Záchranáři: vakuovka, am pulky a výjezdy za kolapsy | E15.cz

Záchranáři: vakuovka, am pulky a výjezdy za kolapsy

Dispečink opavské záchranné služby se v lednu přestěhuje do Ostravy. Sedmička byla poslední, kdo ho navštívil.

Už při cestě do areálu Slezské nemocnice, kde mě čeká směna na dispečinku opavské záchranné stanice, kolem mě prosvištěly dvě houkající sanitky. Bez ohledu na déšť a vlezlou zimu musí ke zraněným dorazit co nejdříve.
Jako neprofesionál spíše poslouchám a pozoruji okolí i práci záchranářů či dispečerů. Na záchranáři Petru Bechném si nejprve zkouším, jak se měří tlak. Ledasco jsem znala z domácího měření tlakoměrem z obchodu, ale správný a přesný postup je malinko jiný. Tlak je v pořádku.
Pak lékaři pro změnu vytahují pojízdné lehátko a já na něj uléhám na speciální vakuovou podložku. Pod rukama tří profesionálů jsem v bezpečí. Vysáváním vzduchu vakuovka zpevnila a obtáhla kontury mého těla. „Zkus dát nohy od sebe,“ nabádá mě záchranář Tomáš Matoušek. Bez šance.
Pro někoho to může být stísněný a nepříjemný pocit. Mně je tak příjemně, že nebýt o trochu většího krčního límce, zavřu oči a usnu. Účel je však jiný a většina lidí si na nosítkách zažívá chvíle plné bolesti a strachu.
Cílem všech, kteří na záchrance pracují, je zachránit něčí život. Vše začíná na dispečinku, tedy na středisku tísňového volání. Mají tam tři spojovatelny a Sedmička je poslední, kdo je navštívil. Od ledna se centrála přesouvá do Ostravy. „Každý hovor náhráváme a na obrazovce monitoru spojovatelky vidí, kdy vůz vyjel, jestli má zapnutý maják, kde se právě nachází nebo třeba i to, jestli je klíč v zapalování,“ říká mluvčí a zároveň psycholog záchranářů Lukáš Humpl (na pravém dolním snímku).
V minulém roce spojovatelky vyřídily téměř tři sta tisíc hovorů. Když jsem přišla na stanici, byly všechny sanitky v garážích. Za patnáct minut už tam nebyl ani jeden. Spojovatelky mají plné ruce práce. „Od rána už jsme vyjížděli ke dvěma kolapsům venku na ulici, bolesti na hrudi, předávkování léky a zánětlivému onemocnění malého dítěte,“ vypočítává spojovatelka Jarmila Šromová. Tuhle práci dělá už třináct let.
Záchranáři většinou nevědí, co přijde. Některé příhody však už předem očekávají. „V létě jsou časté nehody na koupalištích, úpaly, přehřátí, utonutí či bodnutí hmyzem. V zimě, když je náledí, tak už jdu do práce s tím, že lidé budou padat, a taky jsou obvyklé podchlazení u bezdomovců,“ říká Šromová.

Nejlevnější taxík? Záchranka

Svá specifika nese i podzimní deštivé počasí. „Lidé začínájí topit v plynovách kamnech, a proto jsou častější otravy z oxidu uhelnatého. Okolo Vánoc je zase větší počet sebevražd. Lidé nezvládají samotu nebo nedostatek peněz,“ dodává dispečerka Šromová.
Často však záchranáři vyjíždějí i zbytečně. To když si z nich někdo udělá legraci. „Jednou zavolal pán, že na lavičce v parku v Hradci nad Moravicí leží člověk a nereaguje. Záchranáři vyjeli, ale nikoho nenašli. V okolí se potuloval jediný muž, který tvrdil, že on nevolal. Stěžoval si ale na bolest po pádu, tak jej odvezli na chirurgii, ze které ale utekl,“ vzpomíná Humpl. Policie muže podle hlasových záznamů později poznala a našla. „Výjezd stojí tisíce. Ale horší je, že nás během té doby může někdo opravdu potřebovat,“ říká Humpl. Záchranář Bechný souhlasí. „Ne nadarmo se říká, že nejlevnějším dopravním prostředkem je vůz záchranky. Lidé si z nás dělají taxíky,“ poznamenává Bechný.
Česká záchranka patří podle Humpla ke světové špičce. „V Americe jezdí lékaři k pacientům jen minimálně, u nás vyjíždějí k většině případů,“ srovnává Humpl, který je mluvčí i psycholog. Pomáhá nejen zraněným a jejich rodině, ale i samotným záchranářům, kteří musí zvládnout velký stres. „Pokaždé nás to zasáhne. Když potřebujete vzít matce z náruče mrtvé dítě a ona ho nechce pustit, je velmi těžké se s tím vyrovnat,“ popisuje Humpl. Ve vypjatých chvílích lidé potřebují čas, který záchranka ale nemá. „Pomáhám já, ale i specialisté od hasičů či policie. Věnujeme se pozůstalým, najdeme bezpečné místo, kde s nimi mluvíme. Používáme osobní auta nebo prázdné sanitky,“ líčí Humpl. Každý reaguje jinak. „Někdo potřebuje plakat, setkat se s blízkými nebo se rozloučit se zemřelým. Zažil jsem paní, které řekli, že jí zemřela dcera, a ona se začala smát,“ přibližuje psycholog.
Sedm hodin se záchranáři utíká velmi rychle. Spojovatelka radí dalším a dalším volajícím a za celou dobu vyjelo ze stanoviště ve Slezské nemocnici do všech směrů dalších deset blikajících sanitek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!