Winton odvezl Thomase vlakem do Anglie. Zachránil mu život | E15.cz

Winton odvezl Thomase vlakem do Anglie. Zachránil mu život

Matka Thomasu Graumannovi řekla, že odjíždí tak na dva měsíce. Netušil, že ji vidí naposled a do Čech se vrátí po více než padesáti letech.

Je 2. srpna 1939. Osmiletý Thomas jde s matkou a babičkou na nádraží. Ženy ho posadí do vlaku a dlouze mu mávají. Chlapec neodjíždí k tetě na prázdniny nebo na tábor, ale spolu s dalšími desítkami dětí z židovských rodin za záchranou do Velké Británie.
Blížila se druhá světová válka a Angličan Nicholas Winton se rozhodl pomoci nejohroženějším a zároveň nejbezbrannějším, židovským dětem. Od 14. března do začátku srpna 1939 jich díky němu skončilo v bezpečí za kanálem La Manche téměř šest set. Žili v náhradních rodinách, které se zaručily, že se o malé Čechoslováky, ale také uprchlé Němce a Rakušany, postarají do konce války či do jejich sedmnácti let.

Do ciziny jen na chvíli

„Než jsem se vzpamatoval, stál jsem u dveří vagonu a maminka mi dávala nějaké papíry. Na krku jsem měl zavěšené veliké číslo,“ vzpomíná po sedmdesáti letech na svůj odjezd Thomas Graumann.
Přiznává, že příliš nerozuměl tomu, co se děje. Na nástupišti tehdejšího Wilsonova nádraží v Praze brečely nejen děti, ale i jejich matky.
„Bylo pro ně moc těžké poslat nás do neznáma. Jedna posadila do vlaku dvě dcery a dala k nim ještě nejmladší. Rozmyslela si to a miminko vzala oknem zpět. To celé se opakovalo ještě jednou. Nakonec, když se vlak rozjížděl, podala i nejmladší holčičku sestrám do vlaku,“ líčí jednu ze vzpomínek Graumann.
Sám byl nadšený, že jede mnoho dalších dětí. Navíc si myslel, že bude brzy zpět v Těšanech u Brna, kde vyrůstal.
„Maminka mi řekla, že se za dva, za tři měsíce, jakmile bude Hitler pryč, vrátím,“ říká devětasedmdesátník Graumann.
A tak uplakané matce a vyděšené babičce řekl jen krátké „Sbohem“ a se dvěma zavazadly, v nichž si kromě praktických věcí odvážel i pár fotografií, usedl do vlaku.
Původně s ním měl odcestovat také mladší bratr Antonín. Jenže onemocněl. „Řekli mu, že pojede za měsíc dalším vlakem, až se uzdraví. Můj transport byl ale poslední, který mohl opustit naši zemi. Bráška a s ním dalších 249 dětí přijelo 1. září 1939 do Prahy. Hitler ale ten samý den napadl Polsko a hranice byly uzavřené,“ vypráví Graumann.
Z dvě stě padesáti dětí připravených na odjezd v Československu žádné nepřežilo. Za války zahynul i Graumannův pětiletý sourozenec, stejně jako takřka celá rodina včetně otce, otčíma i bratranců a sestřenic. „Já přitom nemám ani vytetované číslo na ruce, protože jsem nikdy nebyl v koncentračním táboře,“ říká Graumann a na důkaz vyhrnuje rukáv.
Smutný osud jej ale minul jen o kousek. Při odjezdu z Československa měl na krku číslo 652. Nejvyšším číslem v posledním vlaku přitom bylo 654. Patnáct dětí pak ještě Winton přepravil letecky, takže jich do Anglie dostal 669. Naděje na brzký mír uhasly a také Winton narukoval.

Prospal celou cestu

Z cesty si Graumann příliš nepamatuje. Děti údajně ani nevymýšlely lumpárny. „Vyjeli jsme večer. Celou noc a část dalšího dne jsem spal. Vzpomínám si jen na prázdná pole za okny,“ říká Graumann.
V Londýně se setkal se strýcem, který pracoval pro československou exilovou vládu. Vzápětí ale putoval dál, do Skotska. Tam na něj a ještě jednoho chlapce čekala Mary Corsonová. Byla učitelkou a ze seznamů nabízených dětí si vybrala dvě dívky, ale rodiče v Praze je nakonec do transportu nedali.
„Řekla, že neví, zda dokáže vychovávat dva kluky, ale zkusí to jeden měsíc. Byl jsem tam nakonec doma osmnáct let,“ bilancuje Graumann.
Začal se učit angličtinu, kterou dnes považuje za svůj mateřský jazyk. Češtinu i němčinu, jimiž mluvil doma v Těšanech, zapomněl. Ve skotské rodině konvertoval od židovské víry ke křesťanství. Na hodiny katolického náboženství jej posílala už matka v Čechách a tamější evangelický kněz zřejmě zprostředkoval Thomasovu záchranu. Ani otec, se kterým se matka rozvedla, nebyl praktikujícím Židem. V Brně měl obuvnický obchod a miloval T. G. Masaryka, po kterém prvorozeného syna pojmenoval.
Když po šesti letech skončila válka, neměl se Graumann proč a kam vracet. „Celou dobu jsem čekal na návrat. Nikdy jsem se ve Skotsku necítil doma a těšil jsem se do Československa. Jenže strýc, který se vrátil do Prahy, mi napsal, že všichni z naší rodiny, kteří zůstali v Československu, zemřeli,“ říká Graumann.

Misie na Filipínách

Ve Skotsku vychodil střední školu a pokračoval studiem zaměřeným na zdravotnictví a Bibli. Jako misionář odjel na jeden z filipínských ostrovů, kde domorodce učil číst a psát, dával jim léky. Tam také poznal Američanku Caroline. Vzali se na ostrově Mindoro. Protože se jim ale nedařilo založit rodinu, odjeli do Spojených států. V San Francisku později adoptovali dvě děti. „Týden po jejich prvních narozeninách se nám narodil Dan, o dva roky později Paul. Caroline byla velmi šťastná,“ vypráví Thomas.
Dnes mají manželé deset vnoučat. Vídají je ale jen dvakrát ročně, na Vánoce a v létě. V polovině devadesátých let se přestěhovali do Česka. Thomas, který nechtěl stárnout s rukama v klíně, začal učit angličtinu v jazykových školách. Nejprve v Trutnově a pak v Kolíně, poblíž kterého bydlí – v obci Nebovidy. Caroline donedávna učila rodný jazyk v mateřinkách. „Mám moc ráda děti,“ říká lámanou češtinou Graumannová s tím, že je jí v Česku dobře. Jen se jí stýská po vnoučatech.
Přes známé v Těšanech ke Graumannům doputovala také poslední vůle Thomasovy matky. Než odešla do koncentračního tábora, přála si, aby synové vyrostli v evangelické rodině a starší se stal kazatelem nebo misionářem.
Thomas jí tato přání nevědomky vyplnil. Nyní jezdí se ženou po školách a vypráví svůj příběh. Minulý týden dorazili také do Mladé Boleslavi.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!