Zabijácký závod pro tvrďáky. Běžkařský maraton trvá den a noc | E15.cz

Zabijácký závod pro tvrďáky. Běžkařský maraton trvá den a noc

Libor Uher jel do Jizerských hor zvítězit v nejtěžším běžeckém závodě. Asistoval mu redaktor Sedmičky.

Představte si, že jedete bez přestávky celý den a celou noc na běžkách. Ujedete 220 kilometrů. Mezi tím sníte jen kousek banánu, čokoládové tyčinky a proléváte se čajem, abyste neomdleli dehydratací. Přesně tak vypadá běžkařský maraton v Hraběticích v Jizerských horách.
„Je to totální destrukce. Boj člověka s přírodou,“ dělí se o dojmy devětatřicetiletý horolezec Libor Uher z Frýdku-Místku, který na tento závod vyrazil s reportérem Sedmičky coby asistentem.
Na závod vyjíždíme už v pátek. Start je v sobotu v poledne. Před cestou se zastavujeme v obchodě. „Každý Adventure race začíná nákupem v hypermarketu,“ poznamenává Uher ještě před odjezdem.
Sportovec si musí před takovým výkonem obstarat hodně cukru. Do košíku padají sladkosti všeho druhu. Připadám si, že jdeme dělat čerta a Mikuláše. Po nákupu nasedáme do auta a vyrážíme směr Mladá Boleslav, abychom přespali u Uhrova parťáka Petra Maška.
„Miska je super kluk. Na poslední expedici jsme spali dva měsíce v jednom stanu. Pohádali jsme se jen, když mi zákeřně sebral dámu v šachách,“ líčí s úsměvem Uher svůj jediný konflikt s Maškem.
Do Boleslavi dorážíme okolo půl desáté večer. Uhrův kolega Mašek už na nás čeká. Oba horolezci
si toho mají po dlouhé době hodně co říct. K Maškům domů se dostáváme až okolo půl dvanácté. Ráno se probouzíme kolem půl osmé. „Probudili jsme se do hodně dlouhého dne,“ trefně vystihuje Uher. Ještě před snídaní si Uher
chystá rohlíky a do termosek lije teplý čaj. Pak všechny věci skládáme do Maškova auta a vyjíždíme pro jeho servismana.
„Go, jedeme se zbořit,“ zvolá najednou Uher. Nabíráme Maškova servismana, dochází mi, že to bude
hodně zajímavý závod.
„Ahoj, musíš to Honzovi všechno vysvětlit. Nikdy jsem si lyže nemazal a on to taky neumí,“ upozorňuje Uher Maškova servismana. Ten přikyvuje a říká, že v tom nebude problém. Jsme tedy kompletní, a tak
vyrážíme do Hrabětic, kde se závod pojede. S přibývající nadmořskou výškou přibývá i sněhu. Všem je jasné, že závod bude extrémně náročný.
„Alespoň se smažou rozdíly v technice,“ cítí svou příležitost Uher. Po příjezdu do lyžařského areálu vybalujeme všechny věci. Uher mi ještě vysvětluje, co mu mám kdy podávat k občerstvení. Před startem si devětatřicetiletý rodák z Frýdku-Místku ještě nastavuje MP3 přehrávač a závod může začít.

Po zahřívacím kole ihned do čela

První kolo se jede volněji, protože všichni musí jet za hlavním organizátorem, který zná přesně trať. Od druhého už se začíná vláček trhat. Uher volí svižnější tempo a usazuje se na špici. „Jaký mám čas?“ ptá se mě Uher při průjezdu po druhém kole. Odpovídám, že nejrychlejší. „Kolik?“ ptá se znovu. Dívám se na hodinky a zmateně odpovídám, že čtyřiadvacet minut, i když jej zajíždí za patnáct a půl. Při dalších průjezdech už si dávám pozor a pravidelně závodníka informuji o časech.
Každý okruh, měřící 4100 metrů, jezdí pod dvacet minut. Přitom podmínky zdaleka nenahrávají nějakému trhání rekordů. Fouká poměrně silný vítr a hustě sněží. Stopa je zapadlá. Závodníci doufají, že ji občas prohrne rolba.
Každým kolem náskok nejlepšího sportovce Moravskoslezského kraje za rok 2007 a muže, kterého čtenáři Sedmičky zvolili osobností Frýdku-Místku, narůstá. Všichni zúčastnění se začínají divit, jaký
to borec do Hrabětic zavítal.
„Kdo to je? On bude pořád jezdit bez větších přestávek?“ ptá se mě trochu vyděšeně jeden
z pořadatelů. Odpovídám mu, že Uher je v pohodě a že s první větší přestávkou můžou počítat nejdříve v deset večer, pokud na něj nepřijde nějaká krize.
Žádný jiný servisman nependluje mezi chatou a depem tak rychle a pravidelně jako já. Je to však součást naší taktiky, kterou Uher před závodem stanovil. „Ono se to nezdá, ale pokud v depu
nebudeme zbytečně ztrácet čas při občerstvování a výměně lyží, může to v takovém
závodě udělat i hodinu,“ varoval mě ještě před závodem Uher.
I díky rychlým zastávkám v depu Uher svým pronásledovatelům neustále ujíždí. Při některých průjezdech téměř nezastavuje. V poklusu mu podávám lahev s pitím a něco drobného k zakousnutí.
Každým průjezdem depem vždycky jen říká, co mu mám nachystat na příští kolo. Pravidelně
tedy běhám do chaty pro teplý čaj, pilulku proti křečím a rohlík nebo nějakou sladkou tyčinku.
Ostatní závodníci pojímají závod spíše jako recesi. Pravidelně se chodí občerstvovat do chaty. Někdo na polívku, jiný zase na guláš. Jediný Uher neustále krouží na trati jako kondor číhající na svou kořist. Zdá se, že mu nevadí ani husté sněžení a nepříjemný silný vítr.
„To není možné, co předvádí. Jestli to vydrží celou dobu, tak to není člověk, ale terminátor,“
prohlašuje o půl osmé večer Mašek.
Zhruba v deset večer na Uhra doléhá první menší krize. „Teď mi nějakou dobu podávej
jen banány,“ zní pokyn od unaveného Uhra. Během dalších tří kol Uher krizi zažehnává a pokračuje
v závodě původním tempem.
Tou dobou už někteří závodníci na chvíli usínají, aby nabrali energii. Nám dodává energii vidina vítězství, které je však zatím ještě daleko. Chvílemi se mi zdá, že časomíra, odpočítávající čas do konce závodu, stojí.
První větší pauzu si automechanik z Frýdku-Místku dělá až o půlnoci. V rychlosti do sebe hází ryby, ke kterým přikusuje rohlík a všechno zapíjí teplým čajem. Okolo druhé ráno přece jen začíná mít Uher hlad. Na chvíli přichází do chaty. V rychlosti jí polévku. Po poslední lžičce se okamžitě zvedá. Venku si znovu zapíná běžky a pokračuje v závodě.

I přes zpomalení náskok stále narůstá

S přibývajícím časem mu začínají docházet síly. „Zjisti, kolik mám v nohách kilometrů a jaký mám náskok. Musím zvolnit. Takovým tempem to do konce nevydržím,“ upozorňuje mě Uher.
Paradoxní je, že jeho náskok narůstá, i když mu při každém průjezdu říkám, že může hodně
zvolnit. V jednu chvíli vede o neuvěřitelných jedenáct kol. Asi pět hodin před koncem musí podruhé jít do chaty se najíst. Říkám mu, a on to dobře ví, že jej už
nikdo nemůže dotáhnout. Proto zůstává uvnitř déle. Začíná ho bolet operovaný kotník. Rozhoduje
se, že už nebude pokračovat.
„Nemá to smysl. Nechci se tady zřídit. Příští týden už musím trénovat. Kdybych se s někým
tahal, určitě bych ještě čtyři nebo pět okruhů najezdil,“ vysvětluje mi svůj záměr Uher.
Pomáhám mu svléknout vestu se startovacím číslem, která je zmrzlá na kost. Poté sundávám
i jeho dres a mířím s ním do koupelny pod horkou vodu. Jinak jej omrzlin nezbavím. Když se vrátím,
vidím Uhra unaveného sedět nad talířem s těstovinami. Je znát, že je rád, že si může trochu
odpočinout.
Po deváté hodině všichni závodníci hromadně vyjíždějí do posledního kola, po kterém vyčerpávající
závod končí. Nikdo už totiž nemá chuť závodit. Všichni, včetně servismanů, mají běžkařského maratonu
plné zuby.

Hlavně neusnout za volantem

Organizátoři připravují ceny pro vítěze. Závěrečný ceremoniál je skromný. Je patrné, že se v Hraběticích sešla především skupina místních odvážlivců, kteří si chtěli zkusit, kolik jejich těla vydrží. Mezi ně se vklínil frýdecko-místecký buldok, který všem utekl a s trochou nadsázky všechny deklasoval.
„Díky za skvělý závod. Příští rok s sebou vezmu tři nebo čtyři kamarády z Frýdku a uděláme z toho pořádný meeting,“ vzkazuje při předávání cen Uher.
Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat. „Klidně zase přijeď, ale už s sebou nikoho nevoz,“ ozývá se jeden z účastníků vytrvalostního závodu.
Po závodě balíme všechny věci. Odnášíme je do auta, kde na nás čeká nemilé překvapení. Zapadlá cisterna, kvůli které nemůžeme vyjet. Vracíme se tedy naposledy do chaty a čekáme, až ji někdo vytáhne. Poté nám už nic nebrání v odjezdu zpět. V Boleslavi ještě obědváme. Vracíme se k Maškům přeložit věci do Uhrova auta a vydáváme se domů.
Zpáteční cesta trvá asi šest hodin. Po probdělé noci si musím dávat pozor hlavně na to, abych za volantem neusnul. Do Frýdku-Místku dorážíme po osmé hodině večer. Do postele se však dostávám až kolem půlnoci. Usínám s pocitem spousty nezapomenutelných zážitků.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!