Josh Mond: Filmová tvorba v sobě vždy obsahuje něco terapeutického | E15.cz

Josh Mond: Filmová tvorba v sobě vždy obsahuje něco terapeutického

Josh Mond: Filmová tvorba v sobě vždy obsahuje něco terapeutického
Josh Mond
• 
ZDROJ: čtk

Iva Přivřelová

Z trojice kamarádů, která před lety v New Yorku založila pozoruhodnou nezávislou produkční společnost Borderline Films, debutoval Josh Mond jako režisér naposledy. Jeho energické drama James White o lehkomyslném dvacátníkovi, jemuž umírá matka, se nicméně jako první film Borderline dostal do české distribuce. Poté, co získal cenu diváků na festivalu Sundance.

Před třemi lety jste na festivalu v Karlových Varech osobně uváděl filmy vaší společnosti Borderline Films, spolu s vašimi kamarády a kolegy Antoniem Camposem a Seanem Durkinem.

To bylo skvělé. Mohli s námi přijet i přátelé a rodina a prezentaci naší práce jsme brali jako velkou, lichotivou poctu. Nikdy jsem v Česku předtím nebyl. Karlovarské publikum bylo skvělé, takové ryzí, nezáleželo jim na tom, jestli někde hrají hvězdy, prostě se chtěli podívat na film.

A mohli jsme se taky potkat s řadou dalších filmařů. Uvedení ve Varech nám pomohlo, upevnilo naši pozici ve světě, poté naše snímky představila i síť kin Picturehouse. Konečně jsme měli pocit, že to co děláme, není jen pro nás tři.

James White je váš první autorský film. Proč jste zrovna vy režijně debutoval z vaší trojice poslední?

Prostě to tak vyšlo. Ve filmovém byznysu se pohybuju asi tak od dvanácti nebo třinácti let a lépe se cítím jako producent. Všichni tři jsme se ovšem chtěli stát režiséry. Antonio režíruje už asi od dvanácti let, takže byl připravený jako první, pak měl nápad na film Sean.

Když jsme naši firmu založili, prožíval jsem docela komplikované období, moje máma byla nemocná. Antonio mě pak povzbudil, abych ve svém filmu prozkoumal něco, co mi je blízké, o čem jsem věděl jen podvědomě. Přijít na to, co chcete říct a kdo jste, je dost těžké. Až později mi došlo, z čeho jsem vyšel.

Moje matka byla učitelka a otec právník, oba si ale přáli být spisovatelé, oba psali o věcech, kterým ve svém životě nerozuměli a chtěli jim rozumět. Tohle mě nějakou dobu tížilo, proto jsem potřeboval natočit tento film.

Doufám, že dokážu přežít se svými filmovými projekty a bude stačit natočit jen pár reklam, které mi přijdou nějak zajímavé, abych se uživil.

Takže vznik Jamese Whita byl pro vás i terapeutický?

Určitě. Stále si něčím procházím. Myslím, že o tom film i je, ač někdy jen nepřímo. Vždycky obsahuje něco terapeutického.

Postava Jamese Whitea má tedy s vámi hodně společného. Christopher Abbot byl první volbou pro roli vašeho alter ega?

Ano, jen bych neříkal Jamesovi mé alter ego. Chrise jsem poznal na natáčení Seanova filmu Martha Marcy May Marlene, to byl Chrisův debut a od té doby k němu máme blízko, stala se z nás v podstatě rodina. Během psaní scénáře Jamese Whitea jsem natočil takovou experimentální přípravu, s Chrisem v hlavní roli. Po většinu toho krátkého filmu jsem postavil kameru před jeho obličej, a když jsem pak viděl jeho výkon ve střižně, hned jsem mu nabídl roli Whitea.

Kolik do role lehkomyslného mladíka přidal on sám?

Před natáčením jsme s Chrisem scénu po scéně probrali. I při natáčení jsme spolu pořád mluvili. Přišel s nápady, jak být víc autentický. Pokud se mu něco nezdálo, prodiskutovali jsme to a třeba i něco trochu změnili. V Mexiku jsme nějaké scény improvizovali. Prostě jsem mu věřil a z toho to vycházelo.

James White je mladík, který se umí postarat o svou matku, ale ne o sebe.

Protože sám sebe si neváží.

Myslíte, že dnešní dvacátníci obecně dospívají později než dřívější generace, i proto, že zakládají později rodiny

Myslím, že je lepší, že se lidi dnes berou později a mají víc času přijít na to, kdo jsou a co chtějí. Řekl bych, že dospívání je univerzální a věčný problém. Je snazší řešit druhé místo sebe, taky myslím, že svobodné matky umí své děti zmást.

Když máte někoho, kdo ve vás tolik věří a podpoří všechno, co děláte, chybí vám rovnováha i směr. Když pak tu jednu osobu, která je pro vás v životě nejdůležitější, začnete ztrácet jako James White, jste z toho úplně vyděšený. Nevíte, co budete dělat bez člověka, který vás zná lépe než vy sám. Nevíte, jak mu máte pomoct.

Jestli se Jamesovi povede postavit na vlastní nohy, jste ve filmu nechal schválně otevřené.

Ano, líbilo se mi, že si to diváci můžou vyložit po svém. Film taky končí v okamžiku, kdy je ještě moc brzo na to říct, jak se James změní. Ani on sám to ještě neví.

Jak moc vám s prvním filmem pomáhali Sean a Antonio?

Od začátku byli do jeho vzniku zapojeni. Antonio mi pomohl napsat nějaké scény, se Seanem jsem celý scénář pročetl a prodebatoval. Některé scény mi zkrátili.

Jsou to moji učitelé, dobře mě znají, postrčili mě, kam jsem potřeboval, na place jsem je měl jako oporu, kdybych potřeboval radu nebo návrh. Točil jsem svůj debut, který byl navíc pro mě velmi osobní, takže to bylo dost těžké. Nevím, jak by bez nich James White vypadal.

V Borderline Films vznikají hlavně osobní projekty, k nimž máte blízko. Režíroval byste i něco, co pro vás není osobní?

Já se teprve učím, takže nevím. Vždycky asi chci být s filmem spojený. Stačí trochu, nemusí to být tak emocionálně vyčerpávající jako James White. Mám rád řadu snímků, i Jamese Bonda a Harryho Pottera. Musím mít ovšem důvod, proč něco točit. V každém filmu by mělo být něco, k čemu mám blízko, čím jsem si prošel nebo procházím. Ale nemusí jít o tak intenzivní filmy, jaké točíme s Borderline.

Bylo někdy natáčení Jamese Whitea až moc intenzivní?

Vlastně celá práce na tomto filmu byla obtížná. Hlavně psaní scénáře a střih. Natáčení trvalo krátce, točili jsme šest stran denně v New Yorku, scény s nemocnou matkou tak aspoň obsahují příhodnou úzkost a impulzivní energii. Hodně energie filmu dodává i hudba.

Hudba je pro mě velmi důležitá, motivuje mě, mění mi náladu, necítím se díky ní tak sám. Už scénář jsem psal za poslechu hudby, která hraje i ve filmu. Mí hudební supervizoři dokázali zázraky a většinu skladeb, které jsem si přidal do scénáře, získali. Co se týče hudby složené přímo pro film, jsem fanoušek rappera Kita Cudiho, i jeho jsem poslouchal při psaní. Z

jistil jsem, že jeho texty vypovídají o něm samotném, což mě inspirovalo. I proto jsem ho chtěl mít ve filmu, naštěstí jsme znali jednoho jeho známého, a když jsme se potkali, sedli jsme si. Nakonec pro film složil novou hudbu a ještě v něm i hraje.

Uživí vás práce na nezávislých filmech pro Borderline, nebo musíte točit i reklamy?

To vám řeknu, až na to přijdu. Není to snadné. Teď ani nebydlím v New Yorku, co jsem dotočil Jamese Whitea, cestuju s ním po světě. Ale doufám, že dokážu přežít se svými filmovými projekty a bude stačit natočit jen pár reklam, které mi přijdou nějak zajímavé, abych se uživil.

Když už zhruba rok diskutujete s lidmi a novináři o svém filmu, přicházíte na něco nového?

Určitě. Poznávám svůj pohled na Jamese i na jeho matku, na to co dělala, na její dobré úmysly, které možná byly spíš sobecké. Postupně víc akceptuju Jamesovu sobeckost a nejsem na něj ani na jeho matku tak přísný.

Pořád se učím přijímat lidskost, v něm, v ní i v sobě. Pořád se učím a zdá se mi, že začínám věcem i víc rozumět. Snažím se dostat ke své pravdě a to nejde každý den. Taky se dozvídám, co mě zajímá, jaké filmy chci vidět, jaké chci vytvářet.

Existuje hodně filmů, které vás zajímají?

Mezi ty nejlepší z roku 2015 považuju Sicario, dokument Země kartelů a pak animák V hlavě. Při svých cestách jsem ale viděl jen pár snímků, takže nevím, jestli je v kinech dost dobrých titulů. I když těch není nikdy dost.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!