Žijící vzpomínky | E15.cz

Žijící vzpomínky

26. srpna 2010 • 21:50
Sotva pletu nohama, jsem uřícený a při pomyšlení, kolik ještě musím uběhnout kilometrů, na mě přicházejí mdloby.

Je totiž hodina tělocviku a my právě podstupujeme nenáviděný běh od našeho gymnázia k mostu v Roudném a zase nazpátek. V nedalekém keři cosi zachrastí a náhle z něho vyrazí náš profesor Cepák s rukama plnýma odpadků. S úsměvem se prožene kolem, přičemž se neustále zastavuje a sbírá papírky. Když se po dvou hodinách konečně dopotácím k branám gymnázia, vidím ho vybíhat s další třídou – s tím samým úsměvem a rukou napřímenou někam k místům, kde by podle něho měla vést nová cyklistická stezka.
Josefa Cepáka, učitele, kterého jsem během svého studia na Biskupském gymnáziu potkával osm let, vidím i při jiných činnostech – vidím ho vykládat matematiku způsobem, který mě ani na chvilku nenudil, vidím ho při obětavé organizaci školních výletů a zájezdů, vidím ho, jak obědvajícím studentům roznáší čaj, jak vede na první pohled sysifovský zápas o rozvoj cyklostezek, jak ty „nahoře“ neustále nutí přemýšlet nad tím, co že to je vlastně ta občanská společnost.

Jezdil s respirátorem

Naproti tomu jsem ho nikdy neviděl ve špatné náladě nebo si na něco stěžovat. Nikdy nikoho neodmítl, a nejen pro svoje studenty vždycky udělal všechno, co bylo v jeho silách. Ne, nemůžu říct, že bych ho nekriticky obdivoval. Někdy mi jeho názory přišly přemrštěné, přehnané, možná jsem se jeho slovům i ušklíbl. Vybavuji si například překvapené pohledy lidí, kolem kterých Josef Cepák projel na kole s respirátorem, aby upozornil na špinavé ovzduší ve městě. Pochybuji ale, že si z těch pohledů něco dělal. Byl příliš silná osobnost na to, aby mu vadily. Byl prostě svůj, nezaměnitelný. Vzbuzoval obdiv i odmítání, což je u výrazných osobností obvyklé. O správnosti toho, co dělal, byl přesvědčený natolik, že mu řevnivost případných odpůrců nemohla pokazit náladu.
Stojím opět u bran gymnázia. Tentokrát už nevybíhám v šortkách a teniskách s profesorem v zádech. Místo toho hledím na množství zapálených svíček, které mají uctít jeho památku. Všimnu si fotografie, pod níž je datum jeho úmrtí. Pořád mi to nedochází. Zdvihnu hlavu, jestli ho náhodou neuvidím na kole, jak na mě mává a volá mě jménem. Bohužel ho tam nespatřím. Pohlédnu tedy vzhůru. Na nebe. Na rozdíl od Josefa Cepáka na něj ale nevěřím a vidím jen plynoucí mraky. Nakonec se tedy rozhlédnu okolo. Na plácku před gymnáziem se mnou se sklopenými hlavami postávají lidé. V té chvíli mám konečně pocit, že tu s námi Josef Cepák někde je.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!