Železného muže z Tlumačova nezastaví žraloci, medúzy ani buvoli | E15.cz

Železného muže z Tlumačova nezastaví žraloci, medúzy ani buvoli

Světlana Divilková

Světová špička mezi Ironmany Petr Vabroušek je atletická výjimka. Aktivně závodí přes dvacet let, kondici a chuť ale neztrácí.

Málo trénovat, hodně závodit. Neobvyklý systém se Petru Vabrouškovi vyplácí. Nedávno se podruhé ve své kariéře stal vítězem světového poháru v dlouhém triatlonu. Rodák z Tlumačova je navíc s počtem 105 startů v sérii závodů Ironman rekordmanem mezi profesionálními triatlonisty. Přesto je jeho hlavní životní rolí být otcem rodiny, a to už třináct let. Právě rodině přizpůsobil poměr závodění a trénování.

Jak rychle umíte vyměnit defekt na kole?

Při závodě asi za tři minuty. Naštěstí používám ty nejkvalitnější galusky, a tak se to stává velmi výjimečně. V závodě, který trvá osm až devět hodin, to může, ale také nemusí být rozhodující komplikace.

Rozhodí vás takové technické potíže na trati?

V závodě se toho člověku děje hodně. Záleží na něm, jak se s potížemi vyrovná. Jakýkoli problém, nejen technický, vyplaví hodně adrenalinu, a je na každém, zda ho dokáže ovládnout a nasměrovat k urychlenému řešení, nebo se nechá srazit do kolen. Mám odjeto více než sto Ironmanů a stovky kratších závodů v nejrůznějších částech světa. Pokaždé si říkám, že už mě nic nepřekvapí, že už jsem zažil a řešil všechno, co takový závod může přinést. Ať jsou to technické problémy, dehydratace, křeče, mráz, vedro, liják nebo třeba vichřice. Vždy se ale objeví něco nového.

Máte za sebou i nějaké nepříjemné setkání se zvířetem?

Stalo se mi v Malajsii, že silnici zablokovalo stádo buvolů. Musel jsem zastavit, pomalu je objet a pokračovat. Ale kolega z Česka, který tam se mnou závodil, se na kole při průjezdu občerstvovací zónou střetl s opicí tak, že přeletěl přes řidítka a závod pro něj skončil. Skončil hodně potlučený v sanitce.

A co vodní živočichové?

Ve vodě bývají žraloci. Například na Havaji nebo v Austrálii. Pořadatelé ale před závodem i při něm hlídkují vrtulníky, v Austrálii třeba využívají kolem celé trati jakési elektronické odpuzovače. V životě jsem měl štěstí plavat se žralokem dvakrát. Vždy mimo závod a vždy se šťastným koncem. Při závodě se v moři setkáváme občas s přátelskými delfíny. Nejčastější problém bývají medúzy. Ať už ty plné mléčné, které jsou jen nepříjemné, když se jimi člověk při plavání musí prohrabávat, nebo ty téměř neviditelné a žahavé. Jejich Jev popálení při plavání mi nejednou pomohlo zapomenout na svalovou bolest po celý zbytek závodu. Kolega skončil při tréninku v Malajsii dokonce na tři dny v nemocnici v horečkách. Do závodu ale nakonec stejně nastoupil, Ironmani nejsou žádná ořezávátka.

Jak zvládáte studenou vodu?

Oproti většině ostatních profíků jsem poměrně svalnatý, a tak chlad zvládám o něco lépe. Na tak dlouhý závod ale také nemám chladno rád. Ať už to je teplota vody nebo teplota vzduchu. Třeba loni v září při závodě v Londýně měla voda v Temži čtrnáct stupňů. Ale vzduch měl jen čtyři. Pamatuju si, jak jsme před startem stáli v mlze a dešti na zmrzlé trávě na břehu Temže a těšili jsme se do kouřící čtrnáctistupňové řeky. Takové podmínky nepůsobí dobře ani na psychiku. Říkal jsem si, že jestli v tomto budeme celý den závodit, tak se zblázníme. Nakonec jsem na maratonu rozmrzl, dostal se do tempa a závod vyhrál.

Teď jste byl na Zélandu, kde je právě léto.

Obecně si nemůžu moc vybírat, kam pojedu. Představa, že bych strávil pět nebo šest měsíců bez dlouhého triatlonu je dost zdrcující, zvykl jsem si na svůj režim. Nemusím moc trénovat, protože vím, že se jednou za čas zbourám na závodě. Kdybych nezávodil čtyři měsíce, velmi těžko bych hledal motivaci do velkoobjemového tréninku. Úplně jsem odvykl na velké dávky trénování. Od té doby, co mám rodinu, nejezdím ani na žádná soustředění.

Je o vás známé, že za rok máte padesát i více závodů.

Dá se říct, že závodím každý víkend. Když počítám i místní závody v okolí Zlína. Vybírám si akce, které jsou nejblíže a co nejdelší. Cyklistické maratony, horské i silniční, běžecké maratony a kratší běhy a triatlony. Cokoli se naskytne blízko domova. Každý závod je tím nejlepším tréninkem a po zbytek týdne už nemusím věnovat tolik času tréninku.

Zkoušel vaši metodu minimálního trénování a maximálního závodění někdo další?

Zkoušela to spousta lidí, ale u nikoho dalšího to nefungovalo. Nemám důvod něco skrývat, ale vždy dodávám, že každý je jiný. Jednu dobu jsem dokonce posílal svůj každodenní trénink na internetový portál jedné belgické společnosti, a kdokoliv si ho mohl přečíst a trénovat podle něj. Můj model se vyvíjel posledních dvacet let. Postupně jsem zjistil, že čím víc závodím a čím méně trénuji, tím mám lepší výsledky a víc času na rodinu. Ačkoli už léta poslouchám od různých odborníků, že tento systém nemůže fungovat déle než rok, už tak funguji asi patnáct let a stále neztrácím nic z výkonnosti ani chuti do dalších závodů.

V osmatřiceti letech jste mezi atlety výjimkou. Cítíte, že vás vyšší věk omezuje?

Na osmatřicet si nepřipadám, a tím to asi je. Tréninku postupně pomalu ubývá, ale stále hodně závodím. Nejvíc jsem toho odtrénoval před třinácti lety, než se narodil syn Filip, to jsem ještě jezdil krátký triatlon. Pak začalo tréninku pomalu ubývat a teď s narozením dcery Věry jsem ubral ještě více. Mám za sebou s veslováním už nějakých sedmadvacet let nepřetržitého tréninku, takže to stačí jen trochu přikrmovat.

Máte dvě vysoké školy. Nejdřív jste vystudoval ekonomii v Brně a potom jste šel ještě do Zlína. Proč?

Abych nevyšel ze cviku. Netušil jsem, že mě triatlon bude živit tolik let. Najednou jsem viděl, že nepotřebuju kapesné od rodičů, že to jde a stal jsem se triatlonovým profesionálem ještě před dokončením školy. Studium při sportu mi nečinilo problém, tak jsem se rozhodl pokračovat na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně. Navíc manželka studovala školu paralelně se mnou, a pak začala na univerzitě učit angličtinu. Takže jsem si plánoval, že k ní budu chodit na angličtinu jako student, tak trochu z hecu.

Zaměření obou škol je stejné. Jaké jste studoval obory?

V Brně jsem měl makroekonomii a mikroekonomii, teoretickou ekonomii. Ve Zlíně jsem studoval marketing a management, praktickou ekonomii. Netušil jsem, jak dlouho se triatlonem budu živit, a tak jsem chtěl mít na trhu práce co nejlepší výchozí pozici.

Na internetových stránkách uvádíte, že si děláte sám manažera. Taky na to máte diplom.

Ano. Jsem sám sobě studovaným manažerem. Ekonomické teorie se dají uplatnit na cokoliv. Na plánování tréninku i rozvržení závodu. Živí mě přímé odměny na závodech. K tomu reklamní smlouvy se sponzory, startovné na závodech, zastupování dvou značek sportovního vybavení na českém trhu. Pár let jsem byl také zaměstnaný jako sportovní instruktor ve Vysokoškolském sportovním středisku v Praze. Od začátku své kariéry jsem stoprocentně svým pánem. Nemusím se nikomu zodpovídat, jaké použiju kolo a další vybavení. Jsem absolutně nezávislý.

Havaj je nejslavnější závod ze série Ironman. Čím je tak zvláštní?

Na Havaji triatlon v dnešní podobě vznikl v roce 1978. V Honolulu se běhal tradiční maraton, na Oahu jezdil cyklistický klasický závod na 180 kilometrů a na Waikiki se plavával dálkoplavecký závod na tři celé devět kilometrů v moři. Klasická hospodská diskuse mezi sportovci o tom, kdo z vítězů těchto závodů je vlastně největší borec, měla krásné rozuzlení. Dohodli se, že největší borec je ten, kdo to vše zvládne v jednom zátahu a nejkratším čase. Od té doby se Ironman jezdí v těchto objemech po celém světě a Havaj je navždy Wimbledonem triatlonu. Ve snaze dostat triatlon na olympiádu, pro kterou byl devítihodinový závod moc dlouhý, vznikl triatlon krátký, který od Sydney 2000 patří k nejatraktivnějším olympijským sportům.

Když jste tam jel poprvé, kolik vám bylo?

Šestadvacet. Kvalifikace mi vyšla hned napoprvé, když jsem absolvoval svou ironmanskou premiéru v Austrálii v roce 1999. Od té doby jsem se mezi profesionály na Havaji objevil zatím pokaždé. V roce 2012 to už bude má čtrnáctá účast v řadě.

To musí být docela mela na startu, když je tam osmnáct set lidí?

Co vám běží hlavou při závodu?

Snažím se neustále analyzovat situaci a hledat aktuální optima. Ať už jde o rozvržení tempa, doplňování energie, volbu převodů na kole nebo sledování odstupů na jednotlivé soupeře. Současně to pomáhá oprostit se od myšlenek na fyzickou bolest a nepohodu, kterou s sebou takový výkon samozřejmě přináší. Pokud se budu moc oddávat pohodovým myšlenkám a kochání se krajinou, bude výsledek v cíli horší. Krásným příkladem toho je můj syn, který sice rád v běhu závodí, ale při tom si poskakuje, přemýšlí o astronomii a je mu úplně jedno, když ho někdo předbíhá.

Asi neřešíte, že z něho nebude triatlet?

Neřeším. To si musí vyřešit sám, až si trochu utřídí vlastní priority. Budu ho stoprocentně podporovat, ať už se rozhodne pro sport nebo třeba kariéru astronauta. Jen pokud bude hodně chtít sám, může skutečně něčeho dosáhnout. Netlačím na něj. Chodím s ním plavat, běhat, jezdíme spolu na kole, bruslíme, lyžujeme. Nejvíc času asi stráví na trampolíně na zahradě.

Jaké jsou vaše plány pro rok 2012?

Po březnovém závodě v Austrálii budu pokračovat v dubnu v Jihoafrické republice a v květnu se i s celou rodinou vydáme na Ironmana na Lanzarote. V červnu nás láká závod v Berlíně, který bychom rádi spojili s návštěvou tamního proslulého tropického dómu, a pak samozřejmě největší domácí závod 23. června Moraviaman v Otrokovicích.

Autor: Světlana Divilková
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!