Tom Rob Smith: Trochu paranoidní jsem i normálně | E15.cz

Tom Rob Smith: Trochu paranoidní jsem i normálně

Tom Rob Smith: Trochu paranoidní jsem i normálně
Tom Rob Smith
• 
ZDROJ: Lesekreis , CC0 1.0

Iva Přivřelová

Počtvrté přijel anglický spisovatel Tom Rob Smith do Prahy a znovu měla jeho návštěva spojitost s jeho první a nejznámější knihou Dítě číslo 44. Poprvé byl v Česku jako turista v době, kdy začal s načítáním informací o stalinistickém SSSR. Pak v ČR dvakrát navštívil natáčení adaptace svého románu a tento týden osobně doprovodil její premiéru.

„Je těžké ten film soudit, když jsem napsal předlohu a všichni ze štábu na mě byli tak milí. Myslím, že chtěli mít delší příběh a museli ho zkrátit, což je vždy problematické. Ale ve filmu je hodně skvělých věcí a herecké obsazení je úžasné,“ říká spisovatel k snímku, který v zahraničí propadl.

Dítě číslo 44 inspiroval skutečný případ sovětského sériového vraha Čikatila. Proč jste příběh přenesl do 50. let?

Čikatilo vraždil v 70., 80. a 90. letech a v té době jste za opozici vůči státu už nepřišli o život. Příběh z té doby by byl melancholický, byl by o rozkladu sovětského režimu. Já jsem chtěl mít dva vrahy – toho muže a stát. Chtěl jsem porovnávat stát, který zabíjí stovky tisíc lidí, a sériového vraha jako Čikatilo, jenž zabil 56 osob. A proto jsem děj musel přesunout do té nejextrémnější doby, což byl stalinistický SSSR.

A proto hlavní hrdinou není onen vrah, ale příslušník státní policie, který nejdřív slepě plní rozkazy a pak prozře?

Ano. Také si myslím, že ten vrah není tak zajímavý. Čikatilo byl velmi nemocný, rád způsoboval lidem bolest. Způsob, jak na takovou osobu reagovala společnost, je zajímavější. Ale Lev podle mě neplní rozkazy slepě. Souhlasí se systémem, obdivuje svou zemi. Je důležité, že jde o válečného hrdinu, který se vrátil z války s pocitem, že jeho země zachránila svět. A věří, že když měli jeho nadřízení pravdu ohledně fašismu, mají pravdu i teď, když někoho označí za nepřítele státu.

Vaše příprava na psaní Dítěte číslo 44 zahrnovala jen čtení faktografických knih nebo i cestu do Ruska?

Byl jsem i v Rusku. Ale chci, aby bylo jasné, že bez těch knih bych tu svou nenapsal. Cestování je zábavné a užitečné, ale bez knih jako Každodenní stalinismus bych se nedostal do myslí lidí, k detailům. Jak se kupoval chleba, jak fungovalo ubytování… To jsem na cestách neviděl. Sbírání těchto informací mě moc bavilo.

Nebylo dlouhodobé zkoumání života ve stalinistickém Sovětském svazu psychicky náročné?

Já se moc rád dozvídám něco nového. Proč se díváme se na shakespearovské tragédie? Jsou náročné, ale aktivují náš mozek a tenhle pocit jsem vždycky miloval. Temná a obtížná témata mi připadají zajímavá a stimulující, ne odrazující. Možná zní divně mluvit o studiu historie jako o zábavě, ale pro mě to zábava vždycky byla. Měl jsem rád i školu. A vždycky mě bavilo čtení.

Neovlivnilo vaše studium stalinismu váš pohled na svět, třeba že byste byl víc pesimistický?

Já asi normálně jsem tak trochu paranoidní a podezřívavý vůči lidem. Takže to možná byla i otázka terapie. K některým prvkům života za Stalina jsem se dokázal vztáhnout. Rozumím třeba pocitu, když se skrýváte před světem. V pubertě jsem si myslel, že když někdo odhalí, že jsem gay, budu zničen a zostuzen.

Tom Rob Smith: Dítě číslo 44 (Nakladatelství: Knižní klub)
Úspěšná prvotina Toma Roba Smithe přeložená do 36 jazyků vychází v češtině znovu, s plakátem své filmové adaptace na obálce. Fakt, že se dostala až na širší seznam knih nominovaných na Booker Prize, překvapuje. Přesto autor ve svém debutu splnil, co chtěl – napsal politickou detektivku, dostatečně napínavou, aby při cestě z práce nebo čekání na letišti udržela pozornost. Jednoduchým jazykem thriller sleduje příslušníka Stalinovy tajné policie, který se po své diskreditaci pustí do vyšetřování sériových vražd dětí, k nelibosti Moskvy. Hutnému příběhu dodává poutavost hlavně jeho dobové a místní zasazení. Podrobné líčení každodennosti v SSSR padesátých let je nakonec děsivější i poutavější než vrah a jeho poněkud nevěrohodný motiv.

Jak dlouho jste sbíral informace pro Dítě číslo 44?

To nebylo tak přímočaré. Když jsem začal Dítě psát, neměl jsem na knihu žádnou smlouvu a nechtěl jsem strávit dva roky rešeršemi. Tak jsem jim věnoval asi půl roku. Věděl jsem, že nejsem u konce, ale řekl jsem si, že když začnu psát příběh, uvidím, co dalšího přesně potřebuju. Je lehké dostat se ke knihám o velkých historických momentech, těžší už ke knihám o tom, jak se kupoval chleba. A já potřeboval zjistit, jak fungovaly obchody v Moskvě. Jestli existovala prostituce a tak podobně. To jsem si načítal během psaní a neustále jsem podle toho opravoval, co už jsem napsal.

Cesta k vydání rukopisu pak byla jednoduchá?

Vlastně celkem ano. Myslel jsem, že to bude těžké, ale po dvou letech psaní jsem dal text agentovi, spolu jsme ho ještě upravili, pak jsme knihu poslali asi patnácti vydavatelství a asi za dva týdny se ozvali.

Filmová adaptace se také rodila snadno?

Ne. Práva se prodala rychle, koupil je Ridley Scott, ale pak to šlo nahoru dolů. Řešilo se, kdo tam bude hrát, kolik to bude stát, pořád se to měnilo. Ale já s tím neměl nic společného, jen mi občas poslali update.

Když jste se podíval na natáčení, chtěl po vás někdo nějakou radu?

Moc ne, spíš jsem byl host. Bavil jsem se, přijel jsem do Prahy, potkal se s herci. Občas někdo napsal email s nějakou otázkou, ale nešlo o spolupráci.

Další dvě knihy z trilogie započaté Dítětem číslo 44 by se mohly natočit jako televizní minisérie. Na ní byste se podílel?

Ani ne. Svou novou knihu Farma adaptuju do filmu. A pak budu psát televizní seriál v Americe. Ale s tímhle ruským příběhem už jsem strávil tolik času a energie, že nevím, jestli se k němu chci ještě vrátit.

Pro televizi jste psal i před Dítětem 44.

Ano, ale ne své vlastní věci, pracoval jsem na show jiných lidí. Je to skvělý trénink, ale dnes už bych to nedělal. Vytvořit něco původního je dost odlišné.

Což jste si nedávno zkusil na nové minisérii Londýnský špión. Kdy ji má BBC vysílat?

Na podzim. Hlavní roli hraje Ben Whishaw. Zapojil se dost brzo, už při třetí verzi scénáře. Pak jsem si řek: když v tom bude hrát Ben Whishaw, musím psát líp! Myslím, že ze mě udělal lepšího scénáristu. Jeho obsazení změnilo i způsob mého psaní, protože vím, že je skvělý herec a dokáže všechno. Nemusel jsem se omezovat pochybami, jestli nějaký dialog bude fungovat.

z filmu Dítě 44z filmu Dítě 44Autor: film Dítě 44
z filmu Dítě 44

Když píšete knihy, máte v hlavě konkrétní tváře svých postav?

Ne, jen konkrétní rysy, třeba že Raisa v Dítěti číslo 44 musí být krásná a musí se své krásy bát. Ale druh té krásy není specifický. Nepředstavoval jsem si ji blond, jaká je ve filmu. Moc se mi líbí, jak ji Noomi Rapaceová hraje.

V anglické edici Dítěte číslo 44 jsou přímé řeči otištěné bez uvozovek a v kurzívě. To byl váš nápad?

Ano, protože jsem psal anglicky postavy, které mluví rusky. Když jejich dialogy dáte do uvozovek, vypadá to, že tohle přesně řekly. Ale já se snažím naznačit, že to je anglický překlad toho, co řekly. Něco jako titulky. Vím, že někteří zahraniční vydavatelé tomu nerozuměli a dali tam uvozovky.

Když ty dialogy čtete, zní ve vaší hlavě s ruským přízvukem jako ve filmu?

Ne. Nechápu, proč mají ve filmu ten přízvuk. Když jsem to na natáčení zjistil, dost mě to překvapilo. Teda nevadí mi to. Prostě to ignoruju. Ale nerozumím tomu. Vždyť jsou všichni Rusové a přece víme, že mluví anglicky. Asi to pomohlo hercům, aby se dostali do postavy, když zní méně jako Tom Hardy a víc jako Lev Děmidov. Ale pro diváka to podle mě není nápomocné.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!