Tobias Lindholm: Boj jsem točil s dánskými vojáky i Tálibáncem. Rozuměli si | E15.cz

Tobias Lindholm: Boj jsem točil s dánskými vojáky i Tálibáncem. Rozuměli si

Tobias Lindholm: Boj jsem točil s dánskými vojáky i Tálibáncem. Rozuměli si
Dánský režisér Tobias Lindholm
• 
ZDROJ: Learke Posselt

Iva Přivřelová

Před dvěma lety získal oscarovou nominaci pro Dánsko film, který spolunapsal, drama Hon. Letos Tobias Lindholm reprezentoval svou zemi na předávání Oscarů už i jako režisér, díky snímku Boj. Drama o morálním dilematu vojáka obviněného z válečného zločinu je nyní k vidění v českých kinech.

Zápletka Boje vás prý napadla, když jste četl noviny?

Ano. V roce 2012 jsem četl článek, v němž jeden dánský důstojník, který měl jet podruhé nebo potřetí do Afghánistánu, řekl, že se nebojí toho, že ho tam zabijou, ale že bude po návratu soudně stíhán. To byl počáteční bod Boje. Přemýšlel jsem, co očekáváme od našich vojáků na místě, kam je poslalo naše politické rozhodnutí.

Jak dlouho vám pak trvalo sestavit z těch myšlenek příběh?

Déle, než bych chtěl. Měl jsem ale štěstí. Jednou jsem byl na svatbě, ne úplně blízkých kamarádů, a během proslovů jsem odcházel na bar dát si drink. A když se opíjíte, dějou se krásné věci. V tomto případě jsem potkal Martina, dánského vojáka, který od dvaadvaceti do třiceti let bojoval za dánskou demokracii.

Když jsem poznal jeho, jeho kamarády a kolegy, začal jsem pomalu chápat, co vojáci v Afghánistánu vůbec dělají. Předtím jsem válečnou realitu neznal, nevěděl jsem, jak se měnila. Půl roku jsem se jí snažil porozumět.

Pak jsem dostal kontakt na dánského armádního prokurátora, ten mi dal kontakt na obhájce obviněných vojáků, oba jsem pozval na kafe a oba se rozhodli mi pomoct vystavět celý ten soudní proces a dilema hlavní postavy Clause. To mi dalo strukturu filmu.

Věděl jsem, že diváci musí chápat situaci vojáků už předtím, než se stane válečný zločin. Chtěl jsem, abyste chápali Clause v okamžiku, kdy ten čin udělá. Ale taky abyste o něm začali pochybovat během soudního procesu, když si najednou uvědomíte, co jeho rozhodnutí znamenalo.

Uvažoval jste o tom, že by film skončil opačným rozsudkem?

Ano. Natočili jsme i tento konec. Ale nechtěl jsem, aby se Claus stal obětí společnosti a aby ho ten opačný rozsudek zbavil odpovědnosti. Takhle ho ta vzpomínka na to, co udělal, asi nikdy neopustí. To mi přišlo příhodné, taková je situace v Dánsku. Všichni jako Claus sedíme na svém dvorku a musíme přijmout, co jsme udělali, abychom se mohli posunout dál.

Proč jste se rozhodl pro ruční kameru, nejen ve scénách z Afghánistánu, ale i těch z Dánska, kde sledujeme život Clausovy rodiny?

Tak vypadá i život. Mám doma tři děti a nedovedu si představit, že by u nás kamera byla v klidu. Taky jsem chtěl do filmu dostat pocit, že sledujeme živý děj. Kdyby kameraman předem věděl, kam postavy půjdou, bylo by jasné, že točí něco naplánovaného, ne realitu. Ale beru, že sledování filmu může být kvůli tomu víc náročné. U střihu jsme diskutovali o tom, kdy necháme diváky odpočinout. Musíte najít správný balanc.

Nebál jste se, že lidi toto téma nebude moc zajímat, když jsou dnes uprchlíci a války stále ve zprávách?

Já ale myslím, že můj film nabízí složitost reality, kterou ve zprávách nevidíte. Tam se politici musí vejít do třiceti sekund. A tak svá sdělení zjednodušují. Všichni je zjednodušujeme, na Facebooku a Twitteru, abychom mohli komunikovat čistě a korektně.

Jenže realita taková není. Realita je chaos a pohybuje se někde mezi dobrým a špatným. Mojí ambicí je vyzvat vás v Boji k akceptování téhle komplexnosti, k přijetí, že nevíte, co je dobře a co špatně, pokud jste v oné konkrétní situaci sami nebyli. Jestli existuje obecenstvo, které chce takový film vidět, nechávám na distributorech. Doufám, že najdou způsob, jak film propagovat.

Chcete filmem vyvolat i debatu o dánských vojenských operacích?

Celá debata o dánském zapojení do války Afghánistánu je narušená, přehlušená debatou, v níž se lidi vyjadřují, zda jsou pro nebo proti válce. To mi přijde dost irelevantní. Z Afghánistánu už jsme se stáhli, teď bychom tedy měli čelit tomu, co jsme tam dělali. Měli bychom vést pořádnou konverzaci o tom, že nic není černobílé, a přiznat si, že není snadné mít na takový konflikt názor, protože není snadné mu rozumět.

To byl cíl Boje. Vytvořit situaci, kde by diváci chtěli, aby Claus zachránil svého kolegu, a zároveň nechtěli, aby zabil civilisty. Co dělat, když můžete zvolit jen jedno? Kdykoliv jdete na slunce, vrhnete na něco stín. Vše má následky. I s dobrou vůlí můžete spáchat něco špatného. Bergman napsal film S nejlepšími úmysly a štve mě, že už je tenhle název zabraný. To je perfektní titul pro každý příběh.

Nejsem dost chytrý, abych pochopil politická rozhodnutí vedoucí k válce, ale jsem dost chytrý, abych viděl její následky. Věřím, že krása filmu leží v tom, že se díky němu na dvě hodiny můžete identifikovat s někým jiným, s E. T. mimozemšťanem nebo s mladým Francouzem v 50. letech. A něco se od nich naučit a snad se i díky tomu stát lepším.

Nicméně cítím odpovědnost právě tohle udělat. Jsem blond, vysoký, muž, heterosexuál, člověk, kterého nikdo nepronásleduje. Jako privilegovaný bych měl vyprávět příběhy o lidech méně privilegovaných.

Máte rád jako hrdiny svých filmů outsidery?

Spíš chci polidštit a pochopit lidi, které je snadné démonizovat. Zároveň by ale ode mě bylo ignorantské vyprávět příběh z pohledu afghánského uprchlíka. Dokážu jeho realitě porozumět intelektuálně i emocionálně, ale nikdy se k němu nedostanu dostatečně blízko. Nikdy jsem neměl takový hlad, že bych pro jídlo zabil. Nikdy jsem neviděl usínat své děti hladové. O tom můžu vyprávět, jen když do středu příběhu postavím někoho, jako jsem já. To jsou mé limity.

Nicméně cítím odpovědnost právě tohle udělat. Jsem blond, vysoký, muž, heterosexuál, člověk, kterého nikdo nepronásleduje. Na světě přitom existuje spousta ohrožených lidí. Jen v Dánsku je tolik rasismu a homofobie. Jako privilegovaný bych měl vyprávět příběhy o lidech méně privilegovaných.

Jak moc se vám podobá hlavní hrdina Boje, důstojník Claus? Kromě toho, že má jako vy tři děti.

No já mám víc společného spíš s jeho ženou. Moje manželka kvůli práci hodně cestuje, takže já jsem s našimi dětmi pořád doma a někdy to tam vypadá jako válečná zóna. Máme tři kluky a jednou za čas jeden druhého praští klackem, všude je plno krve a musíme na šití. Není to zas takové drama, ale když takový incident dáte do kontextu rodiny, jejíž otec je ve válce, odhalí tlak a obtíže, kterým příbuzní vojáků čelí.

Jak jste se tedy dokázal jako filmař vcítit do vojáků?

I když jsem nebyl ve válce, dokážu pochopit chlapy, kteří tam bojují a pocházejí ze stejné generace a ze stejné kultury. Umím si představit, jak se budou cítit. Pochopit, co bude cítit somálský pirát, když vidí loď plnou zboží, mi jde jen napůl. Proto potřebuju do neznámé situace postavit někoho, kdo mi je podobný.

Neznamená to, že nemůžu nic říct o pirátech nebo o Afgháncích. Ale kdybych měl příběh filmu Únos nebo Boj vyprávět z jejich pohledu, musel bych ho zjednodušit, a to by nebylo fér.

Abychom věděli, jaké to je pálit ze skutečné zbraně a podobně, využili jsme profesionální dánské vojáky. Herci zajišťovali emoce. Vojáci věděli, jak se chovat v různých situacích v Afghánistánu. Zvládají je pro mě docela překvapivým způsobem. Myslel jsem, že budou víc v klidu, víc hrdinští. Ale oni mají strach, ví, že mohou umřít, když neuhnou před kulkou. Těmito věcmi do filmu přispěli, to bych já ani herci bez nich nepochopili.

Obsadil jste i skutečné Afghánce?

Ano, všechny Afgánce hrají v Boji uprchlíci, kteří z Afghánistánu utekli před válkou. Jeden z nich mi později řekl, že bojoval na straně Tálibánu. Tehdy mě moje metoda obsazování rolí vyděsila. Nevěděl jsem, jak to mám říct těm dánským vojákům. Vykouřil jsem asi šedesát cigaret a pak se rozhodl být upřímný. Zavolal jsem jim a oni souhlasili, že se s ním potkají.

Já ho viděl jako talibance. On se viděl jako člověk, který měl příležitost pomoct své rodině. Jakmile mohl, s rodinou uprchl. To bylo dobré vědět. Nakonec s ním na natáčení v turecké poušti dánští vojáci strávili tři měsíce. Vyměnili si historky z války a nějaká tajemství, jak kdo pracoval, pro některé to bylo něco jako terapie.

Já se toho snažil nezúčastnit. Nechtěl jsem jejich vztahy pozorovat jako turista, když o tom nic nevím a s filmem by mi to nepomohlo. Jeden z vojáků mi řekl, že s tím talibancem si rozumí víc než se mnou. Já nebyl ve válce, oni oba válku přežili. Po natáčení jsem byl hrdý na to, jak to dopadlo. Během natáčení jsem se jejich setkání bál.

Hlavní roli v Boji si zahrál opět Pilou Asbæk, který se objevil i v obou vašich předchozích filmech R a Únos. Když jste s ní pracoval poprvé, vůbec jste se neznali, teď o vás Pilou mluví jako o manželském páru. Co se změnilo, že jste se tak sblížili?

Jeho hraní. To změnilo mě. Já pocházím z dělnické rodiny, on má rodiče galeristy. Po přestěhování do Kodaně jsem měl pocit, že jemu vždycky všechno servírovali na stříbrném podnose. Což nebyla pravda, ale byl jsem dost ignorant na to, abych tomu věřil. Pilou navíc vypadal dost bohémsky. Jenže pak začal hrát a byl zatraceně dobrý. Od té doby mám na něm jakousi závislost, nedovedu si představit, že bych s ním nepracoval. Takže doufám, že ho ve Hře o trůny rychle zabijou.

Píšete každý svůj režijní projekt už s ním v hlavě? Mění to nějak váš výběr příběhů?

Ne že bych si říkal, jaké příběhy můžu s Pilouem natočit. On spíš dokonale zapadá do příběhů, které mě zajímají. Je to muž, Skandinávec, podobného věku. Dobře mě reprezentuje. Já sám jsem hodně špatný herec, takže jsem rád, že jsem potkal jeho. Už jsme spolu dospěli, doufám, že spolu i zestárneme a budeme dál vyprávět příběhy z našeho úhlu pohledu.

Uspokojuje vás režie víc než psaní scénářů? Chcete režírovat častěji?

Ne. Pořád chci dělat oboje, psát i režírovat. Pro mě se největší bitvy odehrávají u počítače při psaní. Tam nevnímám čas. Režírování je velmi praktická činnost, jde o to dodržet časový rozvrh, rozpočet, přípravu. Mám rád psaní a preprodukci, fáze, kde se dělají všechna zásadní rozhodnutí. Na place se mi taky líbí, ale režie je tak náročná, že se jí nechci věnovat častěji než každý třetí rok.

Kromě režírování vlastních scénářů píšete i scénáře pro jiné režiséry. Jaký je mezi tím rozdíl?

Když píšu pro někoho jiného, snažím se být precizní. Snažím se napsat něco velmi dobře strukturovaného nebo aspoň uspořádaného, na čem ostatní budou moci začít pracovat. Když píšu pro sebe, scénář je velmi chaotický, protože vím, kam s ním mířím. Když píšu pro Thomase Vinterberga, sloužím jeho vizi a taky vím, jaký je jeho režijní talent.

Můžu pro něj napsat scény, které bych já natočit nezvládl. Třeba v Honu je velká scéna v kostele, kde dojde k hádce, hlavní hrdina tam brečí. Já tu scénu vyřadil pokaždé, kdy mi scénář poslali k úpravám. A Thomas ji tam pokaždé vrátil. Já ji nemohl vystát. Ale ve filmu nakonec funguje dokonale, bez ní by Hon nebyl tak dobrý. Díky tomu se můžu takových scénářů vzdát. Nenalhávám si, že bych je dokázal i sám natočit.

Pro Thomase Vinterberga jste napsal i Submarino a novinku Komuna, která soutěžila na Berlinale. Je pravda, že nyní spolu připravujete film o alkoholu?

Ano. V podstatě to je příběh, který se snaží oslavovat opilství, místo toho, aby vám jako ostatní filmy předestřel depresivní varování. Není to ani něco jako Opustit Las Vegas, tam se hrdina alkoholik chce zabít. Možná bychom to měli nazvat Zůstat v Kodani. Když jsem si včera dával sklenici vína, pomyslel jsem si: kéž bych se takhle dobře cítil každé ráno po probuzení. O tom to bude – o podlehnutí potřebě udělat si život o něco lepší, než je.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!