Zápas s tyčí: jeden den vlekařkou | E15.cz

Zápas s tyčí: jeden den vlekařkou

Redaktorka Sedmičky zkoušela, co obnáší práce vlekaře. Nechala se zaměstnat ve skiareálu Severák.

Vlekaři. Neznám větší flákárnu. Jen si tak postávají a koukají, sem tam podají kotvu a když je jim zima, dají si grog. A sjezdují zadara. To by se mi líbilo. Ve skiareálu Severák v Hraběticích nebyli proti.
Oteplováky se mi od loňska scvrkly, a tak musím v džínách. „Punčocháče to vyřeší. A v nejhorším grog,“ říkám si a vyrážím do Hrabětic. U chaty Arniky podupává můj budoucí kolega vlekař Jiří Jech. Míříme k dvěma z deseti zdejších vleků.

Srážka s tyčí: flaška

„Pravidlo číslo jedna. Kdo dostane tyčí, platí flašku,“ informuje mě průvodce. Než dořekne, duralová tyč mě lízne kolem ramene. Bleskově uhnu, uklouznu, rozplácnu se přímo do stopy a vysypu mobil, blok a tužku. Ještě, že u nástupu není fronta.
Můj společník znejistí. „Zkusíme to nejdřív u dětského vleku. Vystřídáme kolegu na oběd,“ rozhodne. Přecházíme od pomy pro dospělé k pro menší. Jede pomaleji, ale je víc obsazená lyžařskými školami.
„Postavte se bokem. Počkejte, až k vám tyč dojede, v klidu ji chytněte, zatáhněte a vsuňte lyžaři mezi nohy. Hlavně nic nervěte silou, jinak tyč jezdce vymrští dopředu, a ten spadne,“ instruuje Jech. Vezme tyč, srovná si asi pětiletou holčičku a podvlékne jí tyč pod zadek. Jak prosté. „A teď vy,“ vyzve mě.
Na plošinku přihopsá můj první klient. Jsou mu asi čtyři, má černožlutou kombinézu. Snažím se polapit kymácející se tyč, ale vyklouzne z fleeceových rukavic a mizí z dosahu. Chytím další a snažím se ji vsunout dítěti pod nohy. Zamotám se a málem přes ně přepadnu, takže mě zachrání kolega.

„Příště už to půjde,“ utěšuje mě. Příště mám štěstí. Nastupuje instruktorka s žáčkem a sama se obslouží. A nová šance. Povedlo se, i když to nebylo úplně ono.

Zpátky na nohy

Další holčičku jakž tak zapřáhnu, ale po pár metrech upadne. Letím k ní. „Musíte ji postavit na nohy a odklidit z dráhy. Lepší je nevracet se s ní a poslat ji přímo. A pozor na tyče,“ upozorní Jech. Au! Jestli to s těmi flaškami myslí vážně, bude to na kamion. Lyžaři mají pochopení a neremcají. Spíš se baví.
Z oběda se vrací kolega. Pokračujeme k vleku Kampa. Seznamuji se s Josefem Nežádalem. Na Severáku je třicet let. „Když jsem přišel, byly tu dva vleky na kotvy, které si musel každý nahodit sám a vozil je omotané kolem těla. Lano couralo skoro po zemi, protože nemělo závaží,“ říká Nežádal.
Závaží je moc důležitá věc. Je to válec nebo kostka z betonu na kole na konci vleku a udržuje lano v napětí. Musí být neustále ve vzduchu a je vysoko podle toho, kolik lidí je na vleku zapřažených. Čím je lidí víc, tím je výš závaží.
Mašírujeme podél vleku na kopec. „Ráno musíme zkontrolovat stopu, tyče, jestli se kolečka točí, jestli je závaží v pořádku, někdy se stane, že nám ho lidé přivážou, a to by pak mohlo shodit lano. A pak se musí celý den až do půl páté usmívat zima nezima, i když jsou na něj lidé protivní,“ popisuje Jech. A když skončí den, kolečko se opakuje. V areálu pracuje přes zimu kolem třicítky lidí. Jen dva mají stálý úvazek – šéf a rolbař. Ostatní si v létě musejí najít něco jiného. Míjíme trafostanici na kopci, srdce vleku, a stáčíme se zpět k Arnice. Necítím nohy. Džíny do minus osm nic moc. Rozmrznu večer a nazítří mě bolí celé tělo. Že by to bylo tou vlekařskou havají?

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!