Petr Koubský : Kdo se chce svézt

Musela to být nějaká nebývale rozumná komise, protože Slezské písně se neocitly na indexu, Bezruč nedožil svá léta v Jáchymově (dříve Joachimsthal, když jsme u toho) a Frýdek-Místek zůstal Frýdkem-Místkem.

Časy se změnily, takže není třeba se obávat, že Žďár nad Sázavou někdo přejmenuje na Sáblíkov. I když by to možná vyšlo levněji než rychlobruslařský stadion ve Velkém Oseku.

Je zajímavé, jak každý úspěch českých sportovců vyvolá vlnu přechodného pominutí smyslů. Stavba za půldruhé miliardy, na níž by se stát nakonec určitě musel nějak podílet (přinejmenším na jejím provozu), by byla nesmyslná i v případě nějakého sportu, jenž se u nás provozuje masově. U rychlobruslení se určitě vyplatí soustředit se na přípravu v zahraničí a Osek ponechat v tradiční roli železničního uzlu.

A vůbec: jakým právem si Martinu Sáblíkovou kdo přisvojuje? Jestli je u nás dnes výrazný příklad sportovce, který něco dokázal díky dřině své a svého trenéra, bez podpory státu a sportovních orgánů, tak je to ona. Je to úspěch těch dvou a jejich malého týmu, nikoli nějakých „my“, ať tím sám sebe míní kdokoli.

Slušelo by se dopřát jim slušné podmínky pro další práci a jinak být zdvořile zticha – ne jejich jménem zaštítit nějakou podezřelou šílenost a dostrkat nakonec Sáblíkovou do role druhé Kateřiny Neumannové. I když – každý se nedá. Jako ten Bezruč, který se také nenechal opít rohlíkem v době, kdy se to stalo skoro každému.

Autor je analytik IT