Vánoce z druhé strany. Stáčel jsem lidem svařák a mrznul u klobás | E15.cz

Vánoce z druhé strany. Stáčel jsem lidem svařák a mrznul u klobás

Redaktor Sedmičky si na vlastní kůži vyzkoušel trochu jiné Vánoce. Zjišťoval, jak se žije těm, kteří dotvářejí adventní atmosféru.

Vánoce jsou každý rok, ale letos si jich budu opravdu vážit. Ježíška už nikdy nebudu kritizovat a v knihovně si půjčím knížku o životě a strastech Amundsena.
Zažívat Vánoce z druhé strany je totiž zážitek, ale v té předvánoční sibérii, co teď okupuje Liberec, to byla dost mrazivá zkušenost. Na výpravy slavného polárníka jsem si při tom, obklopený vánicí, často vzpomněl.
Firma s legračním názvem Mc Kapr jezdívá prodávat grilované klobásy a maso na vánoční trhy na libereckém náměstí už dvanáct let. Kolem ostatních stánků lidé často jen procházejí, ale „u Kapra“ je téměř permanentně fronta.

Pálivou, nebo ne?

„To jsou kila a kila masa denně,“ vypráví mi i o silném vztahu Liberečanů ke klobásám mladý prodavač Aleš Frýda. A je prý jedno, jestli lidé chtějí klobásu pálivou, nebo nepálivou. „Oba druhy jdou na odbyt stejně,“ hlásí další Aleš, tentokrát Navrátil, šéf „kapřího“ stánku.
Právě on mi půjčuje červenobílou čepici Santa Clause. „Dali bychom ti i obleček, ale tak velký opravdu nemáme,“ glosuje moji prostorovou roztažitost. Čepice mi ovšem bohatě stačí.
Jako prodavač od klobás začínám zlehka. To znamená jejich obracením, aby se zbytečně nepřipálily. „Máme na to dva způsoby,“ vysvětluje mi názorně Aleš Navrátil.
Tohle by asi lehce zvládli všichni, ale já mám stejně velkou radost, že mi to taky jde hodně dobře. Obtížnější část mého „testu“, ale teprve nastává.
Jsem z toho trochu zaskočený, ale oba Alešové se najednou tak trochu stahují do pozadí, aspoň mi to tak připadá, a mě nechávají prodávat. Připadám si jak papírek hozený do vody, u kterého se čeká, jestli se udrží na hladině, nebo půjde ke dnu.
„Jednu klobásu,“ hlásí mi z druhé strany stánku můj první zákazník, starší pán. Nachytat se od něj ale nenechám, a tak hned kontruju: „Pálivou, nebo nepálivou?“
Klobásu pro pána mám vybranou hned, ale co dál? Kde jsou tácky? Těkám očima po celém stánku, ale nic nevidím. „Máme tácky?“ vrhám dotaz k mladšímu z Alešů, ale dávám si záležet, aby to znělo spíš jako „Prosím tě, moc tě prosím, nemohl bys mi pomoct?“
Aleš to pochopil a hned mi pomáhá.
I když jsem se snažil dát poctivou porci, můj první zákazník mě ještě prosí, ať mu přidám hořčici. „Ano, samozřejmě,“ říkám sebejistě, tohle mě tedy nezaskočí.

Klobásy od šesti

Další klobásu už „obsluhujeme“ s mladým Alešem společně. A jde nám to mnohem rychleji než v tom prvním případě. „Máme na to systém, co kdo dělá a připravuje, abychom se tu vzájemně nepletli a mohli lidi obsluhovat co nejrychleji,“ vysvětluje mi pak starší z Alešů.
Kdo si myslí, že u grilovacího pultu na klobásy a maso je teplo, ten se plete jako král omylů. U klobás se ohřejou asi jen klobásy. My ostatní mrzneme. „A to si vem, že my jsme tu od od šesti ráno,“ říká prokřehlým hlasem Aleš Frýda.
Já jsem tam jen chvíli, ale když už se podruhé přišel někdo zeptat, jestli tu stánek s klobásami bude otevřený i v osm večer, měl jsem chuť na toho člověka pořádně zavrčet.
Z amplionu kdesi nad stánkem vyhrávají vánoční koledy, ale takové divně unylé, jak ploužák v opeře. A navíc německé. Buď je to němčina, anebo už z toho mrazu blouzním a nepoznám češtinu.
Mladý Aleš pracoval tři roky v Praze jako kuchař v hotelu. „Bylo to ale každý den pořád stejné, a tak jsem si říkal, že zkusím něco jiného. A tady to mám,“ říká sarkasticky, ale podle mě jen „na oko“, zdá se mi, že z Prahy utekl rád.

„Přišel jsem sem na sezonu do jednoho penzionu v Jizerkách. Vařím tam v kuchyni, odklízím sníh, dělám, co je potřeba. A občas musím do Liberce na klobásy,“ vysvětluje.
Každý, kdo v Liberci prodává u vánočního stánku, má asi zvláštní osud. Čtyřiadvacetiletý Jiří Dumek nabízí lidem v obchodním centru Forum svařák a nejrůznější druhy vín pod značkou „Chateau Lednice“.
Není to přitom tak dávno, co si ho fotili turisté z celého světa. Jako profesionální voják totiž sloužil u hradní stráže, v sekci ochrana prezidenta, a do jeho popisu práce patřila i hlídka u brány Pražského hradu.
„Turisté se tam s námi pořád fotili a na internetu jsem dokonce našel fotku od nějakého Japonce, který si mě při návštěvě Prahy vyfotil,“ vypráví Jiří.

Svařák pánovi i slečně

Dovolil mi, že společně s ním můžu prodávat svařák. Obří termosku, ze které se stáčí, kvůli mně dokonce přenesl na hlavní pult, a tak jsem mohl svařák nabízet jako pouťový vyvolávač atrakcí.
„Natočil jste mi ho dobře. Je dobrý. Ale abych vás nepřechválil, tak řekněme, že to ujde,“ říká mi s úsměvem jeden starší pán, který dostal svařák ode mě.
Krásná, mladá slečna Monika Netušilová se se mnou při stáčení svařáku dokonce vyfotila. Kelímek s červeným nápojem pak ale předala svému příteli. Tak to mě trošku zklamalo, podobně jako mráz nad klobásami.
Svařák, který společně s Jiřím nabízíme, je z frankovky. „Když se řekne frankovka, lidé si hned vybaví špatné krabicové víno, ale frankovka může být i vynikající,“ říká Jiří. Pomáhám mu i obsluhovat mladého muže, který si přišel vybrat kvalitní víno. Moc mi to ale nejde.
Bylo mi u Jiřího dobře, nemrznul jsem tam. Zato nabízení vánočních ozdob v areálu libereckého Výstaviště bylo trochu něco jako sibérie u klobás.
Stánek byl venku a zrovna dost hustě sněžilo. Václav Krejčí, který tu ozdoby prodával, mě naučil, jak mám lidem nejrůznější koule či špičky nabízet. A tak jsem tu na střídačku s ním přesvědčoval lidi, tedy hlavně ženy, že koupí těchto ozdob rozhodně neprohloupí.
„To není žádná Čína. To jsou pravé české ozdoby, ručně malované,“ hlásil jsem. A duchu jsem myslel na to, jaké Vánoce asi mají v Číně. A dostal jsem nápad. Příští rok napíšu reportáž o Vánocích v Pekingu!

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!