Na severu Norska, v ráji rybářů | E15.cz

Na severu Norska, v ráji rybářů

Na severu Norska, v ráji rybářů
Ideální pstruhová řeka Susna podél turistické trasy Villmarksveien (Cesta divočinou), která odbočuje z E6 severně od Majavatn.
• 
ZDROJ: Jiří Páleníček

Irena Páleníčková

Tiché blázny láká Norsko na své lososy, mohutné tresky a tučné makrely. Má na dvacet tisíc kilometrů pobřeží, a jeho fjordy jsou tak nejvhodnějším místem, kde můžete vyzkoušet, jste-li schopni rybu chytit, stejně jako zjistit, zda rybaření chytne vás.

V půl čtvrté ráno někdo buší na dveře: „Otevřete!“ Jsme v Norsku u fjordu za polárním kruhem, určitě to tedy nebude přepadení ani policie. A tak si protřeme oči a zvědavě otvíráme. Před dveřmi našeho obytného auta stojí mladý rybář a na zemi se válí víc než půlmetrový losos.

„Chytil jsem jich hodně, vezměte si ho, je úplně čerstvý.“ Sedá si na bobek, začíná ho kuchat. Zakymácí se, zavoní vodka. Tak proto on, obyvatel severních končin Skandinávie, provedl něco u Norů tak nevídaného a oslovil neznámé lidi, narušil jejich soukromí, vzbudil je.

A ryba? Ráno jí stačilo pět minut na pánvi, ani sůl nepotřebovala. Byla to vynikající snídaně, zvlášť připočteme-li k ní pohled na zelené vody fjordu a stříbřité hladké skály zdvihající se do výšky čtrnácti set metrů přímo z moře.

A rybářova vodka? Jaká byla, nevím, ale na sto procent byla pořádně drahá. Prodej alkoholu je v Norsku i Švédsku přísně řízen státem a tradice státního dozoru je tak silná, že ani přijetí Švédska do Evropské unie na ní nic nezměnilo. Oba státy svého monopolu náležitě využívají a například v Norsku u některých druhů tvrdého alkoholu tvoří daň státu až 90 procent konečné prodejní ceny. Zahraniční turisté se proto doma raději předzásobí a do Skandinávie jedou především za přírodou a popřípadě i za rybami.

Lososí čich na vodu

Losos obecný je ryba vůbec ne obecná. Je víc než zvláštní. Na talíři upoutává svým růžovočerveným masem, jehož zbarvení u volně žijících ryb způsobuje pigment astaxanthin patřící do skupiny karotenů, který se získává z některých korýšů.

Je zvláštní i tím, že ačkoli podstatnou část svého života obvykle stráví v moři, je řazen k rybám sladkovodním. V řekách se jen rodí, vyrůstá, vrací se do nich vytřít a pak v nich někdy nachází i smrt. Záhadou zůstává, jak ryba po několika letech najde na vytření svou rodnou řeku, jinde se totiž nevytře. Ichtyologové soudí, že svou rodnou vodu losos pozná podle „vůně“, ovlivněné složením vody.

Přístav StyrkesnesPřístav StyrkesnesAutor: Jiří Páleníček

Odhaduje se, že každoročně připluje do norských řek okolo šesti set tisíc lososů. Nejsilnější, asi dvacetikiloví, samci připlouvají z oceánu do své řeky v květnu a červnu jako první, aby si na mělčinách horních toků zabrali nejlepší místa k vytření.

V červenci a srpnu připlouvají na trdliště samice, v srpnu pak slabší samci. Samička klade až dva tisíce jiker na jeden kilogram své váhy. Pak se dospělí jedinci snaží co nejrychleji vrátit do svého mořského živlu.

Když malý losos ve dvou až pěti letech spluje do moře, přechází plně na mořskou potravu. Místo málo výživných larev a much začíná chytat ryby a díky tomu rychle přibývá na váze. Když ale po několika letech dospěje a vrací se do své rodné řeky na vytření, potravní zvyky nemění a ve sladké vodě nežere. Naštěstí pro rybáře a naneštěstí pro lososy ale rybám zůstává vrozený lovecký instinkt, a když se nad hladinou zaleskne návnada, skočí po ní.

Schody pro ryby

V Norsku bývalo šest a půl stovek lososích řek, ale z několika desítek už lososi zmizeli. Dnes se za nejlepší považují Lardalselva, Gaula, Stordalselva, Surna, Stryneelva, Flamselvi, Suldalslagen, Lakselva, Altaelva a Namsen, řeka dlouhá 160 kilometrů, jejíž lososí úsek měří kilometrů šedesát. Angličtí rybáři, kteří do Norska začali jezdit v polovině 19. století, jí podle kapitálních úlovků říkali královna řek. Největšího lososa v historii chytil 13. června 1924 Svein J. Kjolstad: obvod ryby byl 82 cm, délka 138 cm a váha 31,5 kg. Její maketu můžete vidět třeba v turistických informacích v Grongu na řece Namsen.

V současnosti stav lososů na norských řekách ohrožují nejen kyselé deště, ale i parazit Gyrodactylus salaris, který napadá a usmrcuje hlavně mladé lososy. Proto jsou rybáři v několika oblastech Norska důrazně žádáni o dezinfikování veškerého rybářského náčiní i lodí dříve, než přejedou jinam. Zdaleka největším nebezpečím je pro lososy člověk. Nadměrný lov na některých řekách lososy téměř zlikvidoval – vždyť někde lidé při tahu lososů přehrazovali řeky sítěmi.

Horní stupně lososích schodů u vodopádů Fiskemfosem na řece Namsen.Horní stupně lososích schodů u vodopádů Fiskemfosem na řece Namsen.Autor: Jiří Páleníček

Lososí muzeum

Člověk nemusí být rybář, aby se během dovolené v Norsku stal alespoň teoretickým „odborníkem“ na lososy. Stačí navštívit lososí muzeum Norsk Villakssenter na řece Lardalselv nad jejím ústí do Sognefjordu nebo Namsen Laksakvarium při hlavní silnici E6 ležící čtrnáct kilometrů severně od Grongu. Díky obří soše trolla u vchodu se nedá přehlédnout. Součástí areálu jsou i 291 m dlouhé a 34,5 m vysoké rybí vodopády Fiskemfossen, pod nimiž lososi svou pouť končili. Přesněji: lososi by svou cestu končili a vodopády by hřměly, kdyby přirozenou skalní překážku lidé v letech 1940–1945 nezvýšili přehradou, která vodu na skály bývalých vodopádů pouští jen tehdy, je-li jí dost pro elektrárnu.

Od 70. let minulého století mají lososi přes tyto „vodopády“ své schody, kterými mohou proskákat na horní úsek řeky. Schody tvoří tunel ve skále, na který navazuje systém 77 bazénků. Jsou to nejdelší schody svého druhu v Evropě, a tak není divu, že u nich v roce 1992 otevřelo své brány lososí muzeum. Při překonávání bazénků proplouvají lososi kolem velkého skleněného okna, kterým návštěvníci mohou tyto nádherné ryby pozorovat. Pokud jim při procházce přes přehradní hráz ke schodům vyhládne, mohou v místní restauraci ochutnat širokou nabídku lososích jídel.

Hlavní rybářská sezona je v době, kdy připlouvají tresky, tj. v první třetině roku (jeden z mnoha malých přístavů u oblíbené turistické silnice Rv 17).Hlavní rybářská sezona je v době, kdy připlouvají tresky, tj. v první třetině roku (jeden z mnoha malých přístavů u oblíbené turistické silnice Rv 17).Autor: Jiří Páleníček

„Kolik lososů tu za rok proskáče?“ ptala jsem se místních. Norové jsou důkladní a u schodů mají na lososy počitadlo. „Vloni jich bylo 923. Nejvíc, dva a půl tisíce, to bylo v roce 2006. Letos jen jeden,“ přiznal pravdu pokladník a informátor v jedné osobě (bylo 25. června). V hlavní budově muzea je ale kromě sbírky starých rybářských prutů a mušek i pár akvárií, ve kterých můžete lososy vidět stále bez ohledu na tah.

S mořskými rybami je situace horší – chcete-li je vidět, je nejlepší si je chytit.

Na sever za treskami

Kdybych chtěla s rybařením v Norsku začít, nejlepší by byl Saltstraumen, nejsilnější vodní víry na světě. Najdete je asi 30 km severně od Bodo v kraji Nordland. Tato 3 km dlouhá a 150 m široká přírodní propusť přepouští každých šest hodin tam či zpět téměř 400 milionů kubíků vody rychlostí až 40 km za hodinu. Proudící vířící voda přináší hojné množství potravy, za kterou připlouvají ryby. Chytne každý, nejčastějším úlovkem z břehu jsou makrely.

Centrem lovu tresek je souostroví Lofoty, kam od poloviny února do konce dubna připlouvají z Barentsova moře miliony atlantických tresek na vytření. Na jejich lov vypluje snad vše, co se udrží na hladině. Tou dobou začíná ve zdejším přístavu Svolvar mistrovství světa v lovu tresek, jehož se v roce 2012 účastnilo na 660 rybářů. Vítěz chytil téměř 26kilovou rybu.

Tresky jsou tradičním mořským úlovkem. Loví se treska obecná, tmavá a jednoskvrnná.Tresky jsou tradičním mořským úlovkem. Loví se treska obecná, tmavá a jednoskvrnná.Autor: Jiří Páleníček

Část průmyslově chycených tresek se suší na větru na speciálních stojanech, z nichž některé jsou plné ještě i v červnu a červenci. Torsk, norský výraz pro tresku, je ne bezdůvodně odvozen ze slov sušená ryba – soltorket fisk. Většina sušených tresek putuje do zahraničí, hlavně do Chorvatska a Itálie.

Úlovky stojí za to!

I my jsme si našli svoje místo. Vedle nás zastavil svůj přívěs Čech od Litoměřic, který byl v Norsku na rybách už podvanácté, a vzápětí přijelo holandské obytné auto – po dvacáté druhé. Vedl Němec Gunter – byl zde již pětadvacetkrát!

Jednoho dne i nám zabral docela slušný kousek a prut se slibně ohnul. Ve vodě se leskla 65centimetrová treska. Jak na ni?

Když jde o velkou rybu, zapojí se každý rybář. Čech popadl podběrák, Holanďan přispěchal s kbelíkem. Samotný rybář zůstal klidný, měl svůj vycvičený tým a svou metodu. „Ireno! Ryba!“ Vypnu notebook, natáhnu holínky a gumové rukavice, sešplhám po kamenech k hladině a za skřele vytáhnu rybu.

Nafiletovaná, obalená v mouce s kmínem a osmažená na oleji určitě stála za těch 2700 kilometrů, které jsme za ní z Česka museli ujet.

Článek vyšel v časopisu Lidé a Země

Autor: Irena Páleníčková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!