Zvukařova cesta z ložnice ke studiu | E15.cz

Zvukařova cesta z ložnice ke studiu

První nahrávky natáčel Ivo Viktorin v panelákovém bytě. Dnes má jedno z nejmodernějších hudebních studií v republice.

Muzikanti, kteří natáčeli na konci osmdesátých let písně u zlínského mistra zvuku Ivo Viktorina, spali na zemi ve spacácích v jeho obýváku a čekali, až přijde řada na jejich part. Pak se přesunuli do studia v sousedním pokoji - do ložnice. „Stěny tam byly obložené papírovými platy od vajíček, protože tenkrát nic jiného nebylo. Byly to legrační začátky,“ vzpomíná Viktorin, který je dnes majitelem jednoho z nejvěhlasnějších nahrávacích studií v zemi.

Galerie hvězd

První interpretkou, které pomáhal vytvořit singl, byla Dáša Voňková. V bytovém studiu točil i desku Slávka Janouška a některé věci kapely AG Flek, v níž hrál. Pak už hledal vhodnější prostory. Našel je v městském divadle.

„Věděl jsem, že chci velký prostor. Protože jsem se znal s divadelním zvukařem Jirkou Matznerem, dozvěděl jsem se o nevyužívaném sále. Ten měl původně sloužit pro pěvecký sbor, takže měl určité zvukové dispozice. Začínal jsem s holým zadkem. Všechno, co jsem muzikou vydělal, jsem dával do vybavení studia,“ vzpomíná na začátky v divadle.

Díky hudebním známostem začaly studio vyhledávat hlavně kapely hrající folk a country. Postupem času přibývala i rocková seskupení. Největší radost dodnes Viktorinovi dělá, když může natáčet akustickou hudbu. V jeho studiu vzniklo během dvaceti let na tři stovky cédéček. Pětapadesátiletý mistr zvuku stál u zrodu alb Richarda Müllera, Pavla Bobka, Wabiho Daňka či Karla Plíhala. Jeho služeb a umění využily i kapely Druhá tráva, Kamelot, Narvan nebo Spirituál Kvintet.

Některá alba, která pomáhal přivést na svět, patří k nezapomenutelným. „Být u vzniku písně Mám jednu ruku dlouhou od Buty, kdy člověk už ve studiu pozná, že to bude hit, to je fakt zážitek. Spoustu nádherných okamžiků jsem zažil i s Ivou Bittovou při natáčení alba Bílé inferno. Byl to pro mě svátek,“ tvrdí Viktorin.

Specifická byla zpočátku spolupráce se skladatelem divadelní a filmové hudby Vladimírem Franzem. Ten je kromě své umělecké práce známý tetováním po celém těle. „Když jsem ho viděl poprvé, lekl jsem se ho. Nevěděl jsem, jak se mám vydržet dívat do jeho očí. Ale přestože je to člověk svérázný, je velice vzdělaný a spolupracuje se s ním dobře,“ pochvaluje si Viktorin.

Ve studiu se objevily i světové celebrity. Například hráč na irské dudy Dave Spillane nebo Charlie McCoy, který hraje na foukací harmoniku. Oba si pozval k natáčení Luboš Malina z Druhé trávy.

„Spillane je bývalý spoluhráč Kate Bush, a to je moje nejoblíbenější zpěvačka. Hrával také s Philem Collinsem nebo Eltonem Johnem. Bylo to jako ve snu, mít takového muzikanta ve studiu. Charlie McCoy je taky hvězda. Nahrál harmoniku do slavné písně Boxer Paula Simona, hrál s Elvisem Presleym nebo s Bobem Dylanem. Oba byli úplně normální, skromní lidé,“ říká zlínský zvukař.

Zažil však i natáčecí dny, na které by raději zapomněl. „Mám štěstí, že mi takové chvíle hlava maže, ale byly okamžiky, kterými jsem se musel protrpět. Jsou to výjimky, ale někdy se vyskytnou lidé, kteří mají pocit, že všechno vědí nejlíp,“ prohlašuje zvukař. Perné chvilky si zažil například s polským saxofonistou Piotrem Baronem, který nahrával desku s jazzmanem Jaromírem Honzákem.

„Byl to tvrďák, který když neměl podle svých představ stojan na mikrofon nebo lampičku, byl strašně nevrlý. To jsem se ani na nic neptal a utíkal jsem koupit, co si usmyslel,“ říká Viktorin.
Velkou výhodou pro práci ve studiu je Viktorinova hudební praxe. Za socialismu nahrával v Českém rozhlase a zlé zkušenosti byly impulsem k založení vlastního studia. „Zvukaři si nás tehdy vychutnávali. Prý chceme něco, co nejde, a dokazovali nám, že to opravdu nejde. Ty pitomce nejvíc zajímalo, jestli člověk donese flašku. Já se spíš snažím lidi vést, aby byli s výsledkem spokojení,“ tvrdí.

Na konci sedmdesátých let se zlínský muzikant dostal do povědomí fanoušků jako člen skupiny AG Flek. Kapela tehdy začínala zkoušet v bytě jeho rodičů. „Pamatuji si na to. Paní Viktorinová byla skvělá hostitelka. Občas jsme dostali flaštičku slivovice, jindy zase koláčky. Přitom jsme dělali první písničky. Ivo většinou skládal hudbu,“ vzpomíná zpěvačka Blanka Drahošová. V devadesátých letech Viktorin z AG Fleku odešel, ale dnes už seskupení znovu vystupuje i s ním. „V mládí jsem býval hrozný trémista.

Raději jsem hrál ve zkušebně než na pódiu, ale čím jsem starší, tím víc mě to před lidmi baví. Měsíčně odehrajeme čtyři až pět koncertů a každé vystoupení si užívám,“ říká Viktorin.

Nástup digitalizace

Když se vydal Viktorin na dráhu zvukaře, vládly hudebnímu trhu gramodesky. Dnes se muzika šíří hlavně ve formátu mp3. Špičkové nahrávací technologie se ale moc nezměnily. „Jsou určité žánry, kde šum pásu vadil, ale třeba rocková nebo akustická hudba vychází na pásu dodnes daleko lépe,“ míní zvukař.

Přestože jeho studio patří mezi nejznámější a nejlépe vybavené v republice, v posledních letech má méně práce než v minulosti. „Když jsem začínal, točily se tu kromě hudby i reklamy, dabing a filmová muzika. Dnes z toho zůstala už jen hudba. Máme smůlu, že je Zlín na periferii. Dostat se k jiné práci není možné. Dnes už si může každý levně nahrát cédéčko doma na počítači. Málokoho zajímá, že kvalita je oproti studiu příšerná,“ uzavírá Viktorin.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!