Po zimniku, dálnici Sibiře | E15.cz

Po zimniku, dálnici Sibiře

Po zimniku, dálnici Sibiře
Po zimniku, dálnici Sibiře
• 
ZDROJ: Štěpán Černoušek

Štěpán Černoušek

Zimniky – provizorní silnice, které vytvoří na Sibiři jen třeskutý mráz. Odedávna tu pomáhají místním dostat se alespoň v zimě do jinak nepřístupných míst. Riziko nečekaných nehod nebo i umrznutí je ovšem obrovské. Nás naštěstí drsná příroda ruského severu vzala na milost.

Po nekonečných ledových pláních se prohání silný vítr a vytváří vysoké závěje. Závora na okraji města Nadym je zpola zavátá sněhem a už téměř týden kvůli špatnému počasí zůstává spuštěna přes cestu. Netrpělivě čekáme na okamžik, kdy se zvedne a otevře tak možnost vydat se po zimniku do 350 kilometrů vzdáleného města Salechard. Jsme na severním polárním kruhu na západní Sibiři a cesta po zimních silnicích, kterým zde nikdo neřekne jinak než zimniky, je jediná možnost, jak se dostat dál.

V létě by naše cesta nebyla vůbec možná. Území, které chceme překonat, je pokryto jezery, močály a nestabilní roztátou vrstvou věčně zmrzlé půdy. Naštěstí je březen, venku mrzne až praští a zamrzlá tundra umožňuje relativně snadnou přepravu.

Dopravní prostředky jsou zde pestréDopravní prostředky jsou zde pestréAutor: Štěpán Černoušek

Řidič Jevgenij si zapaluje cigaretu a bere do rukou kanystr s benzinem, aby doplnil nádrž. Nevěřícně se na něj díváme a tiše se modlíme, aby naše cesta po zimniku neskončila hned na začátku výbuchem. S hořící cigaretou v ústech však Jevgenij v klidu dolévá několik kanystrů do nádrže svého transportéru „Trekol“. Je to speciální vůz ruské výroby určený především do zimních podmínek – jakási rolba se šesti koly o průměru jednoho metru a silně podhuštěnými pneumatikami umožňujícími lepší jízdní vlastnosti po sněhu.

Počasí se uklidnilo a od rána je nádherné azúro. Prvních pár kilometrů je silnice krásně rovná s uválcovaným sněhem, svištíme přes padesát kilometrů v hodině. Po čase ovšem přibývá hlubokého sněhu a v něm vyjetých kolejí, s nimiž zápasí i naše speciálně upravené vozidlo. S nestabilním povrchem zápolí nákladní auta značky Ural či Kamaz, která míjíme. Ta většinou vezou na korbě ohromné kusy potrubí na stavbu plynovodu. Jsme totiž v oblasti těžby zemního plynu a pouze v zimě je možné dopravit na vzdálená místa materiál nutný k výstavbě plynovodu a další těžební infrastrukturu.

Pomáhej, jinak nepřežiješ

Přejíždíme zamrzlé říčky, velké holé plochy bílé tundry plné zamrzlých bažin a jezírek střídá jemně zvlněná krajina řídce porostlá zakrslými modříny a břízkami. Přes cestu se občas přežene stádo sobů.

Někteří občas nedojedouNěkteří občas nedojedouAutor: Štěpán Černoušek

Míjíme několik vraků a v jednu chvíli také stojící auto, v němž na předních sedadlech spočívá nehybná postava zachumlaná do přikrývek. „Nezastavíme?“ ptám se Jevgenije. „Stavěl jsem u něj včera a říkal, že už pro něj jedou, že má dost oblečení a zásob a že to vydrží,“ vysvětluje náš řidič. „Radši bude pár dní mrznout v autě, než aby s námi odjel a nechal svoje porouchané auto bez dozoru.“ Věřím mu, pomoci se totiž Jevgenij jinak nebrání. Ještě v Nadymu za námi k zimniku přišel člověk s pytli plnými potravin s žádostí, zda bychom je po cestě nepředali „rebjatam“ – pracovníkům štěrkového lomu (k němuž je možné se dostat jen v zimě), kteří jsou kvůli sněhové bouři už týden bez zásob. Zhruba na 150. kilometru za řekou Iďjacha prý máme odbočit doleva, jet tři kilometry holou tundrou a pak je prý uvidíme. Kupodivu jsme je našli a hladovějící dělníci byli za dodávku potravin opravdu vděčni.

Když uvíznete, máte nejdřív spálit pneumatiky, pak postupně zadní sedadla a modlit se, aby přijela pomoc.Když uvíznete, máte nejdřív spálit pneumatiky, pak postupně zadní sedadla a modlit se, aby přijela pomoc.Autor: Štěpán Černoušek

Lidé jsou v těchto drsných krajích zvyklí si vzájemně pomáhat. Bez toho by často nemuseli přežít. Když se vám dvě stě kilometrů od nejbližší osady porouchá auto a venku je minus padesát (v takových teplotních podmínkách si zdejší řidiči montují do auta speciální dvojitá skla), pak jste odkázáni jen na pomoc projíždějícího auta. Pokud ovšem pojede, provoz je na některých zimnicích minimální. Mnoho řidičů má v těchto oblastech pušku a cestou si uloví i něco k snědku, případně si mohou zarybařit v dírách v ledu mnohých řek. Problém je hlavně třeskutý mráz, který na Sibiři panuje (v některých oblastech teplota klesá až pod 60 stupňů pod nulou).

Nejdříve spalte pneumatiky!

Co dělat v krajních případech, kdy záchrana nepřichází, jsem se dozvěděl před lety na silnici mezi Jakutskem a Magadanem. „Nejdřív zbytkem benzinu poliješ pneumatiky a pálíš je jednu po druhé, aby oheň dlouho vydržel. Pokud pořád nikdo nejede, začneš pálit postupně sedadla, začínáš od zadní řady. Pak zbylé vybavení a musíš se modlit, aby už někdo přijel,“ vysvětloval mi tehdy řidič, který měl ovšem zimní podmínky mnohem raději než letní. „Sníh, to je náš jakutský asfalt,“ říkal se smíchem na rozbité silnici, jejíž výmoly a louže (při dešti proměněné v neprůjezdné bahno) byly po pravdě mnohem horší než zvlněný zimnik.

Po zamrzlém Obu

Po dvaceti hodinách konečně přijíždíme do Salechardu. Máme za sebou 350 kilometrů a dalších 200 nás čeká. Tentokrát pojedeme na sever na poloostrov Jamal a zimnik vede přímo po zamrzlém sibiřském veletoku Ob až do míst, kde se vlévá do Severního ledového oceánu.

Transportér Trekol je jakási rolba se šesti koly o průměru jednoho metru a silně podhuštěnými pneumatikami.Transportér Trekol je jakási rolba se šesti koly o průměru jednoho metru a silně podhuštěnými pneumatikami.Autor: Štěpán Černoušek

Žádný most přes pět kilometrů širokou řeku zde neexistuje, takže i celoroční silnice spojující Salechard s druhým břehem Obu vede přímo po řece. Tento způsob překonávání řek je v Rusku široce rozšířen, v minulosti přes zamrzlé řeky i jezera (například Bajkal) vedly dokonce i železnice. V létě dopravu zajišťuje přívoz, v zimě, když začne mrznout, se speciálně zpevňuje ledová námraza a po pár týdnech po prvním zamrznutí řeky už mohou po ledu jezdit auta. Na jaře, tedy většinou až koncem května, kdy už je led nestabilní, se zimní přeprava uzavře a čeká se na prolomení ledů a obnovení dopravy trajektů. Každý rok v této takzvané mezisezoně dochází k tragickým nehodám, kdy netrpěliví řidiči vyjedou na nestabilní led mimo uzavřenou oficiální ledovou přepravu a propadnou se i s autem do řeky…

Poslední cesta

My ovšem uháníme po Obu dál na sever a zimnik vede přímo po ledu zamrzlé řeky. Je začátek dubna. Nasněžený sníh byl odklizen radlicemi, takže jen jemně zasněžený hladký led umožňuje vyvinout poměrně vysokou rychlost, až 60 kilometrů v hodině. Tentokrát jedeme transportérem pro deset osob a žertujeme na téma pálení vybavení. Vtom se ale z motoru začne kouřit a kabinu zaplňuje hustý dým. Vystupujeme do mrazu, venku se pomalu stmívá, aut kolem příliš mnoho neprojíždí a my si uprostřed zamrzlého Obu na vlastní kůži začínáme uvědomovat, jak malinký je člověk proti ohromující sibiřské přírodě všude kolem.

Při cestě naším transportérem jsme netušili, že to je jedna z jeho posledních jízd. Krátce nato skončil na dně řeky.Při cestě naším transportérem jsme netušili, že to je jedna z jeho posledních jízd. Krátce nato skončil na dně řeky.Autor: Štěpán Černoušek

Než řidič závadu odstraní, seznamujeme se alespoň se spolucestujícími. Když jsme se po několika týdnech cesty úspěšně vrátili zpět do Česka, dostal jsem od jednoho z nich e-mail: „Tak to byla jedna z posledních cest toho transportéru. V květnu totiž vyrazil na Ob na vlastní riziko po uzavření zimniku a propadl se do řeky. Cestující naštěstí stihli vyskákat střešním oknem…“

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Štěpán Černoušek
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!