Vstupte, zve do svého soukromí Ulrika | E15.cz

Vstupte, zve do svého soukromí Ulrika

Komnata baronky Ulriky von Levetzow v mosteckém muzeu probouzí fantazii.

Most / Granátový náhrdelník, náramky a náušnice jsou největším klenotem z pozůstalosti baronky Ulriky von Levetzow, kterou vystavuje v těchto dnech mostecké oblastní muzeum. „Je to mistrovské dílo českého šperkařství,“ vyzdvihuje klenoty ředitelka muzea Libuše Pokorná.

Jednoduchost a elegance prozrazuje mnohé o ženě, která je nosila. A vlastně ani tolik nezáleží, jestli je zdědila po matce anebo je dostala od ctitele Johana Wolfganga Goetha.

Část pozůstalosti baronky ze zámku v Třebívlicích před časem odkoupilo město Most. Kromě náhrdelníku mostecké muzeum ukazuje celý Ulriččin pokoj. I s postelí, na které baronka v pětadevadesáti letech zemřela.

Křeslo zabrala uklízečka

Za jejího života pokoj maloval mostecký výtvarník a cestovatel Emil Uhl. „Jeho obraz nám pomohl rozluštit jednu záhadu,“ přiznává muzejnice Alena Kvapilová. V muzeu ve starém Mostě se v kumbále uklízečky povalovalo staré křeslo. „Když jsem ho uviděla, zbystřila jsem. Křeslo s vyšívaným erbem nebude jen tak,“ ohlíží se zpátky Pokorná. Uklízečce koupila sektorový nábytek a neznámou pozůstalost uložila do depozitáře. „Teprve nedávno, když jsem se probírala Uhlovými alby, jsem obraz pokoje objevila. Co na něm nevidím? Křeslo s erbem,“ líčí peripetii ředitelka muzea. Vyčištěné a zrestaurované zdobí Ulriččinu světničku a cítí se jako doma.

Od září expozici Ulriky doplní výstava Ženy v životě Goetha. „Legendy o lásce lidé milují,“ přiznává Pokorná.

Sen v Ulriččině pokoji

Obdiv k Ulrice vyjádřil Goethe nejvýstižněji ve svých Elegiích: Hle, z hustých mraků paprsky se mihly, zjev andělský se vznáší v třpytu par, je hebký, lehký, zářivý a štíhlý – a poznáváš? Má její světlý tvar: tak vzdušně při tanci se nadnášelo to její ze všech nejvzdušnější tělo. Verše probouzejí fantazii návštěvníků, stejně jako Anny Karasové, Ulriky pro tuto chvíli.

Pokoj před ní ožívá. Usedá ke klavíru a zabrnká melodie. Dávné. Pak se napije ze slepeného porcelánového hrnečku, tenkrát ještě byl celý. Nad kolovratem jí hlavou proletí jména všech žen, které se učily u nich na zámku v Třebívlicích přást.
Hupsne do lenošky. Pak rozvážně usedá k psacímu stolu. Inkoust nad květinami v herbáři ještě nezaschnul.

Křeslo s vyšívaným erbem rodu Klebersbergů zve k posezení. Rodinný klenot s kolečky je oltářem. V ruce má knihu, jednu jedinou. Paprsek slunce zasvítí plavovlásce do tváře. Její oči se zastaví v zrcadle na komodě. Dívá se na sebe a vidí jinou tvář. Z pouzdra vyjme granátový náhrdelník z nitra rodné země a sevře ho v dlaních. Pulsuje. A ona to cítí.

Ještě voní lázeňskou kolonádou, kde se procházela se svým vyvoleným. Opatrně ho uloží zpět, ať probouzí sny všech žen. Když odchází, dveře nechá otevřené.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!