Joseph O’Connor: Dobrá hudba dělá život snesitelným | E15.cz

Joseph O’Connor: Dobrá hudba dělá život snesitelným

Joseph O’Connor: Dobrá hudba dělá život snesitelným
Joseph O’Connor
• 
ZDROJ: anna vackova / e15

Stanislav Šulc

Láska k hudbě a její vliv na člověka je hlavním mottem nové knihy Parádní jízda irského spisovatele Josepha O’Connora, který ji právě představil v Praze. „Hudba je nejvyšší uměleckou formou a opravdovým mezinárodním uměním, které nezná hranic,“ říká.

V jeho novince se samozřejmě projevuje i irská duše přítomná v celém jeho díle. „Irové jsou pořád smutní. Možná to je tím neustálým deštěm, tak se musíme zabavit nějak sami. Možná právě proto vzešla z Irska řada skvělých spisovatelů i hudebníků,“ myslí si literát, bratr hudební hvězdy Sinéad.

Beatles, nebo Stones?

Záleží na dni v týdnu. A také na tom, v jaké části dne se zrovna zeptáte. Kdybyste se mě zeptal, když mi bylo dvacet, neváhal bych a odpověď by zněla: Stones, samozřejmě. Ale dneska si myslím, že na světě opravdu není nic lepšího než raní Beatles.

Když se jednou ptali Kurta Vonneguta, jaké je poslání umělce, odpověděl, že tím skutečným opodstatněním umění a umělců je snaha učinil lidi o trochu šťastnějšími. Aby měli alespoň trochu radost z toho, že jsou na světě. Novináři se Vonneguta ptali, který umělec to dokázal. A on odpověděl, že snad jedině Beatles.

Takže Beatles?

Pozdě v noci Stones, ale při deštivém pondělním ránu rozhodně Beatles. Jak říká Fran Mulvay v mé knize: Když posloucháte She Loves You od Beatles a nejste z toho vzrušení, máte místo srdce záznamník.

A teď záludnou otázku. U2, nebo Sinéad O’Connor?

Ale tak to je snad jasné. Vždy a jedině Sinéad O’Connor. Samozřejmě obdivuji, čeho U2 dosáhli, což je neuvěřitelné. Vezměte si, že vznikli v roce 1976 a stále natáčejí desky, vyprodávají haly a dostávají ceny. Teď zrovna v Dublinu hrají v největší místní hale celý týden a každý koncert je beznadějně vyprodaný. Ale hudebně obdivuji svou sestru.

Když učím kreativní psaní, rozebíráme vedle Shakespearových sonetů i Eminemovy texty. Pro budoucí spisovatele je studium textů populárních písní nesmírně cenné.

Vaše aktuální kniha se točí kolem hudebních hvězd, showbyznysu a jeho zákonitostí. Jak důležitou roli hraje hudba ve vašem životě?

Neumím si představit den bez hudby. Miluji literaturu a podle mého nic k člověku nepromlouvá takovým způsobem jako ona. Ale souhlasím s tím, že hudba je nejvyšší uměleckou formou, protože je vůbec nejabstraktnějším uměním. Opravdu mezinárodním uměním, které nezná hranic. Myslím, že všechna velká umělecká díla chtějí být hudbou.

Skutečně brilantní próza se nás dotýká právě tím, co má společného s hudbou. Když se podíváte na nějakou geniální malbu, pocity, které ve vás vyvolává, se podobají těm, co dokáže vzbudit hudba. Řekl bych, že hudba dělá život tolerovatelným. Nebo obráceně, život bez hudby by byl peklem.

Je Parádní jízda inspirovaná skutečnými situacemi konkrétních kapel, nebo jde spíš o prototypický příběh britské populární kapely?

Je vtipné, že jste před chvílí zmínil U2, protože mě přitahoval právě osud takto velké kapely, která je spolu už tak dlouho. Nebo zmínění Stones. Jak je to vůbec možné? V jednom slavném interview The Everly Brothers prohlásili, že se rozpadli proto, že nedokázali již déle zpívat do jednoho společného mikrofonu.

Jasně, jsme bratři a milujeme se, ale nedokážu být pořád s tebou. Proto mě zajímalo, jak spolu zvládnou vydržet tři čtyři lidé, kteří se potkají v těch telecích letech. Jak překonají vzestupy a pády. Jak ustojí slávu. Co na to jejich ega. Mám jednu příhodu právě s Bonem.

Bylo to po koncertu v New Jersey pro 80 tisíc lidí a já se ho ptal: Jaký to je pocit? Co na to tvoje ego hrát pro 80 tisíc lidí každý večer? On roztomile odpověděl, že jeho ego je tak velké, že potřebuje přinejmenším 80 tisíc lidí, aby bylo na nule. A přesně takovou postavu jsem pak do knihy chtěl, člověka s nezměrným egem. Zároveň vypravěčem měl být někdo střídmý, snad až stydlivý, kdo na pódiu ani nechce být.

Brilantní próza se nás dotýká tím, co má společného s hudbou. Také, když se podíváte na geniální malbu, pocity, které ve vás vyvolává, se podobají těm, co dokáže vzbudit hudba.

Budou se na univerzitách někdy vyučovat texty Beatles nebo třeba U2?

Jasně že budou. Někde už se to i děje. Když učím kreativní psaní na University of Ireland, rozebíráme například Eminemovy texty vedle Shakespearových sonetů. Bob Dylan je neuvěřitelný básník. Pro budoucí spisovatele je studium textů populárních písní nesmírně cenné.

Tyto písničky jsou strašně ekonomické. Phil Spector prohlásil, že jakmile je písnička delší než tři minuty, je ztracená. Z toho se tvůrci povídek i románů mohou hodně naučit. Publikum, posluchač i čtenář má vždy něco lepšího a důležitějšího na práci než si číst nebo poslouchat. Vy ho musíte samotným úvodem chytit a nepustit až do samého konce.

Kteří současní zpěváci či kapely by měli být takto studováni?

Tuším, že už vznikly dizertační práce o Morrisseym, Bowiem nebo britských kapelách hrajících Two Tone (žánr vycházející ze ska a punku, který se objevil ve Velké Británii na konci sedmdesátých let minulého století – pozn. aut.). Neskutečné jsou například texty Arctic Monkeys, kteří jsou výtečnými vypravěči současných příběhů. Nic obdobného v dnešní britské literatuře nenajdete. Nevím, kde bychom bez nich byli.

Život by byl bez nich peklo.

Jo, jasně. Netolerovatelné peklo.

Ve vašich knihách hraje vždy významnou roli irský úděl. Jak vnímáte irskou duši a mysl v současnosti po těžké ekonomické krizi?

Jsme smutní. My jsme pořád smutní. Když jsme třeba na chvíli veselí, tak už se nemůžeme dočkat, až budeme zase smutní. Ale právě díky tomu smutku z Irska vzešla řada mimořádných spisovatelů i hudebníků. Počasí se na tom také výrazně podepisuje, u nás furt prší, takže se zkrátka musíte zabavit nějak sám. Ale mladí už začínají být jiní.

Joseph O’ConnorJoseph O’ConnorAutor: anna vackova / e15

V jakém smyslu?

Jsou daleko sebevědomější oproti předchozím generacím. Cítí se spíše jako světoobčané. Když jsem měl za sebou základku, zhruba ve třinácti, nikdy by mě ani nenapadlo, že bych někdy mohl studovat univerzitu v cizině. Žádného Ira by to nenapadlo. Když už jste vůbec plánovali jít na vejšku, byla to jedna z těch dvou tří, které byly v Dublinu.

Můj patnáctiletý syn již určitě přemýšlí, jak se dostat na školu v USA nebo třeba někde v Evropě. Pro Iry nový pocit světoobčanství tak je velice pozitivní a jsem za něj rád. A podle mne se na tom podepsal také příliv zahraniční hudby, knih i filmů.

Blíží se sté výročí vyhlášení irské nezávislosti. Už existují nějaké plány, jak budou Irové slavit?

To si pište. Už je mi z toho špatně. A to je teprve podzim 2015. Ten příští rok si ani nechci představovat. Je to opravdu tak šílené. Irsko si v poslední době prošlo složitým obdobím a to obrácení se sto let zpátky je pro mne problematické. Ale ano, spoustu lidí to zajímá, řada se toho účastní. Bude to trvat celý rok. Možná to bude přesně ta doba, kdy budu opravdu uvažovat o emigraci na Nový Zéland. Až tak je mi z toho špatně.

Na čem aktuálně pracujete?

Nikdy neprozrazuju plány, mám nějaké věci rozdělány a nikdy nevíte, co nakonec konkrétně vyjde. O románech tedy nic neřeknu. Ale jedna věc, která by mohla skutečně dopadnout, je projekt s hrdinou mého dospívání Bobem Geldofem. Chtěl by udělat film a nyní spolu jednáme, že bych se ujal scénáře. Bylo by to velmi příjemné s ním spolupracovat. Opravdu ho obdivuji celý svůj život.

Joseph O’Connor (52)
Irský spisovatel, akademik, profesor tvůrčího psaní a také tvůrce populárního rozhlasového sloupku. Světového uznání se mu dostalo díky románu Hvězda moří (2002, česky 2007). Na kontě má více než patnáct románů či povídkových souborů, zároveň píše divadelní hry a přednáší na univerzitě. V roce 2012 získal cenu irského PEN klubu za mimořádný přínos irské literatuře. Je ženatý s televizní a filmovou scenáristkou Anne-Marie Caseyovou, s níž má dva syny. Žije střídavě v Dublinu, Londýně a New Yorku.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!