Vídeňská ulice má dvojí tvář. Š pínu i zajímavé příběhy | E15.cz

Vídeňská ulice má dvojí tvář. Š pínu i zajímavé příběhy

26. srpna 2010 • 13:31
Kdo nemusí, raději se tady nezdržuje. Stovky chodců, kolony aut, prach a hluk. To je Vídeňská ulice. Lidé, kteří tu bydlí, jsou ale na svoji ulici hrdí.

Osmdesátiletý Jiří Toman vjíždí starou škodovkou do dvora svého domu ve Vídeňské ulici. Dneska má štěstí. Je neděle, a tak na křižovatce před domem nestojí kolona aut. Do vrat se mu podaří odbočit na první pokus. Nemusí totiž čekat, až ho nějaký řidič pustí. „Jinak je to složité a bývá ještě horší, když sem někdo odstaví auto a jde nakoupit. To pak z domu nevyjedu,“ vypráví Jiří Toman. Přes všechny těžkosti si na bydlení na hlavní tepně od Vídně do centra Hradce zvykl. Neměnil by. Žije v jednom z nejzajímavějších domů na vajgarské straně ulice. V čísle sedm býval hostinec U Koníčka.

Všechno zbouráme

Zárybnické předměstí, jak se tato část města také jmenuje, přitom už dvacet let nemuselo existovat. V osmdesátých letech úředníci národního výboru plánovali, že velkou část ulice zbourají. „Nastupoval jsem na památkovou péči až v devadesátém roce, a to už tyhle plány nebyly aktuální. Proč se od toho ustoupilo, nevím,“ říká ředitel Muzea Jindřichohradecka Jaroslav Pikal. Podle jeho slov se asanace měla dotknout většiny domů. Kdyby plány tehdejší vedení města odsouhlasilo, řidiči by dnes mohli jezdit po širší silnici a také na chodce by zbylo víc místa. Podle odborníků radnice nic takového v budoucnu nechystá. Dnes stavby ani příběhy domů a jejich obyvatel v ušmudlané, úzké a hlučné ulici Hradečáci většinou nevnímají. Jakmile totiž vkročí do 250 metrů dlouhého úseku mezi kruhovou křižovatkou a mostem, sklopí hlavu a ženou rychlým krokem pryč. Přitom ulice má dvě tváře. Tu špinavou, kterou vidí, když kolem denně spěchají do práce. A tu druhou, přívětivější, která je vidět hlavně z hladiny Vajgaru nebo z nábřeží.

Hostinec U Koníčka

„Ten dům koupil můj tatínek v roce 1930 v dražbě za necelý milion, ale stavba je mnohem starší,“ vypráví Jiří Toman a odkazuje na nápis na bráně s datem 1773. Jádro domu je ale až ze šestnáctého století. O tom, že tady býval hostinec U Koníčka, napovídá i reliéf jmenovaného zvířete. Hospoda nedostala svůj název jen tak. Ve zdejších klenutých stájích mohlo být najednou až padesát koní. „Na porcinkule jsem měl žně. To přijeli lidi z venkova a nechávali si u nás koně, kola a pak šli na pouť. Za kolo jsem bral korunu a za zvíře pětikorunu,“ vzpomíná Toman. Kromě hospody nakupovala a prodávala rodina dobytek a měla výřez masa. Tam, kde byla v hospodě kuchyň, zůstala dodnes, z hospodského sálu je ložnice a obývací pokoj. Černou kuchyni přestavěl Toman na koupelnu. U velkého domu se dvorem, který má nyní pět popisných čísel, je zahrádka přímo u rybníka. Odtud brali Tomanovi led na chlazení masa i do hospody. V létě se sem zase chodili koupat. „Dneska se všichni bojí vody, ale já si vzpomínám, jak jsme vždycky museli od břehu odhánět zelené chuchvalce, abychom si mohli zaplavat,“ říká Toman. Téměř denně se chodí do Vajgaru osvěžit jeho zeť Jaroslav Beran, který tady bydlí. „Špatné je to jen na konci léta,“ myslí si Beran. Mnohem víc ho trápí zarostlé ostrůvky rákosí, kterých na rybníku přibývá.

Přišli z Moravy a zůstali

Stejně na život na Vajgaru nahlíží i Vlastimil Božejovský. Ten bydlí v domě číslo tři hned u mostu. „Natrvalo jsem tu od pětašedesátého. Vidím, jak se za poslední dobu rybník zmenšuje,“ povzdychne si osmdesátiletý muž. Ze svého domu má jedinečný výhled na Malý i Velký Vajgar. Ani on by bydlení ve Vídeňské nevyměnil a přeje si, aby dům zůstal v rodině. Kdysi sem totiž přišel z Moravy s manželkou, která tu měla tetu. Ta si přála, aby tu žili. „Její manžel Karel Řezníček býval za první republiky plukovník generálního štábu, jeden čas dokonce působil v Terezínské pevnosti. Paradoxní je, že ho tam pak Němci zavřeli,“ vzpomíná na svého příbuzného Božejovský. Strýc prý za války nechtěl narukovat, proto raději učil v Hradci němčinu. „Pak ho jeden místní udal. Nakonec ho ve dvaačtyřicátém při heydrichiádě popravili. Mrzí mě, že ten udavač tady stále spokojeně žije,“ dodává smutně Božejovský.
V domě mívali jeho příbuzní barvírnu a později tu fungovalo zelinářství a holičství. „Vážím si toho, co dokázali naši předci postavit bez velké mechanizace,“ tvrdí. V domě bydlí s manželkou, ve druhém patře žije syn s rodinou.
Na hluk z ulice a nedalekého nábřeží, kde po každém přejetí auta drnčí kostky, si prý snadno zvykl. „Po válce tu pořád jezdily tanky,“ dodává. Jedna věc ho přesto neustále trápí. Při velkých deštích mu do domu stéká voda z Vídeňské, Václavské i Rybniční ulice. Kanály na cestě nestíhají vodu odebírat, a ta pak protéká z ulice skrze dům až k rybníku. „Dal jsem si na úřad žádost, aby se na to podívali. Doufám, že to spraví,“ věří Božejovský.

Velký provoz a opilci

Úskalí života na rušné tepně zažívají také Marie a Milan Pouzalovi. Ti bydlí v patrovém domku číslo osm asi uprostřed ulice. „Občas se bojím vystrčit nos, aby mi ho někdo neurazil,“ směje se Marie Pouzalová. Vyjít na frekventovaný chodník, kde se poslední dobou naučili hodně jezdit i cyklisté, chce odvahu. Pod okny rodiny denně projedou stovky aut. „Když jsme se sem v padesátých letech s rodiči nastěhovali, bylo auto spíš rarita. Teď to začíná být neúnosné,“ povzdechne si Milan Pouzal. V sedmdesátých letech si se ženou vyzkoušeli život v paneláku. I když byl pohodlnější, ve Vídeňské se jim líbí víc. A to i přes negativa, která Marie Pouzalová vyjmenuje. „Nemůžeme tu zaparkovat, taky zastavení je problém. Větrání si dvakrát rozmyslím a ti opilci,“ vypráví Marie a její manžel mávne rukou na ukazatel směru, který stojí před domem. „Tady se opilci často houpou. O tom, jak řvou, a co tady po sobě nechávají, ani nemluvím,“ tvrdí. Zrovna teď se ženou dělají drobné úpravy na omítce. Vždy na pár hodin postaví lešení, kus udělají, ale na noc ho raději uklízejí. Mají strach, že ho někdo ukradne nebo si ublíží. Stěhovat se ale nechtějí. „Je tu přece jen kus historie,“ říká Milan Pouzal. V domě kdysi bývala pekárna. Pec kvůli narušené statice domu Pouzalovi zbourali v padesátých letech. Pekárnu vlastnil Čech, který se za války dal k Němcům. To se mu v pětačtyřicátém roce vymstilo. O dům přišel a z města musel odejít.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!