Charlotte Ramplingová: V rutině bych se utopila | E15.cz

Charlotte Ramplingová: V rutině bych se utopila

Charlotte Ramplingová: V rutině bych se utopila
Charlotte Ramplingová
• 
ZDROJ: profimedia.cz

Iva Přivřelová

Před osmdesáti lety získal její otec v Berlíně olympijské zlato. Charlotte Ramplingová v Berlíně loni dostala nejprve Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku na tamním filmovém festivalu a koncem roku také dvě Evropské filmové ceny, za celoživotní dílo a opět za výkon ve filmu 45 let. Toto britské manželské drama jí letos vyneslo i její první nominaci na Oscara. Uznávaná nekonvenční herečka, která točila s Luchinem Viscontim, Woody Allenem i Francoisem Ozonem, dnes slaví sedmdesátiny.

Jak jste vnímala Evropskou filmovou cenu za celoživotní dílo?

Jako další moment, opravdu hezký, ale jen moment. Cena za celoživotní dílo zní pompézně, ale vlastně vám tím jen chtějí udělat radost, případně si připomenout vaši kariéru. Vždy mě překvapí, když má kariéra někoho zajímá.

Sama o své filmografii nepřemýšlíte?

Ne, protože jsem stále u filmu hodně aktivní, posledních deset let víc než v jiných obdobích, kdy jsem dělala jiné věci. Ocenění za celoživotní dílo beru jako povzbuzení do další práce.

Vypadá to, že film pro vás nebyl vždy tím nejpodstatnějším.

Ne, ale práce kolem filmu a ve filmu byla celý můj život důležitá. Vždy jsem věděla, že budu natáčet filmy, jen jsem netušila, kdy přesně a kolik nebo co budou zač. Neměla jsem žádný kariérní plán. Jen točit snímky, které podle mě stály za to, aby vznikly. Takže když mi teď někdo řekne, že se mi dařilo, potěší mě to, protože to znamená, že mé volby byly dobré. Nebyly to ale kariérní volby, nýbrž filmové.

Co se změnilo, že posledních deset let opět tolik hrajete?

Nic, kromě toho, že mé myšlení a cítění je silnější. V životě je ale vše hlavně o načasování. Není to tak, že bych si říkala, jaký film musím ještě natočit a jakou cenu musím ještě dostat.

Ale oscarové kampani se nyní nevyhýbáte.

Účastním se jí, nikdy jsem to nedělala, tak mě to fascinuje. Nominace na nějakou cenu je velmi potěšující, v tom jsme my herci dost dětinští. Na pět minut si pak myslíme, že jsem ti nejlepší.

Loni jste byla vidět i v televizi, v minisérii London Spy a v druhé řadě seriálu Broadchurch, v roce 2013 jste hrála v seriálu Dexter.

Poslední dobou vznikaly fantastické televizní série. Já natočila tři, což mi teď na nějakou dobu stačí. Vždycky se chci posunout k nové práci. Asi ne divadelní, ale chci zjistit, jestli můžu točit dál filmy.

Prý už máte naplánovaný jeden filmový projekt v Itálii.

Ano, ale ten se bude nakonec natáčet až v listopadu, je dost experimentální a emocionální, a ani nemůžu říct, o čem bude.

Co jste našla nového ve filmu 45 let?

Nejde mi o objevování nových věcí, ale věcí, která vás posunou dál. Nechci hrát roli, kterou jsem už hrála. Pořád hledám věci, které mě nebudou nudit. Nevím, co přesně to znamená. Ale je to pro mě jediný způsob, jak zůstat naživu. Být zaujatá, zvědavá a čekat na věci, které přijdou a překvapí mě. Jako scénář 45 let.

Na Berlinale jste za drama jednoho manželského páru 45 let dostala cenu vy i Tom Courtenay. Jde o film, kde jeden výkon není možný bez toho druhého?

To nikdy nevíte. 45 let má obsazení, jaké jsme si přáli, protože když jsem řekla ano, režisér Andrew Haigh chtěl, abych mu druhou roli pomohla obsadit. Navrhl jednoho herce, o kterém jsem si nebyla moc jistá, ale on kvůli jinému závazku nemohl, naštěstí. Když Andrew zmínil Toma, věděla jsem, že je to ten pravý. V tom momentu se zrodili Kate a Geoff. Ale pokud by Tom nemohl, nevím, co by se stalo.

Pokud objevíte režiséra, s kterým byste ráda pracovala, zavoláte mu, nebo čekáte, až se ozve on?

Já jsem režisérům nikdy nevolala. Možná jsem měla, vím, že některým herečkám se to dost vyplatilo. Ale ani nevím, koho bych oslovila. Jsou režiséři, které mám ráda, nebudu je vyjmenovávat, protože by to bylo moc redukující. Ovšem ač to tak možná nevypadá, jako většina lidí mám i stydlivou stránku a k tomu si přeji být vybrána. Takže jsem nikomu neříkala: chtěl byste prosím udělat tento film, já jsem velmi dobrá herečka. K tomu jsem se nikdy neodhodlala.

Není pro herečku těžké na práci jen čekat?

Ani ne. Já si nedělám starosti, že mi už nezavolají. Když se bojíte, tak na vás zapomenou. Pokud se nebojíte, někdo vás najde. Celý můj život to takhle fungovalo. Vždy mě někdo našel.

Byla jste takhle klidná už na začátku kariéry?

Není to ani tak klid, spíš mám pocit, že nemůžete nic udělat s věcmi, které se vám přihodí. Neříkala jsem si, že chci být víc taková nebo dělat víc tohle. Mohla jsem žít život úplně jinak, hrát v jiných filmech, a kdybych teď nebyla tak zenová, mučila bych se. Vždy existuje tolik různých voleb, které jsme neudělali, a tolik věcí, které nám unikly, proto nemá cenu o nich přemýšlet. Co by mi to dalo?

Co byste poradila dnešním začínajícím hercům?

To, co bych poradila komukoliv, ať už by se chtěl živit čímkoliv. Pokud něco opravdu chcete dělat, tak najdete způsob, jak se k tomu dostat. Žádné jiné tipy neexistují. Musíte prostě chtít. Hodně lidí nakonec nemá potřebnou energii nebo zápal, může trvat dlouho, než se prosadíte. Klidně celou dekádu. Pokud se vám to nepovede do deseti let, pak by bylo asi lepší zkusit něco jiného.

Vám moc dlouho netrvalo, než jste se prosadila.

Já měla na začátku lehkou cestu, protože mě si vybrali a vsadili do filmu, nikdy jsem nemusela čelit odmítnutí, castingům, nabízet se. Hned na začátku jsem dostala hodně šancí, nemusela jsem se nikoho doprošovat.

Začínala jste jako modelka. Do jaké míry podle vás ovlivňuje vzhled herečky její kariéru?

Hodně, myslím, že náš vzhled nás definuje, jakkoli předstíráme, že to tak není. Můžeme svou podobu do určité míry změnit, ale pořád jsme v podstatě tím, kdo jsme, i v jiných rolích.To, jak chcete využít svůj vzhled, je pak osobní volba. Krása je dost mocná a záleží na vás, jak z ní chcete profitovat.

Jak moc se film během vaší kariéry vyvinul?

Moc ne. Vždycky existovali dobří vypravěči, herci a producenti, kteří nějak získají peníze na podivně ambiciózní nekomerční věci. Stále potřebujeme diváky, kterým můžeme vyprávět příběhy. A příběhy potřebujeme, abychom je mohli vztáhnout k našim vlastním životům, abychom porozuměli sami sobě.

Vztahujete si k vašemu vlastnímu životu i své postavy, když je hrajete?

Ano, vždycky. Nedokážu být nikým jiným než sama sebou, akorát vás můžu přinutit věřit, že v této roli to nejsem já. I tak vám dávám svou esenci, ukazuji cestu své duše, v každé své postavě. Všichni jsme unikátní a zároveň dost stejní. Já se u svých postav potřebuji dostat dovnitř, do hloubky jejich černých děr. V jiném životě bych asi byla archeoložka.

A jak jste ke svému životu vztáhla Kate, která v 45 letech čelí dávnému tajemství svého manžela?

To vám nemůžu přece říct. Je to velmi soukromé, ale hlavně by to zabralo roky.

Narodila jste se v Anglii, ovšem dlouho žijete ve Francii. Jak se vám hrála tak velmi anglická postava jako Kate?

Cítila jsem se u toho uvolněně. Připadalo mi zajímavé vrátit se k takové typické anglické povaze, prozkoumat ji. Pocházím ze stejné sociální třídy jako Kate, znám ženy, které žijí jako ona. Akorát já bych na jejím místě být nemohla. Ona hledá rutinu, já z rutiny musím vždy utéct, abych se mohla dál vyvíjet. V jejím životě bych se utopila.

Proto jste kromě Británie vždy pracovala různě po Evropě?

Ano. Začala jsem v anglickém filmu, pak jsem šla na chvíli do Hollywoodu, krátce po dvacítce jsem se vrátila a odjela do Itálie. Tam jsem si uvědomila, že se v evropském filmu něco děje a že chci být součástí celého kontinentu. Různých lidí, jazyků, kultur, způsobů života. Dodnes.

Je nějaký z vašich italských filmů pro vás obzvlášť důležitý?

Ani ne, spíš mi šlo o lidi, s kterými jsem pracovala, jako Visconti, Dirk Bogarde nebo Adriano Celentano, šílený režisér filmu Yuppi Du. Ale spousta mých filmů je pro mě hodně osobní, nejen italských. Pod pískem, Noční vrátný, Max má láska, Směr jih, 45 let. Vlastně bych řekla, že asi většina.

Chtěla jste někdy záměrně provokovat?

Ve filmu ano. V životě ne.

Proslavila jste se v 60. letech, která se dnešním pohledem zdají jako ta nejúžasnější doba. Byl tzv. swingující Londýn doopravdy tak skvělý?

Nic jiného jsem neznala. Bylo mi osmnáct, nemohla jsem s ničím moc porovnávat, tak jsem prostě žila a užívala si to. Všechno bylo pro nás nové, ale asi jsme nevěděli, jak je to dobré. Trávili jsme čas s Beatles nebo s Rolling Stones jednoduše proto, že jsme byli stejná generace.

A jak vzpomínáte na film šedesátých let?

Šedesátá léta byla úžasná, všechny ty nové vlny, avantgarda, britské filmy tzv. kuchyňského dřezu, které najednou vypadaly reálně, ne falešně jako v 50. letech. Měli jste pocit, že můžete vzít kameru a začít filmovat, že máte spoustu možností. Ale řekla bych, že sedmdesátá léta byla ještě mimořádnější. Tehdy začaly vznikat filmy o tématech, o kterých se dřív netočilo, nic nebylo tabu, režiséři mohli říct, co chtěli. Později se zase vrátila omezení a cenzura.

Autor: Iva Přivřelová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!