Zdravotní sestra nebo švadlena. Muži v místech, kde byste čekali spíše ženu | E15.cz

Zdravotní sestra nebo švadlena. Muži v místech, kde byste čekali spíše ženu

Ženská a mužská povoláním se dnes nerozlišují. Přesto muži na některých místech překvapí.

Chlap jako zdravotní setřička, nebo s metrem kolem krku u šicího stroje, odvažující bylinky na léčivé čaje nebo radící maminkám , jakou mají koupit odsávačku na mateřské mléko? Proč ne? I pánové pronikají do typicky ženských profesí. A vedou si náramně.

Zdravotní sestra Pavel

Pavel Filip je asi jediná zdravotní sestra v ústecké Krajské zdravotní, a.s. „S jistotou to tvrdit nemohu. Sester má Krajská zdravotní zhruba tři a půl tisíce z nějakých šesti tisíc zaměstnanců. Ale moc nás asi nebude,“ přemýšlí Filip. Na kanceláři má nad svým jménem nápis Vedoucí sestra servisní činnosti. „Chtěl jsem být zubním laborantem, ale ústecká škola byla zavřená, tak jsem šel do Děčína na zdravotní sestru s tím, že za rok přestoupím. Ale studium se mi líbilo a zůstal jsem. Kluci ve třídě, zároveň ovšem i na celé škole, jsme byli dva,“ vypráví Pavel Filip. Civilní vojenskou službu vykonával v ústavu sociální péče pro mentálně postižené ženy. Po ní už zůstal jako sestra u lůžka, doplnil si specializaci pro psychiatrii a nakonec ústav několik let vedl. Teď je druhým rokem v Ústí nad Labem. Má na starost nelůžková oddělení a zastupuje hlavní sestru. Bílý plášť se na tomto postu často neobléká. „Ale zdravotní sestra jsem pořád. Když jsem začal chodit se svou ženou, s oblibou říkala kamarádkám, že chodí se zdravotní sestrou. Někdy je legrace na úřadech, když hlásím povolání,“ usmívá se Filip.

Míra je švadlena

Ústečan Miroslav Prokeš hrdě prohlašuje, že je švadlena. Šití odkoukal od maminky a začal tím, že si v patnácti letech ručně zúžil kalhoty. Na internátě už oblékal beatovou kapelu a šil svým láskám plesové šaty. „Po letech, když můj syn začal hrát hokej, jsem ušil žákům Slovanu dresy. Měly úspěch. To mě povzbudilo natolik, že napsal Ivanu Hlinkovi, tehdejšímu koučovi české hokejové reprezentace, že než ostudu bez jmenovek, obléknu je do nového třeba zadarmo,“ vzpomíná Prokeš na začátek úspěšné spolupráce s hokejovými mužstvy u nás i v zahraničí až do dne, kdy měl Prokeš autonehodu.
„Teď jsem několik let po úrazu páteře a práce se musela stát jen koníčkem. Nejvíc mě baví šití od začátku včetně návrhu a střihu, ale dělám i úpravy, to víte, hospodyňky dnes nemají čas,“ dodává Miroslav Prokeš.

Václav poradí s dudlíky

Prodavač v obchodě pro kojence U Stellinky v Děčíně Václav Čejka vysvětluje vše od obsluhy kočárku přes zavinovačky až po pomůcky ke kojení. „A co? Když ženská může jezdit náklaďákem, proč by nemohl chlap prodávat odsávačku mateřského mléka,“ směje se. Zákazníci často potřebují odbornou radu. Václav Čejka, který předtím pracoval dvanáct let v horském hotelu, jim ji dá. „Co tu jsem, jen jediná paní hned vycouvala, že prý chlap jí neporadí,“ říká Čejka.

Pavel voní mátou

Pavel Kauer, syn ústecké bylinkářky Venuše, byl autoelektrikář. „Postupně jsem ale stále víc tíhl k věcem kolem zdraví,“ prohlašuje mladý muž obklopený vůní čajů a mastiček. „Když jsem mu říkala, aby šel na zdrávku, koukal na mě tenkrát jako na blázna,“ zlobí se naoko jeho matka.
Pavel pokračuje v tradici, kterou si zatím v jeho rodině předávaly jen ženy. Vede si skvěle. Základní věc je tu důvěra zákazníka. „Jednou přišla paní, že chce mluvit jen s mamkou, že jde o intimní potíže, a přitom chtěla něco na průdušky. Dnes u mě nakupuje běžně,“ popisuje začátky práce bylinkáře Kauer.

 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!