letech to bylo v Rusku možné, stejně jako jste si mohli otevřít menší záložnu. Absolvoval jsem bankovní kurzy a pustil se do práce. Nebylo to kvůli kriminalizovanému obchodnímu prostředí snadné, ale celkem to šlo. Jenže ještě z doby Sovětského svazu mi zůstal sen bydlet mimo vlast a v roce 1997 se naskytla vhodná příležitost. Národní banka požádala o navýšení základního kapitálu a mně nezbylo nic jiného než opustit finanční trh ve prospěch těch, kdo dostatek peněz měli. Prošel jsem auditem národní banky, splnil všechny požadavky a rozloučil se s bankou, která pokračovala s novým vedením. Přestěhoval jsem se do Prahy, založil menší realitku, dostal povolení k dlouhodobému pobytu a žil v klidu bez obav, že mě někdo bude vydírat anebo mě jen tak mimochodem zabije.

Uplynul rok a přišel čas prodloužit platnost cestovního pasu. Naložil jsem se do auta a jel do Moskvy, během týdne si zařídil doklady a s radostí jel zpátky. Na hranici s Ukrajinou proběhla celní kontrola, pohraničník bouchl do pasu razítko potvrzující překročení hranice a následně jsem byl zadržen a přepraven na policejní stanici. Vypadalo to natolik podivně, že se dalo předpokládat, že se připravuje nějaký zločin – a proto pokus o útěk měl smysl. Nepodařil se však; byl jsem zmlácen a umístěn do špinavé cely bez oken, ventilace a záchoda (namísto něj obrovský kýbl), kde trávili čas v mlze kouře převážně místní zločinci.

Vysvětlení přišlo až za několik dní, když přijel generál z Moskvy a laskavě mi sdělil, že jsem zorganizoval spiknutí proti ruské vládě a ukradl za pomoci své banky 230 milionů dolarů. Přečetl jsem papíry a říkám: „Pane, to nejde. Ve zmíněné době jsem v bance už nepracoval, a navíc bydlel v Praze. K vládě také žádný vztah nemám a o těchto penězích nevím nic.“ „Ale pracoval,“ odpověděl, „jinak nejsem generál.“

Mlčte, nebo…

Přepravili mě vlakem do města Rostov, jehož věznice mě odmítla přijmout. Poté jsem byl umístěn do místnosti asi 1 x 1,5 metru na letišti a čekal pár dní, až se pan generál a jeho doprovod zbaví žízně (vodku pili cestou jako vodu a jednou uvolnili i pro mě lahev piva).

Konečně jsme se všichni dostali letadlem do Moskvy. Ocitl jsem se před branou věznice Matrosskaja Tišina. Hrůzný to byl okamžik, ale slova jednoho člena doprovodu zněla optimisticky. Ještě ve vlaku mi řekl: „Líbí se nám, jak se držíte. Abyste věděl, nemáme na vás nic. Ale kdybyste to někdy někomu řekl, zabijeme vás.“ Inu, aspoň tak.

Ve věznici vyšlo najevo, že potřebné papíry pro zatčení nejsou, generál ale všechno domluvil. O soudu nemohla být ani řeč, stejně jako o jednorázové jehle při odběru krve. Tak začal nejexotičtější rok mého života.

NA SEZNAMU OSOB NEVYDANÝCH EVROPSKOU UNIÍ DO RUSKA SE NACHÁZÍM VEDLE JMEN OPRAVDU ZVUČNÝCH, JAKO JE BORIS BEREZOVSKIJ.

Dieta v gulagu

Odvedli mě do přízemní cely, v níž se toulali líní tuční potkani a bydlel jeden nemocný vězeň. Okno zakrývala jen mohutná mříž, všechno bylo hrozně špinavé a byla tam neuvěřitelná zima. Vedlejší celu obsadili nemocní tuberkulózou a AIDS. Záchod jen jeden pro všechny. Dostat se tam je možné pouze dvakrát denně, stejně jako pro vodu. Strávil jsem dva dny vestoje, abych se ničeho nedotýkal, a pevně se rozhodl, že tady ztratím vědomí, pak aspoň nebudu cítit nic. Naštěstí bylo toto bydliště přechodné. Další celu někde nahoře jsem uvítal jako palác, i když tam na 10 metrech čtverečních bylo tolik lidí, že se nedal udělat ani krok. Trávil tady čas i pruhovaný kocour Vasja, jehož život byl samé trápení, neboť se den co den pokoušel utéct a pokaždé byl bit. V cele pro šest se lidi střídali na postelích, aby se vyspali, čtyři až šest hodin za den. Navíc se pořád kouřilo a televize běžela naplno od rána do rána.

Vypadalo to exoticky, ale všichni byli spokojení, neboť věděli, že na většinu z nich čekají velké, takzvané společné cely, ve kterých bydlí víc než sto vězňů a chybí tam naprosto všechno. Každý nováček se modlil, aby zůstal na této „speciálce“. Pravidla jsou jednoduchá – pokud konfidenti mají, co by z tebe vytáhli, nebo když máš „pro náčelníka nějaký prachy“, přemístěn nebudeš.

Když přišel vyšetřovatel, řekl, že moje vina je samozřejmostí, a nadlouho zmizel. Psal jsem denně několik stížností, k soudu také. Nedostal jsem žádnou odpověď, vyjma od generální prokuratury, která odpověděla, že obdržela mou stížnost, již jsem poslal komisi lidských práv při úřadu prezidenta Borise Jelcina, a považuje mě za zatčeného zákonně, protože jsem shledán vinným.

Objevil se i advokát, který mi byl přidělen, a hned na počátku si provokativně postěžoval, jak obtížné pro něj bylo vyzvednout a zničit mou žádost podanou k soudu. To byla hloupost, řekl, a domů mě prý stejně nepustí. Nepřišlo úřední rozhodnutí o prodloužení vazby, všichni na cele pořád oznamovali bachařům, že ten a ten je tady nezákonně, a já jsem začal držet hladovku. Za deset dní jsem zjistil, že to vůbec nikoho z personálu nezajímá. Po ukončení hladovky mě okamžitě hodili na společnou celu.

Nemyslím, že bych přeháněl, kdybych ji přirovnal ke koncentráku. Stovka lidí na 30 metrech čtverečních, teplota vzduchu 40 stupňů, vlhkost 100 procent (z kohoutku teče jen horká voda), obrovské množství švábů a vší, lidi jsou jen v trenkách a potí se furt jako v sauně, jen bez bazénu. A žádná možnost si sednout. Tak jsem se naučil trávit 18 hodin denně vestoje a obdivovat svou vlast. Na této cele bylo hodně lidí s onemocněními kůže, vlastně skoro všichni. Lékařská pomoc ale byla nulová. Kdyby tu bydlel nějaký kocour, nepřežil by asi už jen kvůli přepychové stravě: kousek chleba denně, několik lžic kaše, stejné množství páchnoucí polévky a cukr, kterým by šlo tak leda naplnit krabičku od zápalek (konečně jsem shodil 46 kilo). Potkal jsem jednoho spoluvězně ze speciálky a vůbec ho nepoznal, zhubl napůl.

Obrovskou úlevou a odpočinkem se pro mě stalo psychiatrické vyšetření ve zvláštním zařízení, po jehož absolvování na mě znovu čekala společná cela, ale v jiné věznici. Tam jsem s určitým zpožděním začal ztrácet rozum, čehož si všichni okamžitě všimli, a nastaly lepší časy.

Ilja StaševskijIlja StaševskijAutor: Tomáš Železný
„Odvedli mě do přízemní cely, v níž se toulali líní tuční potkani a bydlel jeden nemocný vězeň. Tak začal nejexotičtější rok mého života.“

Peníze, nebo pojdeš

Byl jsem přemístěn znovu na „speciálku“ a dostal i nějakou podobu lékařské pomoci kvůli poškozené páteři a následkům otřesu mozku, pocházejícím z doby zadržení. Léčba byla jednoduchá: když máš peníze, máš i léky, většinou ty nejjednodušší. Jinak zadarmo i pojdeš. Tři chlapi zemřeli před mýma očima skoro stejně. Na začátku jim bylo špatně, žádali o pomoc, poté byli připoutáni k posteli, aby se neplazili po podlaze během agonie. Přes noc odcházeli „na svobodu“.

Chodil ke mně vyšetřovatel a stále nabízel k podpisu prázdné protokoly výslechů a jinou verzi obvinění, vyhrožoval. Dokonce dorazil i důstojník speciálního oddělení věznice a zeptal se vyšetřovatele, kde jsou nějaké papíry potřebné k tomu, abych mohl být ve vězení. Vypadalo to nadějně, ale pánové se i teď‘ domluvili na tom, že napíšou protokol, že jsem odmítl odpovídat, a proto není žádná možnost shromáždit potřebné doklady. Jednou se zastavil i člen doprovodu, kapitán FSB. Byl jako i dříve trochu nestřízlivý a klidně mně podepsal žádost o ukončení nezákonného jednání v nepřítomnosti právníka.

Kupodivu také vězeňská nemocnice vydala potvrzení o odmítnutí lékařské pomoci a nutnosti léčení ve specializované nemocnici. Proběhl konečně i soud, jenž odmítl připojit k věci všechny lékařské zprávy s výjimkou jedné, kterou přinesl představitel generální prokuratury. Sehnal někde kousek papíru, jako recept, a tam bylo napsáno, že jsem zdráv. Paní soudkyně tento doklad k věci připojila a bylo hotovo. Mimochodem jeden vězeň se mě jednou zeptal, co si myslím: jestli to bylo lepší, anebo horší za Stalina.

Pamatuji si setkání v jedné z cel s primátorem filipínského města Baguio panem Labo. Ten byl obviněn z vraždy. Byl lékař a nějaká jeho pacientka z Ruska zemřela po operaci, kterou údajně pokazil. Dopadl ale dobře. Vyšetřovatel od něj požadoval nepříliš velkou částku a hned ho pustil domů s podmínkou, že nebude poskytovat žádný rozhovor novinářům a hned opustí Rusko. Konečně podobným způsobem začala generální prokuratura jednat i se mnou. Uplynul rok, vyšetřování zkolabovalo, generální prokurátor odmítl prodloužit mou vazbu, a generál (nyní pracuje jako advokát) mi „sliboval“, že jediná možnost, kterou mám, je, že za ním přijdu a uznám svou vinu – on že za mnou už nepůjde. Nakonec ale přišel a nabídl propuštění na kauci – za 100 tisíc dolarů. Souhlasil i s polovinou částky. Potvrzení o přijetí kauce jsem samozřejmě nedostal, propuštěn jsem ale byl.

Ten okamžik vypadal zajímavě. Až na poslední chvíli, kdy chybělo jen razítko potvrzující mé propuštění, odpovědný pracovník věznice řekl vyšetřovateli, který pro mě přijel, aby ukázal potvrzení o přijetí kauce. Pan vyšetřovatel chvíli přemýšlel a odpověděl, že TAM nahoře je vše rozhodnuto. Což stačilo. A jeli jsme znovu na prokuraturu, odkud jsem se konečně dostal domů. Spálil jsem vězeňské oblečení, šel do lázní, do restaurace, poté i do nemocnice, kde jsem byl hospitalizován, stejně jsem ale musel jezdit na výslechy.

Svoboda?

Po dvou měsících, v květnu, začaly v Rusku demonstrace a občanské nepokoje. Jednou mi vyšetřovatel řekl, že další výslech ruší, neboť‘ není jasné, co se v zemi děje a jak to dopadne. Ano, souhlasila má nová právnička, včera jsem viděla vystoupení Putina. „To je úplný bandita!“ přerušil ji vyšetřovatel. Žádný bandita, nýbrž prezident.

Od té doby výslechy ustaly. Počkal jsem, až se trochu uzdravím, a znovu odjel do Prahy a následně do Vyšních Lhot, kde jsem požádal o politický azyl. Žádost byla přijata, ale ve stanovené zákonné lhůtě jsem žádnou odpověď neobdržel. Až po několika rocích naléhavých žádostí a stížností uznalo vnitro svou chybu (a řadu dalších) a dostal jsem povolení k vycestování kvůli tomu, že mi v Rusku hrozilo nelidské zacházení. Ovšem žádný zájem o mou osobu se ze strany Ruska nekonal – dokud jsem nevydal knihu.

Tím se vše změnilo. Jeden vážný ruský pán zabývající se jakoby distribucí ruské literatury v Praze navštívil všechna knihkupectví, jež následně přestala brát knihu na prodej, ač se prodávala dobře. Mé jméno se objevilo na seznamu mezinárodně hledaných osob. V týchž Vyšních Lhotách, kde jsem si dle nového zákona měl vyměnit doklady, jsem byl večer vydán policii a ráno soudním rozhodnutím umístěn do vazby v Ostravě.

Vstoupil jsem tak do extradičního řízení a zároveň podruhé i do řízení azylového, přičemž překážka vycestování jako by neexistovala. Napsal jsem jako obvykle hromadu stížností a čekal ve vězení jako v sanatoriu, jak to dopadne. Ruská média a internet šířily zprávy o tom, že Interpol dopadl v Čechách hrozného zločince, že za pár dní bude v Moskvě a řekne konečně, po sedmi letech pátrání, jak se to stalo, že zločinci v ruské vládě ukradli stamiliony dolarů. Nikomu nevadilo, že jsem celou dobu žil otevřeně a neskrýval se. Čtyřicet dnů jsem strávil v base, přibral pár kilo, přečetl hodně knih a pak mě jednou v neděli ráno pozvali s věcmi a pustili, neboť‘ poprvé v dějinách České republiky nepřišly z Ruska ve stanovené lhůtě podklady potvrzující nárok na extradici. Nepřišly ani pak.

Trochu mě překvapily české soudy, kterých jsem měl osm, stejně jako některé jiné instituce, jejichž rozhodnutí mě řadu let nutila skoro nepřetržitě psát žádosti, odvolání a stížnosti. Ale Ústavní soud České republiky nakonec uznal mou vazbu v Ostravě jako nezákonnou. Byl mi udělen i politický azyl. Mluvčí ruské ambasády odmítl komentovat situaci. Naopak, neodmítl jsem to já a napsal ještě další dvě knihy. Ovšem doufám, že moje dobrodružství je u konce.

Autor: Ilja Staševskij
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!