Z Tábora do Afriky. Chudým děte m poslali boty, balónky i anděla | E15.cz

Z Tábora do Afriky. Chudým děte m poslali boty, balónky i anděla

Clive ze Zambie nebo Agnes z Keni už nehladoví, chodí do školy a věří v lepší budoucnost. Pomáhají jim lidé z Tábora, kteří je adoptovali na dálku.

Dvacet až čtyřicet korun dá člověk denně třeba za šálek kávy, módní doplněk nebo několik cigaret. A právě tahle částka stačí na to, aby děti z nejchudších zemí mohly chodit do školy. Ušetřit pár korun pro jejich lepší život se rozhodli i Táborští. Lékárník Jiří Rybenský, majitelka módního obchodu Kateřina Benadová a studentka Sára Růžičková spolu s kamarádkami ze skautu i spolužáky na gymnáziu.

Vydělávají sběrem

Osmnáctiletá Molly je z Ugandy. Chce být zdravotní sestřičkou nebo učitelkou. Claive ze Zambie má ve škole rád matematiku a jeho sen je být horníkem. Obě děti má adoptované na dálku šestnáctiletá Sára Růžičková.

Společně s ní Molly podporují dívky z táborského skautského oddílu Modřinky.
„Máme ji už dlouho, asi osm let. Naše vedoucí, řádová sestra Gelma, zařídila adopci stejně jako brigády, například pomoc v klášteře, kde jsme si peníze pro Molly mohly vydělat,“ říká Sára. Na podporu dívky skautky také sbírají hliník. „Před několika lety jsme s kamarádkou prohrabaly naši stodolu, vzaly staré železo do sběru a hned bylo dalších tři sta korun,“ vypráví Sára.

Druhé dítě adoptovala se svými spolužáky na soběslavském gymnáziu. „V naší třídě se přidalo jen asi osm lidí, museli jsme oslovit třídu o rok výš, ti se zapojili skoro všichni,“ popisuje.
K adopci si vybrali desetiletého chlapce jménem Clive, který má dvě sestry a žije s babičkou. Soběslavští studenti na něj dávají každý dvacet korun měsíčně. „To je směšná částka, když si člověk uvědomí, že díky ní může zlepšit život dítěte, zajistit mu vzdělání, uniformu, bez které do školy nemůže, pomůcky, někdy i jídlo. Dvacet procent z pěti tisíc, které za rok potřebujeme vybrat, jde také na podporu komunity, kde Clive bydlí, a na dárky pro děti bez adoptivních rodičů,“ vyjmenovává studentka.

Svého adoptivního syna mají gymnazisté teprve od ledna, proto jim přišel zatím jen jeden dopis. Děkuje v něm za boty a za to, že už může do školy. „Chodím do třetí třídy, po škole hraju fotbal nebo nosím s babičkou vodu,“ vzkazuje desetiletý kluk.

Dopis za něj zatím píše tamější pracovnice charity. Clive alespoň namaloval obrázek. „My jsme mu také poslali dopis. K tomu pár drobností jako balónek, pastelky, větší dary to prý být nemají, aby to nebylo líto dětem, které nikdo nepodporuje,“ vysvětluje Sára Růžičková. Vyřídit si adopci na dálku je podle ní docela jednoduché. „Žádné dlouhé papírování, a když člověk sežene skupinu lidí stačí, aby každý dal docela malou částku,“ říká šestnáctiletá Sára, kterou za dva roky čeká maturita, a tak bude řešit, co s Clivem dál.

„Ráda bych, aby se o něj postarali mladší spolužáci a po nich další třídy, aby měl do osmnácti podporu,“ uzavírá studentka.

Lékárníkovy děti

Paulina z Litvy, Ester a Vincent z Ugandy, Kumar z Indie. To jsou čtyři adoptivní děti táborského lékárníka Jiřího Rybenského. Do projektu Adopce na dálku Arcidiecézní charity Praha je zapojený od roku 2001.

„Ester bydlela u babičky, v dopisech se nikdy nezmiňovala o mamince, otec žil jinde. Když babička zemřela, odstěhovala se z dosahu charity, a má podpora tím skončila,“ říká Jiří Rybenský. Paulině pomáhal do doby, než Litva vstoupila do Evropské unie, která přinesla do země standardy sociální péče a program Adopce na dálku skončil.

„Paulina u nás byla dokonce třikrát na návštěvě. Kontakt udržujeme dodnes. Už je jí ale dvaadvacet let, studuje medicínu a má i jiné zájmy než psát nějakému strejdovi,“ směje se Rybenský. Nyní posílá peníze dvěma hochům. Kumar z Indie píše, že má rád přírodu. Aby ne, za domem má džungli. „Kumarův otec dělá nosiče, pomocného poskoka. Spadá do skoro nejnižší kasty, těsně nad takzvané nedotknutelné, které nikdo nezaměstná. Oficiálně je kastovní systém v Indii zrušený, prakticky ale trvá,“ popisuje Rybenský a doufá, že vzdělání Kumarovi pomůže najít lepší uplatnění. Podporu má na školné, pomůcky a občas na dárky.

Od druhého „synka“ lékárník moc dopisů nedostává. „Vincent hraje fotbal. Už z fotky bych ho tipoval na vůdce vesnické party. Ten se jednou uplatní,“ směje se Jiří Rybenský, který si před devíti lety spočítal, že pár tisíc ročně na pomoc druhým dokáže ušetřit.

Za Agnes i pojede

„To je moje dcera!“ hlásí se k fotce masajské holčičky Kateřina Benadová. S obrázkem se má vyfotit, tedy pokud ho dřív láskou neumačká. Není se čemu divit, nadšení je čerstvé. Šestiletou Agnes adoptovala teprve před čtrnácti dny.„O adopci na dálku jsem uvažovala už dříve, jen jsem neměla důvěru v žádnou z nadací. Až nedávno mě zaujal Jiří Pergl z Berouna. Cestoval po světě, naposledy byl v severní Keni, odkud si přivezl jasný záměr: pomoct tamním dětem, zprostředkovat adopci na dálku a postavit dětský domov,“ vypráví Kateřina Benadová.

Důvěru v Perglovu nadaci One more day for children, v překladu Jeden další den pro děti, získala okamžitě, když viděla webové stránky.
„S Jiřím jsem mluvila po telefonu. Vím, že je to člověk se srdcem na pravém místě. Věřím mu, že mé peníze poputují tam, kam chci,“ říká.

Měsíčně posílá dvanáct set padesát korun na školné, uniformu i pomoc pro její rodinu. „Stačí si odpustit třeba kafe denně nebo něco na sebe,“ říká Benadová. Za adoptivní dcerou se chce i vypravit. „Šetřím a snad poletím v lednu. Teď jsem Agnes poslala alespoň tričko, kalhoty, přívěsek anděla, aby ji chránil, a dopis,“ vyjmenovává. Ten budou muset pracovníci nadace přeložit do masajského nářečí Kiswahili. „Jsme všichni nadšení. Volala mi moje maminka, ať holčičce napíšu, že má babičku a dědečka a že ji mají moc rádi,“ vypráví mladá žena.
Proč si vybrala z desítek fotek právě ji, ví přesně. „Prohlížela jsem si fotky dětí a hned mě zaujala holčička, ze které, i přes všechny těžkosti, zářilo zvláštní štěstí. Jako jedna z mála se na fotkách směje,“ popisuje Benadová. Agnes zemřel otec, starost o rodinu leží na matce, se kterou, spolu se dvěma dalšími sourozenci, žijí v nájmu v chatrči o velikosti dvakrát dva metry.

„Obvyklým osudem dívek z vesnice je být třeba už ve čtyřech letech prodaná jako manželka nějakému šedesátiletému pedofilovi za dvě krávy,“ dodává Kateřina, pro kterou je adopce velkou událostí.
„Ze zdravotních důvodů nemůžu mít děti. A teď mi dal někdo nahoře šanci někomu alespoň pomoct,“ prozrazuje Benadová.

Šestiletou dívku je odhodlaná podporovat až do osmnácti let. „Je to hrozné, když si lidé nespočítají, jestli na adopci mají, pošlou jednu, dvě splátky a pak už o nich nikdo neslyší. Dát naději dítěti a zase ji vzít, je kruté,“ myslí si.

Svou „dceru“ chce jednou pozvat do Česka. „Když se naučí pořádně anglicky, mohla by tu i studovat,“ uzavírá Kateřina Benadová.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!