„Zvony se otisknou člověku do duše“ | E15.cz

„Zvony se otisknou člověku do duše“

Michal Votruba dokáže z kovu odlít prakticky cokoliv. Srdeční záležitostí jsou pro něj ale zvony.

Zazvonil zvonec a pohádky je konec, uzavírají většinou rodiče vyprávění dětem. Michalu Votrubovi z Myslkovic na Táborsku ale v dětském věku zvon rozbušil srdce natolik, že jeho hlasu nadobro propadl. Dnes je mu jednadvacet a zvony vyrábí.
„Jako malý kluk jsem rád prolézal věže. Víc než pohled do okolí mě zajímalo, co v nich vůbec je,“ vzpomíná.
Ve třinácti si ze dřeva postavil malý kostel na zahradě a objednal do něj zvon z Brodku u Přerova. Teď ho má jako památku. „Konstrukce už vzala za své, ale na jejím místě jsme postavili pec a měděné pláty použili na výrobu zvonu,“ popisuje Votruba, který v Písku studuje restaurování kovů. Předtím se učil v Brně na průmyslovce umělecké odlévání kovů.
K odvaze pustit se do prvního odlitku získal motivaci při návštěvě Pasova. „Pracuje tam firma, která původně začínala v Budějicích. Jenže komunisti jim to zakázali, takže se rozhodli emigrovat. Odnesl jsem si závazek. Když to dokázali oni, dokážu to taky,“ svěřuje se student. S tátou zpočátku začínal způsobem pokus-omyl.
„Šlo jen o to vychytat postup. Tvar nebyl dokonalý. Tvořily se na něm bubliny a póry. Jasně, že nezvonil, protože byl také třeba z hliníku,“ směje se s odstupem času krušným začátkům.
Až na střední škole se dozvěděl, jak postavit pec a kde sehnat nádobu na tavení kovu. „Mám teď anglický kelímek na padesát kilo bronzu. Je v něm šamot, diamant, korund, grafit. Výborně vede teplo a je pevný. Ale od prvních kroků trvalo pět let, než se nám zvon podařil,“ svěřuje se Votruba, který už na škole udivoval mistra svým koníčkem a znalostmi o technologii. Ta je stará skoro dva tisíce let a pořád téměř stejná. Vždy jde o to vytvořit formu podle šablony vyříznuté z kusu dřeva a pokryté plechem.
„Hlavním materiálem je hlína, ale i vepřovice nebo včelí vosk. Udělám tři díly. Jeden pro jádro, druhý pro vnějšek a třetí slouží jako falešný zvon. Vypalují se jako jeden kus, ale jsou mezi sebou promazané vyškvařeným sádlem, aby šly potom oddělit. Mezi ně se potom nalévá roztavený bronz,“ popisuje velice stručně technologii. Do formy přidává i koňské žíně. Spálí je žár a zůstanou po nich kanálky, kudy může unikat plyn, a netvoří se tak bubliny. Důležitou prací je také detailní vytvoření písmen a reliéfů na vnější hladké části zvonu. „Vznikne negativ, na kterém je všechno obráceně a otiskne se do pláště zvonu. To je většinou práce mladší sestry,“ říká odborník. Svým koníčkem totiž nakazil celou rodinu, která mu pomáhá.
První povedený kousek z jeho dílny nabídl v roce 2007 na inzerát. Rychle se ohlásili z Miliny u Dobříše, kde ho mají v kapličce. Zájem byl ale větší, takže následovaly další zakázky například z Krkonoš nebo Bystřice nad Pernštejnem. Jedna z posledních přišla i z obce Báb na Slovensku, kde bude zvon narozený v Myslkovicích bít co čtvrt hodiny. Michal Votruba také vrátí hlas zatím němé zámecké věži v Brandlíně. „Bohužel odtud někdo zvon ukradl. Bude se za něj tahat ručně. To mám nejradši, protože kolikrát mají na věžích jen nahrané záznamy. Odborník pozná, že jejich síla neodpovídá velikosti zvonu, který by měl ve věži být. To by mohla spadnout. Třeba když bijí v Písku, vychyluje se stavba o několik centimetrů,“ popisuje Votruba.
Říká, že svůj výrobek by kdykoliv podle hlasu poznal. Snad tisíckrát totiž vyzkouší, jak zní. Navíc tón naladí už ve chvíli, kdy tvoří šablonu. Ta je vždycky originální a musí zůstat tajemstvím. Podle něj jsou zvony stále živé, i když se to na první dojem nezdá. V duši člověka tvoří emocionální otisk, jehož význam zůstává neměnný. „Provází nás od narození po smrt. Také jsou jedinými věcmi, které dostávají jména po lidech a mají křestní listy uchované na farách. Názvy jejich částí jsou hlava, krk, tělo a srdce, které zvon rozezní,“ vysvětluje Votruba. O nápadu ulít první zvon vypráví několik legend. „Na jihu Itálie napadlo při procházce biskupa udělat z kovu zvonek, který viděl na louce. Samozřejmě nevím, co je na tom pravdy, ale každopádně díky křesťanství se zvony šířily po celém světě. Byly ideálním prostředkem, jak svolat lidi z širokého okolí,“ vypráví student.
Zážitkem pro něj bylo, když si před pěti lety mohl zatahat za zvony na katedrále svatého Víta v Praze. „Úžasný je ale nejtěžší Zikmund. Je také v katedrále a váží čtrnáct tun. I když údaje o váze se trochu rozchází, protože převod z centýřů ve starých záznamech na dnešní kila je pořád sporný,“ popisuje Votruba.
Nikdy nezapomene, jak hlas Zikmunda dozníval ještě skoro patnáct minut od chvíle, kdy jeho srdce naposledy uhodilo.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!