Zápalka si zahrál s Mariem Kempesem | E15.cz

Zápalka si zahrál s Mariem Kempesem

Jaroslav Zápalka, legenda fotbalových Vítkovic, se v současnosti živí jako noční ošetřovatel a na Vítkovice nechodí.

Bývalý fotbalový brankář Jaroslav Zápalka patřil v osmdesátých letech k idolům vítkovických fanoušků. V roce 1986 dokonce vychytal ostravskému klubu jediný mistrovský titul v historii. Jeho kariéru pak málem ukončilo zranění hlavy.
Nakonec si pak na sklonku kariéry zachytal tři sezony v Rakousku, kde se setkal s Mariem Kempesem. Dnes je Zápalkovi dvaapadesát let a rukavice navléká jen výjimečně.

Co v současnosti děláte? Bydlím v Albrechticích, kde pracuji v jednom ústavu jako noční ošetřovatel. Ve volnu se věnuji rodině, hlavně vnučkám.

Hodně bývalých fotbalistů se po skončení hráčské kariéry dále věnuje fotbalu. O tom jste neuvažoval? Když jsem končil kariéru, vůbec jsem nad tím neuvažoval. Hlavně jsem chtěl být doma v Albrechticích. Teď vidím, že to možná byla chyba. Roky mi přibývaly a přibývaly a ten vlak mi ujel. Kdybych ale zůstal bydlet v Ostravě, u fotbalu bych byl možná dodnes.

Sledujete výkony současných Vítkovic? To víte, že jo. A ani nemůžu vyjádřit, jak je mi to líto, jak fotbal ve Vítkovicích dopadl. Je tam super zázemí, krásný stadion a ona se tam hraje třetí liga. Naše generace se snažila v klubu něco vybudovat, což se nám podařilo, a pak to dopadne takhle. Ale stále doufám, že se klub vzpamatuje a bude hrát zase ve fotbale důstojnou roli.

Vzpomínáte často na úspěchy, kterých jste s Vítkovicemi dosáhl? Občas si zavzpomínám, hlavně, když se potkám s někým z bývalé party. Tehdy jsme byli strašně silní. Nastupovali jsme na hřiště s tím, že do dvacáté minuty chceme zápas zlomit. Většinou se nám to povedlo. V mistrovské sezoně jsme neprohráli jednadvacet zápasů. To všechno díky výborné partě, kterou jsme občas utužovali i společnými akcemi.

Vaše životospráva údajně nebyla nejlepší? To je pravda. Pivečko jsme si občas dali. O mně bylo známo, že jsem hodinu před každým zápasem musel kouřit. Trenéři to věděli, ale nikdo mi nic nezakazoval.

Prozraďte, který zápas vám ve vaší kariéře nejvíce utkvěl v paměti? Je jasné, že mistrovský titul je nejvíc, čeho jsem dosáhl. Mně ale nejvíce utkvěly zápasy v roce 1981, kdy jsme bojovali o postup do ligy proti Teplicím. Tehdy se hrál dvojzápas. Nejdříve u nás, kde jsme vyhráli po brance Kokeše 1:0, v Teplicích jsme pak uhráli bezbrankovou remízu a postoupili.

S Vítkovicemi jste se předvedli skvěle i v Evropských pohárech. Vy jste si ze zápasu s Paris Saint Germain ale odnesl i nepříjemné zranění. Ano. Ten zápas mi málem ukončil předčasně kariéru. Čtyři minuty před koncem zápasu na mě letěl centr. Já ho bez problému chytil do koše, ale v tu chvíli ke mně přiskočil černoch Bocande a hlavou mě udeřil z boku do hlavy. Strašně mě bolela, my ale už nemohli střídat. Ten zápas jsem nakonec dochytal. Potom mě vezli hned do pařížské nemocnice, kde mi řekli, že mám jen otřes mozku. Až po příjezdu domů mi zjistili, že mám asi třináct zlomenin. V nemocnici jsem zůstal asi osm měsíců a měl jsem strach, že už nikdy nebudu hrát.

Nakonec jste se do branky vrátil. Cítil jste strach? Můj první zápas po zranění byl v Budějovicích. V začátku jsem se cítil nesvůj, ale pak šel strach stranou. A i kdyby mi nabídli nějakou přilbu, v jaké dneska chytá Petr Čech, určitě bych ji odmítl.

Sledujete domácí brankáře. Zaujal vás některý? Když přišel do ligy Zdeněk Zlámal, tak ten se mi hodně líbil. Postupem času měl ale nějaké výkyvy a už to není ono. Teď neřeknu žádné jméno. Nikdo mě nenapadá.

V letech 1987 a 1988 jste byl v olympijském týmu. Do reprezentačního áčka to ale nevyšlo. Nelitujete? Ne. Vůbec ne. Pro mě byla pocta, že jsem mohl chytat za olympioniky. Mě mrzí akorát to, že se nám nepovedlo postoupit na olympiádu, protože jsme rozhodující zápas prohráli v Rakousku 0:1.

Rakousko se pak na sklonku vaší kariéry stalo po tři roky vaším domovem. Chytal jste v Kremseru, jak na to vzpomínáte? Nic lepšího mě na konci kariéry nemohlo potkat. V Kremseru jsme sice hráli o záchranu, ale v klubu mě brali za svého. I fanoušci mě uznávali. Vyvolávali moje jméno, křičeli Capalka! Capalka! To jsou vzpomínky, na které se nedá zapomenout. V Kremseru jsem se potkal i s Argentincem Mariem Kempesem, který tam také dohrával kariéru.

Jaký byl světově uznávaný Kempes? Úplně normální chlap. Přesto, že to byl mistr světa a všichni ho uznávali, on se ke všem choval normálně. Nad nikoho se nepovyšoval. Já ho poznal i v soukromí, několikrát jsme spolu taky vyrazili ven.

Nenapadlo vás někdy, že byste v Rakousku zůstali natrvalo? Ne. V Rakousku jsem byl s celou rodinou a od začátku jsme věděli, že se vrátíme do Albrechtic. Tam jsem pak definitivně skončil s chytáním. Ještě jsem jim pomohl postoupit do divize, kde jsem pak skončil.

Stoupnete si ještě někdy do branky? Jen výjimečně. Když je nějaký sranda zápas. Naposledy jsem chytal před rokem na turnaji, který pořádaly Vítkovice. Tam jsme se sešli s klukama z té úspěšné doby. Na turnaji se kromě nás ukázaly ještě staré gardy Baníku Ostrava, Trnavy a Uherského Hradiště.

Na tom turnaji jste byl vyhlášen nejlepším brankářem. I trenér Kopecký vás chválil, jak jste pořád mrštný. Takové turnaje nehrajeme pro ceny. Je to důvod se sejít a zavzpomínat. Ale samozřejmě, když se postavíte na hřiště, ani v našem věku nechceme prohrávat. Slova pana Kopeckého mě ale potěšila.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!