Změna výtvarného ošacení devadesátých let | E15.cz

Změna výtvarného ošacení devadesátých let

Změna výtvarného ošacení devadesátých let
Výstava Někdy v sukni: Umění 90. let
• 
ZDROJ: ghmp

Ivan Adamovič

Nedlouho po brněnské premiéře byla v pražském Domě U Zlatého prstenu zahájena výstava Někdy v sukni vyprávějící příběh českého výtvarného umění v ženském rodě.

Dějiny výtvarného umění jsou plné zejména jmen mužských, Československo nebylo výjimkou. Po roce 1989 a s nástupem feministických tendencí začalo být jasné, že se ženský element dokáže na české scéně prosadit velmi dobře a dokonce přesáhne hranice státu. V první polovině devadesátých let na sebe upozornila velmi silná garnitura mladých umělkyň, kterým nebyly cizí ani typicky mužské techniky jako počítačová grafika či počítačem manipulovaná fotografie (Lucie Svobodová, Veronika Bromová). K výrazným novým jménům patřila také Milena Dopitová, která má za sebou nedávnou velkou retrospektivní výstavu.

Výstava Někdy v sukni má ukázat, že ženský hlas nejen nezanikl v transformačním kvasu devadesátých let, ale že byl možná výraznějším prvkem než tvorba autorů mužského pohlaví. Kurátorka Pavlína Morganová na zahájení výstavy řekla, že by možná divák ani nepoznal, že se jedná pouze o tvorbu žen, nicméně v doprovodném katalogu feministické hledisko akcentuje velmi zřetelně.

Tvorbu umělkyň třídí do tří období. První polovina sledované dekády se vyznačuje opulentní vizualitou a zveřejňováním intimity. Druhá polovina let se nese ve znamení přechodu ke komornějším dílům někdy až kutilského charakteru (většina prací Lenky Klodové). Třetí období reprezentované Kateřinou Šedou, na této výstavě zastoupenou spíše symbolicky, je ve znamení konceptuálních děl s nadnárodním horizontem.

Nevyřčeným spojníkem výstavy je všední život. V tom je skutečně ženské umění protikladem k tvorbě nejznámější mužské výtvarné skupiny přelomu osmdesátých a devadesátých let, Tvrdohlavých. To neznamená, že jde o nějaké vyšívání u stolu, nejsilnějším exponátem výstavy je krátké video Mileny Dopitové Oholit, navlhčit, které bez komentáře snímá holení zemřelého před tím, než bude vystaven příbuzným.

Další spojnicí velké části zastoupených výtvarnic jsou šaty. Snad je to tím, že šaty jsou něčím intimním i veřejným zároveň a že je možné je ze sebe svléknout podobně jako nepohodlnou identitu vštípenou subjektu okolím. Změna identity ovšem může probíhat i opačným způsobem – obléknutím, jak ukazuje práce Lenky Klodové Kate a Katinka.

Pestrá, byť barevně elegantně přitlumená výstava je v labyrintovitém prostoru galerie dobrým tipem k ochutnání (téměř) současného umění.

Někdy v sukni: Umění 90. let
Dům U Zlatého prstenu
Výstava trvá do 8. března
Hodnocení: 80 %

Autor: Ivan Adamovič
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!