Zdeněk Godla: Něco zažít | E15.cz

Zdeněk Godla: Něco zažít

Zdeněk Godla: Něco zažít
Kdyby mu někdo do vězení napsal, že ho miluje, miloval by ho taky. Ani by nemusel vědět, kdo to je. Tolik prý měl v srdci lásky, kterou nebylo komu dát.
• 
ZDROJ: Tomáš Železný
9. května 2016 • 05:00
Herec Zdeněk Godla je prestižním periodikem Hollywood Reporter přirovnáván k slavnému Eriku Banovi. Zároveň chodí do práce v Chomutově, takže si kvůli rozhovoru pro ZEN musel vzít volno.

Když jsme se sešli u snídaně, uvolněně si povídal s hereckou kolegyní Klaudií Dudovou a PR manažerkou snímku Nikdy nejsme sami, ve kterém romští herci Godla a Dudová ztvárnili hlavní role. Zdeněk Godla jen tak mezi řečí utrousí paragraf 173, který prý dobře zná. Když se zeptám, zda o tom můžeme mluvit, nic nenamítá. „Znám ho, protože jsem už seděl. Něco za sebou mám. Špatnou minulost. Začal jsem jinej život od roku devadesát devět.“

Shodou okolností je v den rozhovoru stejné datum jako v den, kdy ho pustili, takže má v jistém smyslu sedmnácté výročí. Není to něco, co by chtěl oslavovat. Když později stočíme řeč k téhle kapitole jeho života, je znát, že to pořád trpce nese. Nejvíc ho mrzí, že zklamal svého otce. „Když mi Petr Václav nabízel filmování, táta řekl, ať nejsem blbej a vezmu to. Aspoň poznám jiný život, jiný svět. Ty potřebuješ změnu, dostat se mezi jiné lidi. Měl pravdu, táta…“ vzpomíná Zdeněk Godla. Nelze si nevšimnout lesku v jeho očích.

Na castingu k Cestě ven řekl režiséru Václavovi, že se chce ještě někam dostat, něco zažít. Povedlo se, stal se jedním z jeho dvorních herců a v novém snímku Nikdy nejsme sami získal, třeba vedle Karla Rodena, velkou roli. „Při kamerových zkouškách jsem okamžitě pochopil, že má výjimečný herecký dar. Málokdo umí zprostředkovat před kamerou pocity a zkušenosti, které v životě nasbíral a se kterými umí hrát sebe sama, ale i vytvořit napsanou postavu jako Zdeněk,” říká režisér.

Zdeněk Godla je otevřený a emotivní člověk. Když mluví o tom, co je pro něj důležité, ignoruje stydnoucí snídani. Má ženu a dva syny a dceru. Slavný americký herec Danny Trejo si v mládí odseděl léta v base a dnes je výraznou tváří hollywoodského filmu. Zdeněk Godla má stejnou zkušenost a nakročeno k úspěchu v českém filmu.

Kdy jste si uvědomil, že to bude takhle lepší?

Rozmyslel jsem si to ve vězení, během těch pěti a půl let. Začal jsem nad tím přemýšlet. Určitě to není pro každého. Kdo to zkusí jednou a dostane rozum, už víckrát nic neudělá. Už se tam nedostane.

Byla to, jak se říká, mladická nerozvážnost?

Přesně tak, úplně hloupá. Ale ještě furt jsem si to neuvědomoval. I na soudě jsem se vysmíval, dělal jsem si srandičky, nebral jsem to vážně, protože jsem nevěděl, co mě čeká. Vůbec jsem nad tím nepřemýšlel. Pak jsem si to uvědomil, když nás rozváželi na lágry, že jsem dostal pět a půl roku.

Co jste vlastně provedl?

Loupežné přepadení. Šel jsem s kamarádama, mělo se pít na Josefa a my to slavili už tři dny dopředu se čtyřma Josefama… Kamarád řekl, že někam vlezeme, že je tam plno chlastu. Nevěděli jsme, že tam někdo je. A bylo to.

Jak vzpomínáte na propuštění?

Když jsem šel ven, měl jsem jedno předsevzetí. Řekl jsem si, že si okamžitě najdu ženu. Hned rodinu a prostě mě to bude držet. Našel jsem si takovou, která je pedantka a držela mě co nejdál od kamarádů. Díky ní jsem to, co jsem teď. Takovou jsem si přál, ženu, kterou budu mít rád a budu si jí vážit. Byl to osud. Taky jsem chvilku poté, co jsem s ní byl, začal s kamarády, hospodou, gamblerstvím a tak dál, ale všechno zarazila a řekla: „Vyber si. Buďto já, nebo tvoji kamarádi a tvoje gamblerství.“

Takže ženu jste si vybral skvělou.

Ženské jsou hodně důležité. Když mě zavřeli, nevěděl jsem to. Ale pak jsem si toho začal vážit. Protože kdyby mi v tu chvíli někdo napsal dopis, že mě miluje, tak bych ho miloval taky. Ani bych nemusel vědět, kdo to je. Stejně bych ho strašně moc miloval. Protože v srdci jsem měl moc lásky a neměl jsem to komu dát.

Co jste dělal po propuštění?

Šel jsem domů do Chomutova, ale asi po měsíci mi došlo, že musím co nejdál od kamarádů. Tak jsem šel do Postoloprt a tam jsem si našel ženu. Jsem s ní doteď.

Bylo jednoduché najít si práci?

Nebylo a ani teď to není jednoduché. Všude chtějí trestní rejstřík, a i když je to už sedmnáct let a já si požádám o výmaz, vždy to tam bude. Teď stříkám kontejnery, a když se natáčí, jsem se štábem.

Jak jste se dostal k filmování?

Dělal jsem veřejně prospěšné práce v Chomutově a na dvoře pošty probíhal casting na Cestu ven. Přihlásil jsem se a vyšlo to.

Při natáčení se obvykle hodně čeká, máte na to trpělivost?

To mi nevadí. Někdy mě ale vytočí, když se musím kvůli hercům vrátit a točit znova. Tak jim třeba vynadám. (smích) Ale nemyslím to nějak zle, že jo. Říkám, hele, jestli ještě jednou půjdeme, tak ti dám přes držku.

Poslouchá vás i pan Roden?

(smích) On je dobrý, s ním jsme problém neměli.

Do jaké míry jsou filmy Petra Václava věrné realitě?

Hodně, protože já to tam dávám hlavně ze svojí zkušenosti. Petr něco řekne a já mu řeknu, že si myslím, že to v životě tak není.

Co třeba?

Předávání drog. Je nakonec vystřižené, ale dělal jsem to podle sebe. Když se v lese předávají drogy, tak tam přece nepůjdu v obleku. Musím být připravený na všechno, kdyby bylo třeba utéct, jdu v teplákovce.

Nefunguje to jako v amerických filmech?

Ne, ne, vůbec ne. Vím z vlastní zkušenosti, že kdybych šel prodávat drogy někam do lesa, někomu, koho neznám, určitě bych tam nešel v napasovaných džínech nebo obleku.

Jak se vám hrají negativní postavy?

(smích) Připomíná mi to sebe sama. Protože jsem takový byl.

Nevadí vám hrát to?

Ne. Spíš mě to navádí k tomu, abych věděl, že se musím chovat tak, jak se teď chovám. Připomene mi to, takhle ses choval, parchante. Takže víš, co máš dělat. Nevadí, rád si to připomenu. Nevážil jsem si nikoho, byl jsem špatnej člověk.

Jak vězení brala vaše rodina?

Táta… táta mi řekl, že když mě zavřou, nemám mu psát, protože jsem ho neposlouchal v ničem. Varoval mě, že kvůli kamarádům se tam dostanu. Tak jsem mu nepsal. Akorát on mi jednou napsal a ptal se, kdy mám jít ven. Přijel pro mě. Doma jsem mu dal za pravdu ve všem, že si to všechno uvědomuju a děkuju mu, že mi to všechno říkal. On už je chudák po smrti. Ale viděl, že mám rodinu a vedu spořádaný život.

Chomutov nemá zrovna nejlepší pověst. Proč tam zůstáváte?

Mě tam nedrží nic, absolutně. Z Ústeckého kraje prostě pryč. Je tam hodně romáků a všechny nás berou jako jednoho. Když jsem hledal bydlení, kamarád mi řekl, že mám dopředu říct, že jsem Rom. Volal jsem do realitky a všechno bylo v pohodě. Pak říkám, mám jeden problém, paní. My jsme romská rodina, nevadí to? Ježiš, tak to vůbec, to se vám omlouvám. Ptal jsem se na důvod a ona mi řekla: Víte, kolika lidem jsem pronajímala byt a zničili mi ho? Kolik jsem do něj vrazila? A je to pravda, na to nemůžu říct nic. Někdo vám to řekne na rovinu nebo napíšou RK nevolat. Předtím jsem si myslel, že to je realitní kancelář, ale to znamená romská komunita nevolat.

Změní se to někdy?

Myslím, že ne. Spíš to bude horší. Když nejste mezi hejnem, je tam jen pár jedinců, lidi si toho moc nevšímají. Ale když vidí, že je plné sídliště, tak to vnímají jinak. Večer nemůžou spát, v deset hodin není v baráku klid. Můžeme si přát zapadnout, žít jinak. Ale ti mladí, co teď rostou, ti nám dělají ostudu. I když my jsme byli darebáci, ještě to furt šlo. Tito nemají před ničím úctu, respekt, nic. Můj sen je bydlení na vesnici. Chci mít klid, pěstovat nebo chovat si něco. To je nejlepší.

Jak se pracuje s Petrem Václavem?

Bomba, prostě nádhera. On řekne, co po nás chce, a řekne to polopaticky. Takže to rychle pochopíme a jdeme do toho.

V novém filmu dáváte herecké kolegyni facku, která vypadá hodně reálně.

„Bolela,“ stěžuje si Klaudia Dudová, která se Zdeňkem točila právě tuto scénu. Jsme to potřebovali právě pro ten záběr. Dával jsem ti ale lehký… Klaudia Dudová se netváří nadšeně.

Bylo to alespoň za příplatek?

Dostala jsem asi čtyři velký jahodový dorty. (směje se Klaudia Dudová)

Zdeňku, co vám dala filmová zkušenost?

Dívám se třeba jinak na lidi, jako jste vy. Předtím jsem si myslel, že nás nenávidíte. (ticho) V tomhle jsem žil a držel jsem se toho. A tak jsem vás taky nenáviděl. Ale Petr a další mi ukázali, že takoví lidi nás mají rádi. Něco pro nás udělali. Říkal jsem si: Takže to tak není, tyvado! Fakt jsem si celý život myslel, že jsou bílí proti nám. Byl jsem, jak my říkáme, zmrd.

Zdeňka Godlu prý spasila žena. Vybral si takovou, která ho držela co nejdál od „kamarádů“.Zdeňka Godlu prý spasila žena. Vybral si takovou, která ho držela co nejdál od „kamarádů“.Autor: Tomáš Železný

Naučili mě trošku jinak se chovat mezi lidma, uvolněněji. Oni se nám otevřeli a byli jako my. Máme je rádi, nejsou to špatní lidi. Naučili mě jinak vnímat svět, lidi a naslouchat jim. Nevěděl jsem, že to takhle je. Člověk na to přijde, když už je pozdě. To je špatné. A proto je dobré to říkat odmalička dětem. Neučit je rasismu, že to jsou bílí, s nima se nebav. Tak to říkali lidé z okolí mně, tak jsem s tím vyrostl. To je všechno špatné. Svým dětem říkám, že si mají každého vážit, jak se mají chovat ve škole, k holkám… Netlačím je do toho, co chci já, ale jde o to, co chtějí ony. Vždy si o tom promluvíme. Já si o tom neměl s kým promluvit. Celej život jsem chtěl hrát hokej, ale táta nebyl schopný mi koupit hokejku nebo brusle. Všechno jsem si musel půjčovat. Pak jsem viděl u jiných, že mají lepší, chtěl jsem taky lepší a začal jsem krást. A už to bylo špatné. My jsme tátu viděli tak jednou za týden. Dělal šestnáctky, a když přišel domů, už jsme spali.

O čem je vlastně film Nikdy nejsme sami?

Je asi sedm hlavních rolí a každý má svůj život. Já hraju pasáka a Lenka Vlasáková se do mě zamiluje. Když mi to přijde oznámit, nevěřím jí. Myslím si, že po mně někdo jde. Karel Roden tam hraje takového hypochondra, který si myslí, že umírá.

Co vás čeká pak?

Petr by chtěl, aby s námi točili další režiséři, i když máme ten handicap, že jsme Romové. (smích) A doufám, že nové zkušenosti, jako byl třeba festival v Berlíně. Kdy se nějaký romák dostane třeba do Říma? Nebo do Francie? Abych si užíval, aby někdo za mě platil hotel, něco jsem zažil a ještě o tom byl film… Teď vím, že když umřu, něco po mně zůstane. (smích)

Autor: Imrich Rešeta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!