Zkušenosti z ciziny: celodenní volno neměla v Americe za pět měsíců ani jednou | E15.cz

Zkušenosti z ciziny: celodenní volno neměla v Americe za pět měsíců ani jednou

Slávka Petráková

Jazyková bariéra, tvrdá práce, nové zkušenosti, dobrodružství, cestování. To vše zažívají lidé, kteří vyjedou pracovat do ciziny. Sedmička přináší tři příběhy.

Třiatřicetiletá Jana Jaroušková z Písku je servírka. Předloni odjela za prací do ciziny. Zatímco na Řecko vzpomíná ráda, Amerika ji zklamala. „Do svých třiceti let jsem skoro nikde nebyla. Přihlásila jsem se do pracovní agentury a oni mě poslali na sedm měsíců do Řecka. Přijela jsem do rodiny, která vlastní v letovisku Parga několik hotelů, já pracovala v pětihvězdičkovém. Všichni ke mně byli milí a přátelští,“ vypráví Jana Jaroušková. Do stejných míst se vrací, ale už jen na dovolenou.
Zpočátku měla trochu problém s jazykem, Řekové nemluví klasickou školní angličtinou. Po pár dnech si ale zvykla.
Celodenní volno neměla za sedm měsíců ani jednou. Do práce chodila dopoledne, pak byla siesta a v pět hodin večer začínala směna. Končila, až když odešli hosté.
„Jsem přizpůsobivá, takže se mnou neměli starosti. Agentura mi hradila ubytování a jídlo, já jsem dostávala plat,“ líčí Jaroušková.
V lednu 2008 odletěla za prací do Ameriky. V lodní společnosti nastoupila jako stevardka. Šok přišel, když dostala rozpis služeb. Práce na dvanáct hodin denně, sedm dní v týdnu. Některé směny končily dlouho po půlnoci a ráno v půl šesté byl nástup na další. Společně s ní přiletělo do Puerto Rica dalších pět Čechů. „Zvládli jsme situaci díky vzájemné podpoře a hlavně humoru,“ říká.
Zarazili ji ale nesmyslné předpisy a školení. „Třeba o tom, že si máme denně čistit zuby, měnit spodní prádlo, denně sprchovat,“ říká. Nepochopitelný se jí zdál i systém americké obsluhy.
„Na lodi ale není místo pro diskusi, chtějí mít z číšníka cvičenou opici, která udělá, co jí řeknou. S tím jsem měla velký problém, protože se v gastronomii pohybuji bezmála šestnáct let,“ dodává. Po týdnu ji vybrali do důstojnické jídelny italské posádky. Tam byla práce méně náročná a díky štědrosti strávníků i finančně zajímavější. „Zůstala jsem jen pět měsíců, protože moje představy o tom, že se něčemu novému přiučím, vzaly za své,“ vysvětluje Jaroušková. Mladým lidem přesto zkušenou v cizině doporučuje. „Je to dobrý start do budoucnosti. Vím, že se ve světě neztratím. Kdo může vzpomínat na nádherné bílé pláže Barbadosu, po kterých se procházel nejméně dvacetkrát?“ zasní se mladá žena.
Do světa na zkušenou chtěl i Martin Vršek ze Strakonic. Až k protinožcům na Nový Zéland. „Bylo mi devětadvacet a řekl jsem si: Teď, nebo nikdy. Musíš si něco dokázat. Všichni kamarádi už někde byli a ty nikde,“ vypráví.
Jeho cesta byla dobrodružná už od začátku. 20. ledna 2007 odhodil štětku v zrekonstruovaném bytě a začal balit. Druhý den odlétal. Vůbec neměl potuchy, co ho čeká. Jedinou jistotou byla letenka, jazykový kurz a ubytování v rodině na osm týdnů a pracovní vízum. „Škola byla průchoďák. Každý týden se měnili spolužáci. Většinou to byli Asiaté, ale i Evropané nebo Jihoameričané, od kterých jsem se nemohl nic naučit. Měli stejně chabou angličtinu jako já. Neustále se opakovalo: Jak se jmenuješ, odkud jsi. Jednou jsme se takhle anglicky bavili se spolužákem, než jsme zjistili, že jsme oba Češi,“ směje se Martin Vršek.
Nový Zéland je podle něj poklidná tolerantní země plná cizinců. Přijíždějí jako turisté nebo na čas pracovat. K životu je třeba auto a práce. To zjistil po osmi týdnech i Martin. Informačními centry, kde se cizinec všechno dozví a sežene, jsou hostely. „Bral jsem práci, co se naskytla. Nic trvalého, i jednodenní. Žádná ale nebyla načerno. Vystřídal jsem několik profesí. Nejčastěji jsem dělal v restauracích. Když jsem našetřil peníze, koupil jsem si za dva tisíce dolarů dodávku a z Auclandu odjel na ostrov Waineke. Tam jsem už zůstal,“ vypráví. O roce na Novém Zélandu, který koncem pobytu ze dvou třetin procestoval, říká, že to byl zatím nejkrásnější v jeho životě. Za prací a zdokonalením angličtiny odjížděla v roce 1999 do USA tehdy devatenáctiletá Kateřina Šatavová ze Strakonic. Agentura jí našla práci pokojské v hotelu v Yellowstonském parku.
„Angličtinu jsem se učila od deseti let, několikrát jsem byla i v Anglii, ale americká angličtina je jiná, to si musí člověk vyzkoušet na vlastní kůži,“ říká. V parku byla dvakrát za sebou, další roky vystřídala pobyt na Aljašce a na ostrově Hatteras Island v Severní Karolíně. Většinou jako pokojská a obsluha v restauraci nebo kavárně. Na tři až čtyři měsíce o prázdninách. Aby si víc vydělala, přibírala si druhou práci. „Před léty tam Češi skoro nebyli, spíše lidé z celé Evropy. Ale všude jsme měli dobrou partu,“ popisuje. Později se už vztahy zhoršily, protože přijíždělo víc a víc lidí, začali se o práci přetahovat a závidět si ji. Kateřina Šatavová se do Ameriky vrací dodnes. Za spoustou přátel, za rodinou z ostrova Hatteras Island, která ji bere skoro jako vlastní dceru.

Autor: Slávka Petráková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!