V Cannes dominují filmy s trpkou příchutí reality | E15.cz

V Cannes dominují filmy s trpkou příchutí reality

V Cannes dominují filmy s trpkou příchutí reality
Na koberci. Herečky Lea Seydoux, Amira Casar, režisér Bertrand Bonello a Aymeline Valade na červeném canneském koberci před sobotním promítáním jejich očekávaného filmu Saint Laurent
• 
ZDROJ: Radovan Holub

Radovan Holub

Jedině v Cannes se může stát, že se na více než tříhodinový turecký film natlačí taková spousta diváků, až nestačí ani velký sál Lumiere pro 1500 lidí. Tady zkrátka filmy, jako je Zimní spánek v režii nejvýznamějšího tureckého režiséra Nuri Bilge Ceylana, mají své místo v srdci diváků.

Ceylan je tu jako doma už od roku 2011, kdy tu v soutěžním programu uvedl svou „metafyzickou road movie“ Tenkrát v Anatolii. V Zimním spánku herec vypráví o svých rolích, o tom, že nikdy nepřijal roli v soap opeře nebo v akčním filmu a o tom, že hlavní cíl herce je udržet si důstojnost. Téměř celý film se odehrává v interiérech, je vpravdě nekonečný a myslím, že i těžko distribuovatelný. Ale tady se líbí, protože je to prostě něco jiného.

O mnoho atraktivnější byla světová premiéra soutěžního snímku Saint Laurent v režii Bertranda Bonella. Roli jednoho z nejvýznamnějších módních návrhářů 20. století vytvořil francouzský herec Gaspard Ulliel a jeho přítele a obchodního partnera Pierra Bergé zahrál Jérémie Renier. Hlavní část snímku zachycuje léta 1968–1975. Jeho vrcholem pak je nádherná scéna, kdy starý muž na pohovce naslouchá zpěvu Marie Callas. Plynule se objeví obraz módní show s modelkami v sametových šatech s ruskými a asijskými prvky, typickými pro Laurentovy pozdní kreace.

Klíčové jsou ale Laurentovy duševní stavy, jeho úzkosti vzniklé v době mládí, kdy sloužil v armádě. „Připadám si jako lak na nehty z levného obchodu,“ stěžuje si návrhář krátce před svou smrtí v roce 2008. Politické pozadí doby je uvedeno jen krátce, ale jsou tu například archivní záběry sovětské okupace Československa v roce 1968 a portrét Jana Palacha z roku 1969. Zajímavé je, že na letošním Berlinale byl v únoru uveden konkurenční film Yves Saint Laurent v režii Jalila Lesperta s Pierrem Nineym a Guillaumem Galliennem v roli návrháře a jeho přítele Pierra Bergé. Předchozí film o Laurentovi měl zatím ve Francii dva miliony diváků. Lze věřit, že i druhý Saint Laurent si diváky získá, i když nepatří mezi ty nejlepší v životopisném žánru.

Ke skutečným zážitkům prvních dní festivalu patřil soutěžní film Timbuktu, natočený v koprodukci Mauritánie a Francie africkým režisérem a producentem Abderrahmanem Sissako. Oceňovaný režisér původem z Mali není jako stará generace afrických tvůrců, kteří ve filmech líčili, jak muži kopou studnu a ženy nosí vodu na hlavě. Jeho nový film je vysoce aktuální, pojednává o islamistech. Ti působí nedaleko města Timbuktu a nutí vesničany žijící v hliněných chýších, aby přijali myšlenky džihádu. „Kouření je zakázáno, hudba je zakázána, ženy musí nosit závoje,“ vyhlašují ortodoxní vykladači náboženství. Hudba i nezakryté hlavy nebo ruce žen jsou pro ně prostě „haram“, hříšné. Režisér filmu sám není proti islámu. „Islám je stejně jako každé náboženství řízen láskou, vysokými hodnotami a tolerancí. Ale když tyhle tři věci zmizí, je to vážné,“ řekl Sissako v Cannes.

Je vidět, že současný film přestává být televizní pohádkou pro dospělé, ale zabývá se politikou, stavem společnosti a civilizačními nemocemi. Možná je role takového filmu očistná. A jsou to také filmy, které ukazují, že skutečnost je mnohem barvitější než to, co se dá vymyslet.

Autor: Radovan Holub
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!