Žije mezi ženami a rybaří v Norsku | E15.cz

Žije mezi ženami a rybaří v Norsku

Ředitel Městské knihovny Kolín a politik Pavel Kárník se pochlubil svými sedmi radostmi.

„Všechno se u mě prolíná, navazuje na sebe,“ upozorní Pavel Kárník chvilku předtím, než začne vyjmenovávat věci, které mu jsou milé. A opravdu, poslouchat jeho vyprávění je jako slyšet příběh, který plyne přesně podle kompozice, kterou doposud psal sám život. Co nejvíc baví muže, který letos oslavil padesátku a už pětatřicet let se pohybuje mezi knihami?

Kolín

Ke Kolínu mě pojí silné pouto, a to nejen proto, že jsem se tam narodil. Jsem typický Zálabák, pocházím z domku u Práchovny, který je již zbouraný. A osud tomu chtěl, že přes Městské informační centrum, které pod nás spadá, jsem se vrátil zpět k Práchovně. Je totiž jedním z míst, kde provádíme turisty. V Kolíně jsem bydlel celý život. Až před třinácti lety jsem se odstěhoval na Ohradu, do vesničky, která patří pod Novou Ves u Kolína.

Ohrada Tak se dostáváme k mé drudé radosti. Manželka z Ohrady pochází, jedna dcera se narodila v Kolíně, druhá už na Ohradě, takže to máme hezky rozpůlené. Ohrada je velmi zvláštní místo. Vesnice, která sice nemá žádný kostel, ale zato tam je úžasná zelená náves, taková jinde není. Stranou od silnice, kompletně zarostlá stromy. A uprostřed vísky samozřejmě nechybí hospoda, kde se scházíme a kde člověk sežene veškeré potřebné informace. V hospůdce pořádáme různé akce, staročeské Máje a podobně. To mě baví. Znám tam už všechny, čtvrtý rok dělám zastupitele za Novou Ves. Vesnický život je úplně jiný než ten ve městě, ale také perfektní.

Ženy

Mám bezvadnou manželku Hanu a dvě dcery, Adélu a Alžbětu. Ty jsou, jak jinak, také bezvadné. A hlavně, celý život s ženami dělám. Před pětatřiceti lety jsem začínal v knihkupectví v Kolíně, kde byly samé ženy, totéž v učňovské škole, později na ekonomce. A v knihovně mám pod sebou asi dvacet žen. Že jsou náladové, je možná pravda, ale já mám výhodu v tom, že přibližně od roku 1982 jsem byl vždy v nějaké vedoucí funkci, takže mě musely poslouchat (úsměv).

Knihy Manželka po mně převzala knihkupectví, když jsem odešel do knihovny. Takže jak vidíte, nejsem v rodině sám, kdo tráví spoustu času mezi knihami. Je skvělé, že moje práce je zároveň moje radost. Nejraději čtu historické knížky, konkrétně se specializuji na historii české šlechty. Mám nádhernou sbírku publikací o Kolíně. Hodně podobnou jako kolínská knihovna, možná ji po mně jednou zdědí. S představiteli šlechty se navíc často potkávám, protože se aktivně zajímám o politické dění v Kolíně a Kutné Hoře. Občas se potkávám s český šlechticem a současným ministrem zahraničí Karem Schwarzenbergem, či s Jaroslavem Lobkowiczem.

Zvířata

Ke zvířatům mám blízký vztah a snažím se k tomu vést i dcery. Máme doma kočky, zakrslé králíky a papoušky. Zejména ale chovnou stanici bernských salašnických psů. Dnes už je má kdekdo, ale když jsem s nimi před více než deseti lety začínal, nebyli tihle psi vůbec k sehnání. Byl jsem jedním z prvních chovatelů v Kolíně a širokém okolí.

Rybaření

Rybaření je snad moje úplně největší zábava. Nelovím jen u nás v Čechách, každý rok jezdím na ryby do Norska. Musím říct, že to je docela návykové. Teď už vyrážíme vždy stejná parta. Cestujeme v pěti až šesti lidech podle toho, jak velké seženeme auto. Když jedeme trajektem z Kielu do Osla, trvá cesta asi devatenáct hodin. Býváme v Norsku týden. Patřím k celkem početné skupině rybářů, kteří ryby zásadně nejedí, protože jim nechutnají. Rozdávám je. I v knihovně se vždycky těší, až se vrátím a nějaké přivezu. Nevím přesně, kolik měřil můj největší úlovek. Ale za svůj nejzajímavější považuji rejnoka ostnitého. Byl tak ošklivý, že jsem ho hned musel pustit.

Jízda na čopru

Dal jsem si závazek, že k si padesátinám koupím pořádného velkého čopra. Ale před dvěma roky jsem měl těžší úraz, tak jsem to urychlil, abych se toho vůbec dožil. Jenže letos jsem na něm zatím byl jen dvakrát, zájem o veřejné věci mi zabírá opravdu spoustu času. Jednou to ovšem bude krásný koníček. Každý hodně mluví o tom, že by se chtěl projet po Spojených státech amerických. To už se mi asi nepodaří. Ale upřímně řečeno nemám žádnou vysněnou trasu, pojedu prostě někam, jen se spacákem. Kde se mi právě zalíbí, tam přespím. Takováhle svoboda k jízdě na motorce prostě patří.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!