Země přátelských kanibalů | E15.cz

Země přátelských kanibalů

Země přátelských kanibalů
Země přátelských kanibalů
• 
ZDROJ: Michael Fokt

Michael Fokt

Ještě před dvěma sty lety by si vás klidně mohli dát k večeři. Dnes patří Fidžijci mezi nejpřátelštější domorodce, s jakými jsem se kdy setkal. Legendy jejich předků sice vzbuzují hrůzu, ale do dnešních dnů z nich zbyly jen neškodné rituály a lehce strašidelné předměty na tržištích.

Podáš mu prst a sežere ti celou ruku. Tohle přísloví mohlo klidně vzniknout na Fidži a dávní domorodci by při jeho vyslovení vůbec nežertovali. Přesně takhle totiž podle svědectví misionářů dopadla žena jednoho z kmenových náčelníků, když si dovolila od svého muže utéct do pralesa. Asi moc dobře věděla, co dělá. Když ji totiž lovci po dvou dnech dopadli a přivedli zpátky, rozkázal její milující manžel, aby jí zaživa usekli obě ruce. Pak povolal svou trpící choť k večerní tabuli a před jejíma vlastníma vytřeštěnýma očima upečené končetiny snědl.

Omluva za snědeného misionáře

Podobných příběhů najdete ve starých cestopisech poměrně dost. Jedním z posledních, kdo něco podobného zažil, byl anglický misionář Thomas Baker. Místní domorodci si na něm pochutnali téměř před sto padesáti lety – tedy v druhé polovině devatenáctého století. Přesně před deseti lety ovšem uspořádali potomci tehdejších vesničanů velkolepou slavnost, během níž se Bakerovým potomkům za dávné události oficiálně omluvili. Podle svého přesvědčení tím ze sebe zároveň sňali kletbu, která na jejich rodu ležela.

Díky hodování na lidském mase se fidžijské ostrovy dostaly dokonce i do Guinnessovy knihy rekordů. Náčelník jménem Udre Udre totiž drží rekord „nejvýkonnějšího kanibala“. Jeho prvenství mu asi už sotva někdo sebere. S jistotou se ví, že snědl alespoň sto lidí. Za každého ze zabitých si přitom schoval jeden kámen a celou svou sbírku si nakonec nechal narovnat kolem vlastního hrobu. U silnice blízko města Rakiraki stojí dodnes jeho hrob a těch kamenů je kolem poskládaných přesně 872. Zdá se tedy, že měl náčelník skoro pořád hlad.

Důvody kanibalismu

Proč se na Fidži zvyk pojídat lidské maso tolik rozšířil, se snaží vysvětlit několik teorií. Podle jedné museli dávní melanéští i polynéští kolonizátoři přežít dlouhé cesty na moři v primitivních plavidlech, takže je hlad donutil pojídat své mrtvé. Svůj zvyk si s sebou pak vzali i na souš. Podle jiných domněnek nebyl hlavním důvodem kanibalismu nedostatek potravy, ale touha potupit poražené nepřátele.

Dřevěné válečné kyje fidžijských bojovníků si můžete koupit na tržišti.Dřevěné válečné kyje fidžijských bojovníků si můžete koupit na tržišti.Autor: Michael Fokt

Poslední dobou se do výzkumu starých záhad zapojují moderní vědecké metody. Dokážou na lidských kostech odhalit stopy lidských zubů, nožů, záměrné lámání kostí při dobývání morku nebo změny při tepelné úpravě. Možná časem přinesou přesnější vysvětlení. Zatím si každý může na trhu jako suvenýr pořídit některý z dřevěných válečných kyjů vyrobených podle tradičních vzorů. Palice na rozbíjení hlav, lamač krků zvaný „gata“ nebo kyj „totokia“ s dlouhou špicí na proražení lebky sice vypadají zlověstně, prodavači ve stáncích jsou však příjemní a usměvaví.

Kouzlo úhořího boha

Kdysi dávno se vydal válečník z kmene Sawau z ostrova Beqa na lov říčních úhořů. Místo kluzké ryby však pod kamenem chytil dobrého ducha, který výměnou za svůj život propůjčil lovci i jeho potomkům schopnost chodit bez bolesti a bez zranění po kamenech rozpálených v ohni doběla. Protože se válečníkovi nově nabytá schopnost zamlouvala, na obchod přistoupil. Od té doby se lidé z ostrova procházejí po žhavých balvanech jako po chodníku.

Kameny jsou rozžhaveny, račte vstoupit!Kameny jsou rozžhaveny, račte vstoupit!Autor: Michael Fokt

Komu nestačí fidžijské legendy, může přizvat k vysvětlení dosud syrových a nespálených chodidel místních „firewalkers“ trochu moderní vědy. Když se dva předměty dotknou, začnou si vzájemně předávat teplo. Ten chladnější se ohřívá a teplejší zase ochlazuje. Rychlost ohřívání závisí hlavně na rozdílu teplot a tepelné vodivosti obou předmětů. Vzhledem k tomu, že nohy Fidžijců mají asi sedmatřicet stupňů a kameny v ohništi minimálně o pět set víc, je rozdíl teplot až dost velký. Záchrana by tedy mohla být v tepelné vodivosti a rychlé chůzi po kamenech.

Lidské maso každopádně vede teplo velmi špatně a krev by navíc v chodidlech mohla přebytečné teplo ihned rozvádět dál. Dřevěný popel či uhlíky patří mezi tak špatné tepelné vodiče, že se studený popel používal dokonce jako izolace v chladicích boxech. Během přípravy místa k ohňovému obřadu se bosé nohy svalnatých mužů umažou od popela víc než dost. Takže můžeme vyrazit? Hezky rychle, aby se chodidla nedotýkala horkých kamenů moc dlouho.

Kameny jsou rozžhaveny, račte vstoupit!Kameny jsou rozžhaveny, račte vstoupit!Autor: Michael Fokt

Božská síla kapradiny

Ještě počkat – rozehřáté kameny vedou teplo mnohem lépe než dřevo a někteří z ohnivých chodců při své procházce navíc vůbec nespěchají. Někdy se dokonce i na sekundu či dvě zastaví na místě. Že by skutečně fungovalo kouzlo úhořího boha? Nebo spojená síla dvou tabu, která musejí chodci po žhavých kamenech dodržovat? Ani jeden z nich totiž po dva týdny před slavností ohně nesmí jíst kokosové ořechy ani mít jakýkoli kontakt se ženou.

Možná k celkovému odhodlání hodně přispívá i samotná atmosféra slavnosti. Společný tanec a zpěv všech zúčastněných působí skoro magicky. Velké klády, které ve čtyřmetrovém ohništi hořely několik hodin, vytahují Fidžijci pomocí lián. Hudebníci k tomu hrají na domorodé nástroje a všichni usilovně prozpěvují popěvky ve fidžijštině. Nakonec pokladou kolem ohniště posvátné listy stromové kapradiny waqa-bala-bala, které prý obsahují božskou sílu. Na všechno bedlivě dohlíží kněz Bete, který pak vyzývá muže, aby do žhnoucího pekla jeden po druhém vstupovali. Oni bez odporu následují jeho pokynů – a po několika sekundách stojí s úsměvem na rtech znovu na studené trávě.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Michael Fokt
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!