Vladimír Vůjtek nechtěl jít po stopách svého otce | E15.cz

Vladimír Vůjtek nechtěl jít po stopách svého otce

Jiří Podhájecký Ostrava

Vladimír Vůjtek mladší pracuje v současné době jako hráčský agent a je rád, že se konečně usadil doma.

Bývalý hokejista Vladimír Vůjtek ve své kariéře prošel řadou týmů a nebýt častých zranění, možná by hrál ještě dnes. Nyní ale pracuje jako hráčský agent, který se stará o pohodlí hráčů po celé Evropě. Trenéřina, po vzoru svého otce, ho neláká.
Kolik hokejistů zastupujete? Přesné číslo vám nepovím. Myslím, že to bude ale okolo šedesáti hokejistů.

Kterého známého hokejistu zastupujete? Nechci na někoho zapomenout, ale starám se třeba o Marcela Hossu, Josefa Vašíčka, Jana Hlaváče. Z naší extraligy například Jakuba Štěpánka.

Jezdíte sledovat juniorské šampionáty nebo mládežnické zápasy? Moc ne. V rámci možností se občas u nás jdu podívat na nějaký mládežnický zápas, ale moc toho není. Jsem docela vytížený cestováním do Ruska, Švédska nebo Švýcarska, kde všude zastupuji nějaké hráče. Kdybych měl sledovat každý turnaj, nejsem vůbec doma.

Trenéřina, po vzoru otce, vás nelákala? To mě vůbec nelákalo. Možná je to tím, že otec trénoval a viděl jsem u něho, že je to docela kočovný život. Rok támhle, dva roky zase někde jinde. Já jsem se chtěl usadit. Od osmnácti let jsem z domu a toho cestování a stěhování mám dost. Byl to také jeden z důvodů, proč jsem s hokejem skončil. Dcera rostla a potřebovala se také už někde natrvalo zabydlet.

Těch klubů, které jste vystřídal, bylo devatenáct. Proč docházelo k častým změnám? Většinou to bylo tak, že přišly zajímavější nabídky. Už jsem i myslel, že se usadím, ale najednou přišly lepší nabídky třeba z NHL, kde jsem se mimochodem vracel čtyřikrát a pokaždé jsem to chtěl zkusit znovu.

Byl to váš sen prosadit se v zámoří? Sen ani ne. Nechal jsem se vždycky zlákat na dobré podmínky. Ale bohužel mi asi nebylo souzeno, abych se v Americe prosadil, protože myslím, že jsem na to měl. Na styl, kterým se hraje v NHL, jsem byl připravený, protože jsem hrával od juniorského věku v zámoří. Často jsem se prosazoval a byl jsem v all stars celé ligy. V NHL mi to ale nevyšlo. A když už to vypadalo, že bych mohl hrát v Tampa Bay pravidelně v prvním útoku, tak jsem dostal nějaký virus, kvůli kterému jsem přišel i o olympiádu v Naganu.

Jak se ten virus projevoval? Jednou jsem usnul u puštěné klimatizace a nějak mi foukalo do ucha. Začalo mě bolet v krku, dostal jsem horečky. Do toho měl začít první zápas sezony. Já bral antibiotika a manažer v Tampa Bay mě přemlouval, ať nastoupím, že přijde plná hala a že by bylo dobré, abych hrál. Tak jsem nastoupil, ale později jsem začal cítit hroznou bolest na hrudníku. Nemohl jsem přejet ani hřiště. Začal jsem chodit po doktorech, ale čtyři měsíce mi nikdo neřekl, co to je. Přes to všechno jsem pořád zkoušel hrát. Týden jsem hrál, další týden jsem zase odpočíval. Zkoušel jsem to hlavně kvůli Naganu.

Nakonec virus z těla odešel sám? Ano. Doktoři mi po těch čtyřech měsících zjistili, že mám takzvaný Epstein-Barr Virus, který se v těle drží deset až dvanáct měsíců a potom odejde.

Vaši kariéru často provázela nějaká nepříjemná zranění, kvůli kterým jste přišel o akce jako byla olympiáda nebo mistrovství světa. Mrzí vás to dodnes? Už ne. S odstupem času se na ten hokejový život dívám pozitivně. Díky hokeji jsem toho hodně zažil a procestoval. Neberu to tak, že jsem měl smůlu a přišel jsem o nějaké medaile. Třeba do Nagana jsem klidně mohl odjet, ale sám jsem řekl, že to nejde. Ivan Hlinka mě tehdy přemlouval, ať to zkusím, ale já byl ve stavu, kdy bych tam byl jen do počtu.

Který hokejový moment byl pro vás výjimečný? Rád vzpomínám na světový šampionát 1997 v Helsinkách, kde jsem hrál v útoku s Martinem Procházkou a Pavlem Paterou a všechno nám vycházelo. Ale od té doby jsme toho, vinou mého zdraví, moc nenahráli. V Helsinkách byl tým, který na zlato měl. Bohužel jsme v semifinále prohráli nešťastně se Švédskem 1:0. Další, na co vzpomínám, je působení ve Finsku v Pori a Hämeenlinně, kde se mi na klubové úrovni dařilo nejvíce.

Šampionát se vám povedl. Byl jste nejproduktivnější hráč celého turnaje, ale do paměti jste se vryl i tím, jak vás napadli Kanaďané. No, férově se zrovna nechovali. Od začátku na mě nasadili hráče, který normálně nehrál a snažil se mě pořád něčím vyprovokovat. Nakonec mi dal zezadu krosček a tím začala celá ta mela. Kanaďanů bylo na ledě asi osm, nás pět.

Jak vzpomínáte na Rusko, kde jste také působil? Na působení v týmu Severstal Čerepovec vzpomínám rád. Dařilo se mě i mančaftu, a navíc jsme v té sezoně hráli finále proti Jaroslavli, kterou tehdy vedl můj otec. Rusko se mi docela líbilo. Mohl jsem tam i klidně dále zůstat hrát, ale v té době se nám narodil syn Maxim, který na tom nebyl zdravotně dobře a z toho důvodu jsme z Ruska odešli, protože by to pro něj nebylo ideální prostředí.

Jak reagovala rodina na časté stěhování? Manželka byla v pohodě a podporovala mě. Vadilo jí jen to, že jsme se museli balit i několikrát za sezonu. Takže potom měla kufry pořád připravené.

Většinu kariéry jste prožil v zahraničí. Neuvažoval jste o tom, že se usadíte v cizině natrvalo? Vždycky mě to táhlo domů a ani náznakem jsem o tom neuvažoval.

Autor: Jiří Podhájecký Ostrava
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!