Další stejné nic od titánů Def Leppard | E15.cz

Další stejné nic od titánů Def Leppard

Další stejné nic od titánů Def Leppard
Def Leppard
• 
ZDROJ: Profimedia.cz

Petr Frinta

Heavymetalová legenda se vrací bezejmenným albem, na němž poněkolikáté opakuje své jednoduché formulky.

Po dvě desetiletí novinky Def Leppard pravidelně přitahují z nejtemnějších hlubin Mordoru zástupy trollů se stále novými bonmoty na rtech. Není divu: pětice slouží jako symbol prostoduchosti v hudbě, leopard již proto byl nejen hluchý, v přezdívkách získal snad všechna možná postižení. Mezi tímto humorem ale často zapadá skutečnost, že kapela měla i dobré momenty, vynikající desky a vystoupení, třebaže bezejmenná novinka tuto vzpomínku spíše oprašuje, než by na ni obsahem jakkoli navázala.

Gustáv Husák neměl v osmdesátých letech klidné spaní. Když jediným projevem „odsunul“ Katapult ze sfér oficiální kultury do venkovských kulturáků, ještě netušil, že jím reklamovaná primitivní hudba v podání nevzhledně oděných rockerů jej bude pronásledovat celé následující desetiletí. Def Leppard jako to nejlepší i nejhorší ze stadionového rocku v mnohém ztělesňovali jeho noční můru.

Vyrostli sice z podhoubí nové vlny britského heavy metalu, ale na komerčně i umělecky (bez nadsázky) vrcholných albech s ním již kromě nabroušených kytar příliš společného neměli.

Byl to jen dravější testosteronový rock v podání do půl těla svlečených svalovců, a pokud občas ve spojení s kapelou padla paralela s AC/DC, nebyla zcela od věci. I přestože zvuk obou interpretů je odlišný, jde v jádru o rock’n’roll oholený na kost, na dva tři akordy a pochodová tempa bicích, která pro jejich jednoduchost nezvládne zahrát jen tak každý. A navrch texty do počtu, nejlépe o tom, že hrajeme rock, zkrátka sečteno podtrženo, jednoduchá zábava.

Jenže i posluchači ozbrojení po zuby bonmoty musí smeknout před alby Pyromania a Hysteria, jde se jim vysmívat pro jejich jednoduchost, nadutost, ale optikou doby a žánru jim lze vyčíst jen máloco. Zvuk, který jim upředl Robert „Mutt“ Lange, byl natolik nadčasový a univerzální, že o pár let později „udělal“ Bryana Adamse. Krok s dobou, myšleno v otázkách produkce, drží kapela dodnes.

Od devadesátých let však pláštík technické dokonalosti již jen maskuje absenci reálného obsahu. Stejně výrazné písničky se kapele nepodařilo zopakovat, texty ani nijak nemaskují, že jsou jen vatou mezi výraznými refrény a nijak neskrývanou podobnost již slyšených motivů pětice prodává jakožto návrat ke kořenům. Haly jde sice znovu vyprodat, ale navázat na starou slávu je o to obtížnější. Zvláště s padesátkou na krku a píšete-li, jako by vám bylo pořád dvacet.

Def Leppard: Def Leppard
Vydavatel: Bludgeon Riffola, 2015
Hodnocení: 30 %

Autor: Petr Frinta
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!