Ivan Ženatý: Masa žádá dokonalost | E15.cz

Ivan Ženatý: Masa žádá dokonalost

Ivan Ženatý: Masa žádá dokonalost
Ivan Ženatý
• 
ZDROJ: Tomáš Železný

Marie Kudrnová

Zastihli jsme ho pod Řípem mezi jeho koncerty v Paříži, Praze a Bruselu. ZEN se bavil s naším nejuznávanějším houslovým virtuosem Ivanem Ženatým o končící evropské kultuře a devalvovaném ženství.

Zarostlý muž blaženě patří zrakem z Řípu do kraje. „Tož Čechové, vězte, že tam dole jednou bude žít skvělý houslista,“ praví a poté se rozhlédne v nadšeném očekávání. Leč na tvářích jeho společníků zračí se jen nechápavý údiv. Trochu rozmrzele a s povzdechem proto dodá: „Nu dobrá. Mléko a strdí tu zemi oplývá. Tak utíkejte. Šup, šup…“ Sedím v kuchyni, za oknem vykukuje Říp a maestro právě dodělává fantasticky vonící bramboračku.

Mluvila jsem s vynikajícím choreografem Borisem Eifmanem a ten si stěžoval, že spousta lidí choreografii i balet studuje, ale výsledek chybí. Jak je tomu v houslovém světě?

Velký důraz je kladen na dokonalost. Takový jako nikdy předtím. Prohlubující se globalizace a stále menší individualismus. Jako by se osobitost spíše trestala, než byla lidmi vyhledávána. A to znamená konec romantismu, konec 19. století nebo jeho ducha.

Vaše pomalá řeč, váš klasický repertoár, který hrajete, je pro mou brontosauří duši balzámem. Myslíte si však, že nová generace bude chtít žít s klasikou?

O tohle já nemám zásadní obavy. Vždy existovala, a věřím, že bude existovat, nějaká minoritní skupina, která bude mít zájem jít do hloubky, zájem hledat opravdové kvality. Pro mě je větší problém v tom, že já, člověk a muzikant 21. století, jsem žádán z 95 % o hudbu 19. nebo 18. století. A pokud hraji klasiky 20. století, už to způsobuje u posluchačů tření. Trochu nadneseně by se dalo mluvit o konci hudby, protože současná hudba ztratila s publikem kontakt, nepůsobí na ně.

A vy sám jako umělec byste chtěl hrát hudbu současníků?

Já ji hraju, ale vždycky je tam riziko, že se setkám slušně řečeno s malým pochopením. Mě ta hudba oslovuje, ale nevidím směr, kudy se vyvíjí nebo kudy by se měla vyvíjet. Vnímám určité profesionální, erudované skladatele, kteří nicméně pořád vycházejí z toho, co už bylo, anebo si vymýšlejí, s prominutím, hlouposti.

Vidíte světlo na konci tunelu?

Ne. Já si myslím, že tato kultura, tato civilizace končí, že to gró, na kterém byla vystavěná, přestává mít platnost. My jsme židovsko-křesťanskou civilizací a křesťanství v tomto civilizovaném světě strašlivě ztrácí. Ono momentálně získává ve třetím světě, na mnoha kontinentech, ale tady ztrácí. A já si myslím, že tak je to i s uměním, tak je to s našimi ideály. Až se ten svět začne ještě více přesouvat, bude to určitě historicky velmi významná a velmi zajímavá epocha.

Teď mluvíte o Evropě?

O Evropě a Severní Americe. O této kultuře.

A co myslíte, že po ní přijde?

No, velmi mne upoutali dva hlavní představitelé našeho Clevelandského institutu tím, že jeli na velmi dlouhou návštěvu Číny, aby navázali masivní kontakty s touto zemí. Já teď mám naprosto skvělou třídu mladých lidí a kvalitativní vrchol tvoří pět Číňanů. Oni jsou amerikanizovaní, používají jako své první jméno variantu evropského jména, ale jsou to Číňané.

Technicky jsou skvělí, ale někdy, zdá se mi, jako by tam chybělo chápání „evropské duše“…

Někde bych tady našel knihu od slavného českého psychiatra, pana doktora Vondráčka, a ta kniha začíná větou: „Duše neexistuje.“ Samozřejmě z úhlu pohledu psychiatra. (směje se) Mám pocit v současném světě, že to, co vy nazýváte duší, to, co můžeme nazývat čímsi individuálním, osobnostním, že to se jaksi žádá stále méně a méně. Masa žádá dokonalost, atrakci. Žádá virtuozitu, žonglování. V tomto světě žijeme a on se podle mého vnímání tímto směrem vyvíjí. Vy si přece koupíte auto, protože je dokonalé, a nejenom proto, že je krásné.

Já ne…

Vy si radši koupíte to krásné? (směje se) Ono se to taky dost těžko nějak prokazuje. My se pohybujeme v té naší debatě na tenkém ledě. To se nedá změřit, zvážit, dokázat. Já poznávám stále více lidí, pro které to absolutně nemá hodnotu. Stejně jako se stále více mladých lidí ptá: „Jak je to dobře? Jak to má být?“ A já vždycky říkám: „Taková odpověď neexistuje, ode mne tedy. Nehrajte mě, hrajte sebe.“ A ve chvíli, kdy začneme takto mluvit, cítím nicméně, že ten člověk je najednou můj. Že mi rozumí.

Ivan ŽenatýIvan ŽenatýAutor: Tomáš Železný

V jednom svém rozhovoru jste zmínil, že jste použil vůči svému ruskému studentovi slovo „davaj“ (pusť se do toho), a tím vámi požadované vyjádřil naprosto přesně. Co by zapůsobilo na hudebníka z Čech? Je nějaké české „davaj“?

Za mých studentských časů nám naši učitelé říkali „dělej muziku!“, to znamenalo „šlápni na plyn“, což je výraz, kterému se Němci smějí. Protože Němec, ten musí dostat návod, jak to má udělat, čím má pohnout, co má zapnout. Kdysi jsem strašně chtěl studovat u jednoho z nejlepších pedagogů, s kterými jsem se kdy setkal, jmenoval se Igor Semjonovič Bezrodnyj. Byl jsem rozhodnutý jet na pět let do Moskvy, což byla trochu sebevražda. Ale on už měl domluveno, že odejde do Finska, protože jeho žena byla Finka. Finsko bylo blízko a šlo to. Nicméně jsme spolu pracovali a Igor Semjonovič byl dobrý psycholog. Nutil mě třeba měsíc hrát bez sebemenšího tlaku. Já jsem byl nešťastný. V době, kdy jsem měl diplom z Čajkovského soutěže a chtěl hrát ty největší koncerty, tak jsme tahali na prázdných strunách a hráli hru na absolutní uvolněnost. „Představte si, Ivane Bohumiloviči,“ tak mne nazýval, „že tady sedí David Fjodorovič (Ojstrach), Jascha Heifetz. Zahrajte.“ A to bylo dobře. To byl ten boj s úzkostí versus narcistický prvek – já vám ukážu. Ale to je u každého individuální. Každý se startuje jinak. Já jsem měl několik studentů z Ruska, kteří nespolupracovali až do chvíle, než jsem řekl: „Tak co bude?“ A začal řvát. Potom jsem si uvědomil, že oni takto byli vychováni. Jeden pan profesor měl třeba na dveřích dřevěnou jmenovku. Sundal ji, třískal jí do stolu a říkal: „Představ si, že taky nemusím třískat jenom do toho stolu!“ A studenti pracovali. Problém je v tom, že na dobré slovo potom neslyší.

Kdybyste měl možnost vybrat si kteréhokoliv houslistu, ať už současníka, nebo z doby minulé, s kým byste si chtěl zahrát?

Asi s Henrykem Szeryngem. To byl takový židovský houslista z Polska, který se po různých životních peripetiích stal mexickým státním občanem a kterého v podstatě neustálý kontakt s „tím božským“ tak trochu spálil. Měl problémy s alkoholem a drogami. Byl geniální. Lidsky pravděpodobně problematický, ale pro mne je to jeden z největších vzorů jako houslisty, jako umělce. To je ta duše, pro kterou jít k olympskému vrcholu je největší hodnotou na světě, je to víc než život, dotknout se… On by za to položil život.

Ivan Ženatý (1962) * Je absolventem pražské AMU (1987), finalistou Čajkovského soutěže v Moskvě (1982). * Laureát houslové soutěže Pražského jara (1986) 16 let působil jako pedagog na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech, od září 2012 je profesorem na Hudebním institutu v Clevelandu. * Bral soukromé lekce u Josefa Suka, s nímž následně řadu let spolupracoval. Hrál společně s Yehudi Menuhinem, Yo-Yo Ma, pod taktovkou Valerije Gergijeva, Nevilla Marrinera… * Kromě rozsáhlé koncertní činnosti se může pochlubit i celou řadou skvělých nahrávek, především souborných děl Bacha, Mendelssohna, Schumanna, Dvořáka, Griega, Foerstra, ale i Františka Bendy. * Hraje na housle Giuseppe Guarneriho «del Gesu» z roku 1740.






Ještě v 19. století byly housle v rukou ženy považovány za něco nepatřičného. Dnes to tak není, nicméně mezi „přiznanými“ houslistek mnoho není. Proč?

Upřesnil bych to. Na všechny školy světa se dnes hlásí více dívek než chlapců. Já musím říci, že práce s mladými ženami je daleko snadnější, jsou vnímavější, en gros. Ale z větší části ve chvíli, kdy dojdou k tomu bodu, že by za to měly dát život, tak se zarazí. A ten chlapák, ten vyzdvihne větší kámen, vyskočí výš, dál… Možná že u nás emocionální ustrojení není tak rozkvetlé, ale jsme celkově silnější. A mluvíte-li o 19. století a jdete-li dál do historie, tak musíme mluvit o emancipaci. Tenkrát se samozřejmě neslušelo být nějakou cirkusačkou. Můžeme teď hodiny debatovat o tom, ne jestli je špatně, nebo dobře celá emancipace. Ale jak to vlastně je – jestli žena a ženství v tom dnešním světě nedevalvuje.

Z mého pohledu se žena neměla možnost projevit, žijeme stále ještě v patriarchální společnosti.

Ta tendence z posledních let je opravdu opačná. Ekonomické hledisko hraje velkou roli, protože mnoho mladých mužů nebo chlapců si moc dobře spočítá, co bude mít za 15 let tvrdé dřiny, tvrdého studia. Co mu může toto studium nabídnout. A pokud to přepočítáváte na peníze, tak musíte zákonitě přiznat, že půjdete-li na práva nebo nějaký technický směr, tak máte za daleko menší úsilí daleko větší efekt. A ten aspekt, že se dotkne čehosi nahoře, ztrácí stále více na vážnosti.

To je dost ironické, že nakonec budeme mít hodně houslistek, protože to chlapci vyhodnotí jako neperspektivní…

Taková je situace.

Jaký byl váš profesní cíl, když jste začínal?

Já jsem neměl mety, které bych si stanovoval, abych po jejich dosažení byl uspokojený. Neměl jsem nic konkrétního. Prostě jsem chtěl hrát. Chtěl jsem žít hudbu a tak to mám celý život. Hrál jsem předloni v prosinci v Carnegie Hall v New Yorku a řada novinářů a přátel se mě ptala: „Tak jaký to bylo?“ Mně je trochu cizí tohle uvažování, protože já jsem hrál totéž jako tady v Praze a jako předtím v Benátkách nad Jizerou. A všude byli ti lidé, kteří byli upoutáni tím, co dělám. Samozřejmě vám jako žurnalistce se lépe píše Carnegie Hall New York než modlitebna církve českobratrské Benátky nad Jizerou, ale z jiného úhlu pohledu je to, jak my říkáme v Lomnici, lautr to samý.

Mě různá místa fascinují tím, že si představím, kdo přede mnou po nich šel.

A tím se liší Carnegie Hall od modlitebny církve českobratrské. Ale pozor, tohle dosahování met neučiní člověka základně šťastným. Protože i ten největší, nejúspěšnější si může říct, že ten, co už zemřel, měl přece jenom něco navíc, a pořád se trápit. Ale užít si Benátky nad Jizerou, když jste před tím hrála v New Yorku, to je moment, v kterém já jsem šťastný, protože není mým cílem stát se božským, ale vychutnat si tento život na tomto světě.

Ivan ŽenatýIvan ŽenatýAutor: Tomáš Železný

Je ještě něco ve vaší profesní kariéře, čeho byste chtěl dosáhnout?

Máme pravidelná sezení s mým managementem a pořád děláme nové plány. Ano, chtěl bych hrát s Newyorskou filharmonií. Daleko podstatnější pro mě je však můj osobnostní vývoj, protože vnímám, že hraju jinak, než jsem hrál před 10 lety, a úplně jinak než v tom roce 1982.

Jedna věc je, jak se člověk učí, když začíná. Druhá, když je houslový virtuos. Jak rostete teď?

Tím, že si vezmu takhle malé místečko (prsty naznačuje 4 cm) a zabývám se jím dvě hodiny. Poznávám to ze všech stran a do hloubky. Tak mne vychovala moje vzácná paní profesorka Grumlíková na konzervatoři, tady v Praze. Říkala: „Pohraj si s tím detailem, až z něj bude skvost.“ A tyto detaily pak spojuji. To je určitý druh psychoanalýzy při mém houslovém cvičení.

Jak se vám daří zvládnout profesuru a k tomu ještě tak intenzivní koncertování po celém světě?

Teď je to trochu obtížnější, protože k tomu přibyly přelety. Na druhé straně se nám docela daří rozvíjet koncertní činnost v USA, takže to jde. V průměru se věnuji svým studentům dva dny v týdnu a považuji to za ideální kombinaci, protože oni se sice učí ode mě, ale já se také neustále učím od nich. To, na co se ptáte, není velký, zásadní problém. Je to jen otázka dobré organizace.

Mluvil jste o tom, že houslový svět není jedinou součástí vašeho života, že pracujete i na jiných projektech…

Já jsem byl jako teenager, ale i později literárně činný. Dokonce mi tehdy, v 80. letech, vyšly v překladech některé texty v Anglii. Měl jsem připravenu i knížku k vydání. To se nějak nepovedlo z politických důvodů. Odpovědná redaktorka v nakladatelství podepsala něco, co neměla. Musela odejít a s ní i celý její ediční plán. Potom jsem se tím dlouhou dobu nezabýval a teď se k tomu zase dostávám. Je to můj sen a jedna z mých radostí.

Jsou to básně?

Často cestujete po světě a zase se vracíte do Čech. Mění se podle vás Češi?

Já velmi věřím té nastupující generaci. Mám s ní kontakt prostřednictvím svého nejstaršího syna a vidím i cítím, že jsou to lidé vystavění z úplně jiného materiálu. Nejsou zatíženi tím vším, čím moje generace nebo generace mých rodičů. Mají šanci žít tam, kde…

…se nelže?

Kde se nemusí lhát.

Co byste si přál nejvíc?

Dát si tu polévku… (směje se)

Autor: Marie Kudrnová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!