Zapřít se nohama, přitáhnout lano rukama a už jen stoupat | E15.cz

Zapřít se nohama, přitáhnout lano rukama a už jen stoupat

Třicet metrů nad zemí pro ně není žádná výška. S pilkou v ruce se procházejí ve větvích. Bez problémů. Jsou totiž stromolezci. Redaktorka Sedmičky vyzkoušela být jedním z nich.

Je sedm hodin ráno a cesta na vrchol začíná. Nemám za úkol pokořit osmitisícovku, ale strom. Čeká mě výstup kousek od Tábora. Chci se přesvědčit, jestli práce arboristy, stromolezce, je opravdu tak poetická, jak na první pohled vypadá.
„Většinou to dělají lidé, kteří mají zkušenosti z horolezectví. U mě to bylo naopak, začínal jsem na stromech. Jsem spíš samouk,“ říká Petr Fuka, majitel táborské firmy, která pečuje o stromy po celé republice. Před námi stojí třicetimetrový dub a pod ním dva muži. Mají v ruce lanko na konci zatížené váčkem, který by od pohledu mohl u pasu nosit středověký lapka.
„Musíme ho hodit přes větev, a pak můžeme přetáhnout lano. Někdy je to hned, jindy dáte deset pokusů. V tomhle pořádají i soutěže,“ vysvětluje Fuka. Váček vyslaný z dlaní jeho spolupracovníka Jakuba Hostka se přehoupl přes správnou větev skoro hned.
„Nechcete si to zkusit?“ ptá se stromolezec. Je to zhruba pětadvacetimetrová výška. Můj osobní rekord v hodu krikeťákem do dálky na základní škole je stejný. „Možná jen tak na sucho do vzduchu,“ odpovídám. Druhý pokus kupodivu směřuje lehce do výšky, ale prořízne čistý vzduch. Do koruny nad sebou se nepouštím.
„Tady děláme jen bezpečnostní řez. Odstraníme suché větve. To je nejlevnější způsob opravy, vyjde kolem tří tisíc korun,“ popisuje Fuka práce na dvě stě let starém dubu.
Fuka přednáší arboristiku na České zemědělské univerzitě v Praze. Kromě lezení dělá i posudky stromů. Pomáhal památné lípě u Nechyby v Sezimově Ústí nebo vrbám v junáckém středisku Kalich v Táboře.
Jeho dva kolegové zavěšení na lanech šplhají vzhůru. Na hlavu dostávám helmu, okolo začínají padat suché větve. Některé muži jen sráží, jiné řežou speciální pilkou na tyči, kterou do výšky vytáhli po laně. V koruně přelézají, dokonce přeskakují. Lana je jistí, ale nemít pevnou půdu pod nohama ve výšce pětadvacet metrů nad zemí, chce odvahu. Za necelé dvě hodiny mají hotovo. „Zranění měl každý. Kdo říká, že ne, buď lže, nebo dělá stromolezce chvíli. Já jsem tuhle spadl asi z pěti metrů. Na hlavu. Kolega měl zlomenou klíční kost a další si přetočil koleno nebo zlámal prsty na nohou. Nejnebezpečnější je ale práce u drátů vysokého napětí. To jsou pak i smrtelné úrazy,“ vypráví Fuka. Svůj život má prý pojištěný na milion korun.
Jakou mám vlastně pojistku já? Není čas přemýšlet, zapínám se do sedáku. Na zemi jen krátká instrukce. Zapřít se nohama, přitáhnout lano rukama a už jen stoupat. Jistí mě třetí stromolezec Josef Vosátka. Kupodivu to jde docela dobře, ale ruce mě zítra asi bolet budou. Jsem u prvních větví, asi v deseti metrech. Chci se dostat k nejsilnější, ale jen po ní chmatám rukama. „Stačí se rozhoupat a chytnout,“ volají na mne zespodu. Nakonec mi lano rozpohybují sami. Sice ke dřevu dorazím, ale držím se minutu, víc ne. Mám co dělat se sebou, takže si jen představuji, jaké to je, držet navíc nářadí a smysluplně s ním pracovat. „Ještě trochu výš!“ ozývá se odspoda. Závratě nemám, jdu na to. Končím asi v patnácti metrech. Jen si tak ve vzduchu visím a rozhlížím se na zelenou krásu okolo. Ani se mi nechce dolů. Nakonec vyháknu nohu ze stoupací úchytky, jak jí neodborně říkám, a pomalu sjíždím do trávy. Je deset hodin a můj vrchol byl pokořený.
Odnesla jsem si pár mozolů, vlastní nešikovností odřený prst, desítku komářích štípanců. A obdiv. Ke všem létajícím mužům, spidermanům i tarzanům, co jich v okolí je a kteří stráží paměť stromů. Dělají to s přehledem.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!