Život krásný jako mýdlová opera | E15.cz

Život krásný jako mýdlová opera

Život krásný jako mýdlová opera
Ranní káva na terase v Košířích, kde mají manželé své pražské útočiště.
• 
ZDROJ: Tomáš Železný

Hana de Goeij

Náš nejúspěšnější basbarytonista Adam Plachetka si operu přivedl i domů. Jeho žena Kateřina Kněžíková je rovněž špičková pěvkyně, střídavě žijí ve Vídni a v Praze a kočují spolu a s malou Adélkou po světě.

Každou větu můžete začít: Od té doby, co máme Adélku…,“ nabádá mě napůl v žertu sympatická blondýnka, zatímco trpělivě sedí za stolem a čeká, až jí stylistka učeše vlasy. Divadelní rutina. Operní pěvkyně Kateřina Kněžíková je zároveň manželka v současnosti našeho mezinárodně nejúspěšnějšího basbarytona. Adam Plachetka mi galantně nabízí židli, pití i zákusek a vzápětí se vytratí, aby zkontroloval vedle spící desetiměsíční „poklad“. Ve třiceti je na startu hvězdné kariéry, přesto působí poměrně plaše. Mluví rozvážně, ale s bezprostředností, která sedí k jeho věku.

Tak tedy od té doby, co mají Adélku, jsou operní manželé především víc spolu. „Okolní svět nás najednou bere jako celek a ne jednotlivce, Adélka všude chodí s námi,“ říká Kateřina a nad zcestovalostí malého miminka jen mávne rukou. Dceruška to zvládá bez problémů. Poprvé za pět let, od chvíle, kdy Adam nastoupil do Vídeňské státní opery, spolu byli tři měsíce v kuse. Právě se vrátili z New Yorku, zítra jedou na čtrnáct dnů do Vídně a pak bůhví kam dál. Adam již má termíny na rok 2018, a ten nejzazší na jaro 2019. Všechno přesně nalinkované, velké scény plánují skoro desetiletí dopředu. Trasu Vídeň–Praha otočí klidně třicetkrát za rok. Zbytek rodiny zase plánuje podle něj. „Rodiče například letěli do New Yorku v době, kdy Kačka musela do Prahy, aby nám mohli pohlídat Adélku.“

Na konci osmdesátých let malá Kateřina s údivem pozorovala svou starší sestru, jak hraje na klavír. V pěti letech se to tedy sama naučila a jako většina dětí začala navštěvovat lidovou školu umění. Jejím snem bylo stát se farmaceutickou laborantkou – jako sestra. Učitelé jí ale doporučili konzervatoř a zpěv. „Nedovedla jsem si představit, že bych se tím mohla živit,“ usmívá se sopranistka. „A taky to nedopadlo – na konzervatoř mě napoprvé nevzali. Neměla jsem dost vyzrálý hlas.“ Zlom přišel, když Kateřina uviděla Prodanou nevěstu, která byla podle jejích slov nepopsatelná. Napodruhé to už klaplo. Před mateřskou byla Kateřina Kněžíková v angažmá Národního divadla, nyní se věnuje častěji koncertnímu repertoáru. Kvůli holčičce i manželovi.

„Maminka mě vedla ke hře na nástroje a zpívání,“ vzpomíná na své začátky Adam Plachetka. Hrál na housle, flétnu, kytaru i klavír. Ten mu zůstal. Prý proto, že na něj hrát musel, na konzervatoři je povinný. Od třetí třídy chodil i do pěveckého sboru a zkoušky na konzervatoř chtěl prostě zkusit. „Foniatrička řekla rodičům, že neví jistě, jestli mi potvrzení ke zkouškám vystavit. V 15 letech jsem prý měl hlasivky čtyřicetiletého barového zpěváka,“ směje se Adam. Nikdo nevěřil, že by mohl uspět.

Nejlepší opery dle Adama a Kateřiny

* Bohéma
* Don Giovanni
* Nápoj lásky
* Rigoletto
* Prodaná nevěsta

„Vůbec jsem si nedokázal představit, co profese obnáší. Kdybych to věděl, asi bych se na konzervatoř nehnal. Ne kvůli sobě, já měl štěstí, ale kvůli tomu, jaké operní prostředí je. Není tak idylické, jak vypadá,“ přiznává otevřeně. Šance na úspěch, jaký si student na začátku maluje, je mizivá. Přijde mu neuvěřitelné, že zrovna on, poslední z přijímaček na konzervatoř, se dostal až do Vídně.

V opeře se samozřejmě točí mnohem míň peněz než v popu, ale poměry jsou podobné. Někdo zpívá v baru zadarmo, někdo na stadionu za miliony. V angažmá jsou u nás platy tabulkové, v některých divadlech doplněné rolovným, což se rovná osobnímu ohodnocení. V zahraničí existuje velké rozpětí podle zemí a kvality domů, ale plus minus se dá říct, že se platy pohybují na úrovni průměrné mzdy nebo lehce nad ní.

„Zpěváků jsou hromady, soprány to mají nejhorší. V průměru existuje dvacet sopránů na tři barytony,“ vysvětluje Kateřina hlavní kámen úrazu. „Půlka naší třídy z konzervatoře už se hudbě vůbec nevěnuje,“ dodává Adam. Recept na úspěch není, jen možná pár klíčových okamžiků, které o něm mohou rozhodnout. „Musíte si sednout se svým pedagogem, ten musí být kvalitní a schopen vás něco naučit, což se stane bohužel málokdy,“ vysvětluje pěvec. „Zpěv je nesmírně abstraktní a vše je o pocitech. Když zazpívám nějaký tón nízko, profesor mi nemůže říct, dej ten prst na hmatníku dál,,jsi nízko‘, ale musí říct,představ si to jinak‘. To, jestli se vám tón bude líbit nebo ne, je jen v hlavě. Tři různí lidé si jednu radu vyloží třemi způsoby. U zpěvu není smyčec nebo klávesy, reálně není nic, čeho by se člověk mohl chytit. Samozřejmě máme bránici, se kterou se musí pracovat, ale zase jen pocitově. To, jestli ji používáte víc nebo míň, ovlivní celý výsledek. Buď ji použijete málo a tón se neponese, nebo ji použijete příliš a budete se unavovat a škodit hlasu. Vše je věc míry a ta míra se nedá ukázat na ničem konkrétním. Základ je najít pedagoga, který je schopen vám vše vysvětlit vaším jazykem.“

Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka v opeře Nápoj lásky Gaetana Donizettiho.Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka v opeře Nápoj lásky Gaetana Donizettiho.Autor: Tomáš Železný

Adam Plachetka měl na profesora štěstí. S Luďkem Löblem pracuje dodnes a nikdy neměl potřebu hledat někoho jiného. Učí se také příslechem od kolegů ve Vídni a zpětně začíná chápat některé profesorovy rady. Například tu, že člověk, který chce být slyšet v prostoru, musí zpívat míň. „Zpěvák na začátku kariéry neumí pracovat s prostorem a chce ho za každou cenu naplnit, čímž často dělá pravý opak. Hlas zní víc a lépe, když má volnost, ale překonat v sobě ten psychický blok a nesnažit se jeviště,ukřičet‘ je hodně těžké.“

Role za rolí

Česká divadla fungují jinak než velké zahraniční scény. Většinou existuje daný repertoár a jedno představení se hraje i pět let. „V hlavě držím třeba dvacet rolí a každou odehraju jednou za měsíc,“ říká Kateřina s tím, že to není ideální. K nastudování dostane klavírní part s texty. „Jsem trochu magor, musím si to tam vše slovo od slova přeložit a zapsat veškeré režijní poznámky,“ říká pěvkyně, která má ráda dramatičtější hudbu a písňovou tvorbu, Richarda Strausse a Gustava Mahlera. „Většinou si ale oblíbím to, co se zrovna učím. Člověk je s tím úplně srostlý.“

Mimo republiku se uplatňuje zejména systém „staggiona“. Inscenace se nastuduje, několikrát odehraje a zapomene. „Je to mnohem jednodušší, protože ji pořád nemusím nosit v hlavě, a pokud představení za pár let zase vytáhnou, nazkouší se znovu s aktuálním týmem,“ přibližuje rozdíly Adam.

Pravidelný denní režim v rodině operních pěvců neexistuje. Snad jen v období zkoušení nové inscenace. „Zkoušíme většinou 6–7 hodin denně od pondělí do soboty. Ve Vídni je to dvakrát tři hodiny s přestávkou čtyři hodiny, aby přišli zúčastnění na druhou frekvenci odpočatí. Začátky tam byly náročné. Každý den musíte být do 16 hodin ve Vídni pro případ, že by bylo potřeba záskoku. Když jsem chtěl na víkend domů do Prahy, musel jsem si brát dovolenou,“ popisuje Adam příchod na jednu z nejprestižnějších světových scén. Vídeňská státní opera hraje za sezonu až 50 titulů. „Platí, že čím lepší dům, tím víc dopředu plánuje. Největší operní hvězdy už teď mají kalendář na roky 2021–2022,“ říká operní hvězda, která nyní ve Vídni exceluje v roli Dona Giovanniho. „Je to opravdu kočovný život.“

Autor: Hana de Goeij
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!