Vesnička Elim v blízkosti Střelkového mysu. To je kousek Moravy na nejjižnějším cípu Afriky | E15.cz

Vesnička Elim v blízkosti Střelkového mysu. To je kousek Moravy na nejjižnějším cípu Afriky

Tomáš Beránek

Stojím na nízkém skalnatém výběžku, omývaném vodami dvou oceánů, a připadám si jako dobyvatel, který objevil neznámou zemi. Tady, na 34° 52´ jižní šířky, končí Afrika a za modravým obzorem v dáli před sebou tuším Antarktidu. Ano, stanul jsem na špičce Střelkového mysu, nejjižnějším bodu afrického kontinentu, odkud vybíhá přímo k jihu hranice mezi oceány. Najednou přichází velká vlna, a já mám rázem boty plné mořské vody. V levé mi šplouchá Indický oceán, zatímco z pravé musím vylévat Atlantik.

Od velkého červenobílého majáku na Střelkovém mysu stačí projet zhruba čtyřicet kilometrů do vnitrozemí, kde se rozkládá vesnice Elim. Úzká asfaltová silnička, na níž se procházejí tlupy paviánů, vede národním parkem Agulhas přes pastviny hemžícími se stády antilop a gazel. Zanedlouho se již objevují malé domky postavené z hliněných cihel s bílenými fasádami a doškovými střechami obklopené zahrádkami s ovocnými stromy. Všechny prašné uličky s koberci trávy místo chodníků vedou na náves, uprostřed níž stojí kostel bez věže podobný velkému statku se sedlovou střechou a barokními štíty. Obrázek jako vystřižený ze staré pohlednice z Vysočiny.

Uprostřed Evropy ale rozhodně nejsme, nacházíme se tisíce kilometrů jižněji, i když Elim má mnoho společného právě s Moravou. Vesnici totiž založili v roce 1824 tři rodiny německých misionářů z církve Moravských bratří pod vedením Hanse Petera Walbecka. Hledali místo s dostatkem vody a terénem vhodným pro založení vinic. Chtěli šířit nejen slovo boží, ale i podnikatelské dovednosti. Výroba vína byla jednou z nich. Příhodné podnebí na pobřeží Západního Kapska skýtalo to, co pro svou misijní stanici hledali. Dvanáct místních pramenů lahodné vody jim připomnělo biblickou oázu Elim s dvanácti studnami a sedmdesáti palmami ze starozákonního příběhu, a jméno pro nový domov bylo na světě.

Komplikovaná hranice městečka Baarle aneb Jaké to je mít kuchyni v Belgii a obývák v Nizozemsku?

Díky šikovnosti a umu svých učitelů se místní obyvatelé věnovali především farmářství a řemeslům. Ve velmi přátelském duchu se neslo též soužití s původním černošským obyvatelstvem, a tak Elim začal brzo prosperovat a dosáhl značného věhlasu díky produkci dobrého vína a vývozu nádherných květin ze společenství fynbosu, jihoafrické obdobě makchie. Elim dodává ročně na trh až 70 tisíc kilogramů květů.

Malý kousek domova

Avšak vesnice samotná se v průběhu své existence změnila jen málo. Místní komunita si dodnes udržela obecní vlastnictví všech výrobních prostředků a je stále soběstačná, což je v celé Jižní Africe unikát. A dalšími zvláštnostmi jsou jediný památník zrušení otroctví v celé zemi i renomovaná škola, která bez ohledu na rasové rozdíly poskytovala během celé své historie vzdělání bílým i černým dětem. Dodnes do elimské školy posílají své potomky kapští farmáři i ze vzdálenějších oblastí kvůli kvalitní výuce.

Navíc v roce 1963 byla v Elimu založena léčebna pro postižené děti, o něž pečují někteří farníci. Vodní mlýn byl zrekonstruován do původní podoby a stále slouží k mletí mouky. Pýchou místních je muzeum, které shromáždilo velkou kolekci historických fotografií a zemědělských strojů. Mladý učitel Frank Lui nás zve do kostela, kde právě začíná mše. Střídmě zařízený interiér svatostánku (jednoduché bíle natřené dřevěné lavice a malý oltář) má symbolizovat čisté úmysly misionářů.

Chodník irského obra: Fascinující kamenný úkaz opředený tajemnými legendami

Jedinou výzdobou jsou pozlacené lampy s ornamenty letících andělů. Ozývají se mocné údery kostelního zvonu, který je starší než 240 let a původně byl umístěn v německém Ochranově (Herrnhut), středisku Moravské církve. Bohoslužba se slouží v afrikánštině, a jak je obvyklé u evangelíků, skládá se převážně ze zpěvů. Nejhlasitěji znějí písně z ženského sektoru, který je v levé části kostela. Lavice pro ženy a muže jsou totiž od sebe odděleny prostorem pro děti.

Je zajímavé, že nás, skupinku chlapů ze země, odkud pocházejí kořeny jejich církve, posadili mezi dámy. Afrikánštině, což je směs angličtiny a němčiny říznutá nizozemštinou, vůbec nerozumíme. Naštěstí zde každý umí anglicky. Po skončení bohoslužby se ptáme fyzioterapeuta Andreje, zda tu někdo mluví česky. Chvilku se směje a pak opáčí, že je to stejně nepravděpodobné, jako bychom my uměli afrikánsky.

Mezi lidmi shromážděnými před kostelem zjišťujeme znalosti o České republice. Všichni ji znají a vědí, že její „provincií“ je Morava, odkud pochází jejich církev. Jeden stařík dokonce říká, že „hlavní město se jmenuje Praha nebo tak nějak“ (říká Praha, nikoli Prague). Ovšem moc návštěv od nás sem prý nejezdí. Mnohem čilejší jsou styky s Německem, nedávno Elim navštívil i jeden z ministrů spolkové vlády.

Tajemná Tanganika: Křížem krážem lodí po nejhlubším jezeře Afriky

Tady na jihu Afriky je setkání s lidmi spjatými s naší vlastí opravdu překvapující. Proto by každý český návštěvník Střelkového mysu vedle písečných přesypů v rezervaci De Hoop, pštrosích farem i vyhlídkových bodů na místa páření velryb neměl opomenout zajet do kousku domova v Elimu.


Moravští bratři

Moravští bratři (též Moravská církev) je nesprávný název pro evangelickou církev Jednotu bratrskou (lat. Unitas fratrum, něm. Herrnhuter Brüdergemeine, angl. Moravian Church). Vznikla v roce 1457 v severovýchodních Čechách v období husitských válek, těsně před nástupem Jiřího z Poděbrad na český trůn, jako následek velkého zklamání nad zmarem husitské revoluce. V tomto období bylo radikální „táborské“ husitství poraženo a umírněná církev podobojí vedená Janem Rokycanou hledala cestu kompromisu s katolíky. Byla ovlivněna učením Petra Chelčického.

Členové Jednoty bratrské zdůrazňovali trojí ideál víry, lásky a naděje, se silnějším důrazem na praktický křesťanský život než na učení nebo církevní tradici. Od počátku své existence se dostala do konfliktního vztahu nejen s katolíky, ale i s kališníky. Církev se rozrůstala a šířila po Čechách a na Moravě. Mezi nejvýznačnější představitele patřili Lukáš Pražský, Jan Augusta, Jan Blahoslav nebo Jan Amos Komenský.

Brazilská garimpa. Ilegální kolonie hledačů diamantů, kde zákon neplatí

Po bitvě na Bílé hoře mnoho protestantů opustilo vlast. V letech 1722-1727 několik rodin exulantů z Moravy, které do jisté míry zachovaly tradice původní Jednoty, našlo pod vedením Kristiána Davida útočiště v saském Ochranově (Herrnhut) na panství hraběte von Zinzendorfa (1700-1760), který je považován za obnovitele této církve. Obnovená Jednota bratrská spojuje luterské dědictví s odkazem tzv. Českých bratrů.

Již v roce 1732 vyslala první misionáře k otrokům na ostrov sv. Tomáše v Karibském moři. A brzy následovaly další misie: do Grónska, Severní Ameriky a Jižní Afriky. Dnes je misijně činná ve všech světadílech a má okolo 500 tisíc členů v celém světě. V českých zemích působí od roku 1861 pod názvem Evangelická církev bratrská a státního uznání dosáhla v roce 1880. Název Jednota bratrská byl zaveden vedle těchto starších názvů roku 1921.


Fynbos

Fynbos je unikátní květné společenství endemické buše, vyznačující se nádhernou paletou rostlin, které se nevyskytuje nikde jinde na světě než právě v oblasti Západního Kapska. Slovo fynbos začali používat nizozemští kolonisté v 17. století, kteří kolem mysu Dobré naděje hledali stavební dřevo. Místo něj však nalezli jen keře s drobnými listy, kterým říkali fijnbosch (čti fejnboš) neboli „jemné keře“.

Jedná se o podobné rostlinné společenství jako středomořské makchie, avšak s mnohem větším zastoupením kvetoucích druhů ze tří čeledí: Restionaceae (rostliny vzdáleně podobné travám, jež se vyskytují především v oblastech s významnými zimními srážkami a na půdách chudých na živiny), Ericaceae (vřesovcovité) a Proteaceae (protey). Posledně jmenované vytvářejí nádherné květy, které se pěstují i na vývoz.

 

Autor: Tomáš Beránek
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!