Marseille očima Pražáka | E15.cz

Marseille očima Pražáka

Marseille očima Pražáka
Marseille
• 
ZDROJ: Shutterstock

Tomáš Nídr

Marseille, celé své dějiny více otevřená moři než pevninské Francii, přesto jí dala bojovnou hymnu, kterou rádo zpívá i čím dál afričtější obyvatelstvo města.

Na nábřeží Belgičanů naráží prudký vítr od Středomoří, shazuje tabule s cenami, překlápí slunečníky a odnáší do ztracena prázdné krabice. Se starými mořskými vlky, kteří tu prodávají dnešní úlovek, to ani nehne. Jsou zvyklí na studený mistral z údolí Rhôny, stejně jako na horké sirocco ze Sahary. To jsou orkány jiného kalibru než to, co dnes lidi brzdí v chůzi. Plešatý chlapík s pěti bradami podle přání klientů nevzrušeně řízkuje dlouhou kudlou válcovité tělo pořádného macka, který by naplnil hromadu plechovek.

Na zkrvavenou váhu hází fláky, jejichž růžové maso spouští pavlovovský reflex rozhodně účinněji než tuňák z piksly. Vedle prodávají rybí špunty do polévky, u dalšího stánku dřou ze zboží speciální škrabkou šupiny. Zákazníci nabídku okukují a ptají se na ceny. Dokonce i vousatý námořník, který jako by vypadl z románu Julese Verna, má přes svůj nasupený výraz ve tváři dobrý den a ryby mu z pultu rychle mizí.

Takhle to (až na drobné detaily) v přístavu Marseille vypadá každé dopoledne už stovky let. Od těch dob, co nějakých šest či sedm století před Kristem Féničané založili svoji osadu, kterou o něco později převzali Řekové a nazvali ji Massalia. Žádné současné město ve Francii nemá delší souvislou historii. Bohužel fyzický důkaz v podobě nějaké zachovalé antické stavební památky tu neexistuje. Jen záznamy například z římské éry, podle nichž tu samospráva vyhlásila neobvyklé normy, které povolovaly eutanazii anebo zakazovaly ženám pít víno.

Do zbraně, občané!

Přístav, to je ohnisko, kolem kterého roste po Paříži druhé nejpočetnější město státu. Dnes už sice slouží jen jako parkoviště pro privátní jachty nebo rito, ze kterého vyrážejí výletní lodi k nedalekému ostrůvku If, kde ve svém románu nechal Alexandre Dumas uvěznit hraběte Monte Crista. Velké obchodní lodi už do zátoky, kterou z obou stran svírají středověké pevnosti a nad kterou na kopci trůní neobyzantská bazilika Notre-Dame, nejezdí. Od 19. století zastavují v Port de la Joliette, který tak dnes funguje jako francouzská brána pro zboží z jihu.

MarseilleMarseilleAutor: Shutterstock

Afrika pod Vítězným obloukem

Spojení s jihem je nyní ještě viditelnější než kdy předtím. Stačí si v Marseille zajít pod Vítězný oblouk. Ano, i tady ho mají. Prochází se pod ním arabské ženy v tmavém hidžábu, černošští muži ve volném hábitu s kulatými čapkami na hlavě, africké matrony v pestrobarevných šatech. Běloch tu okamžitě vypadá jako turista. Jsme uprostřed čtvrti, kde se koncentrují Francouzi s mimoevropským původem. Ceny jsou tu o polovinu nižší.

V internetové kavárně, na které jsou vyvěšeny ceny telefonních tarifů do zemí černého kontinentu, si personál na plné kolo pouští arabské hity, které se snaží překřičet ošátkovaná dívka na Skypu.

V jednom podchodu mají takovou tržnici jako z Marrákeše, kde prodávají mimo jiné i životopis Prorokovy manželky nebo příručku pro děti o tom, jak se modlit k Alláhu. Pro chlapce v modrém a pro dívky v růžovém přebalu. V restauracích s vývěsním štítem couscouserie, kde se podává typický pokrm Maghrebu, sedí skupinka zahalených žen, se kterými spolustoluje vyvinutá dívka, která vcelku po evropsku vystavuje své vnady.

Jak vidno, Vítězný oblouk by se spíše mohl brát za jižní bránu, kterou vstupují imigranti do Francie. Pro Marseille takový národnostní mišuňk není zas až tak nezvyklý. Díky své poloze bylo město vždy centrem pro ty, kdo mířili za lepším. Ať už to byli Korsičané, Italové, Arméni, anebo třeba protifrankističtí Španělé. Časem se ve francouzském národě rozplynuli.

MarseilleMarseilleAutor: Shutterstock

S koncem koloniálního panství v desetiletích po druhé světové válce přišla řada na Afričany. První vlna byla z Alžírska, kde republika prohrála krvavý konflikt proti bojovníkům za nezávislost a pak už se proud lidí z bývalých kolonií nezastavil. A jak to tak v historii Marseille vždycky bylo, bezprizorní nově příchozí se z nedostatku peněz chytli práce v ilegálním sektoru hospodářství.

Mně samotnému se za odpoledne v této čtvrti dostane hned několik nabídek na koupi marihuany. Jako úřední razítko na kriminálnickou pověst, kterou má Marseille v našich krajích již od dob klasických detektivek, poslouží policejní dodávka, která zaparkuje u chodníku v Rue du bon Pasteur. Najednou z jejích dveří vyskočí tři policisté a kdosi na druhé straně ulice se dá na útěk. Kolemjdoucí honičce přihlížejí, a když se po chvíli vracejí udýchaní strážci zákona ke svému autu s prázdnýma rukama, doprovázejí je potutelné úsměvy. Soužití mezi občany evropského původu a těmi s kořeny mimo dvorek galského kohouta není bezproblémové. O tom svědčí posilující preference rasistické národní fronty po celém teritoriu.

Článek vyšel v časopisu Formen

Autor: Tomáš Nídr
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!