Vánoce 1945 v prvním osvobozeném českém městě | E15.cz

Vánoce 1945 v prvním osvobozeném českém městě

Uplynulo pětašedesát let od prvních svobodných Vánoc v Hodoníně po nacistické okupaci. Sedmička našla pamětníky.

Když na Vánoce v roce 1945 vyhlédl hodonínský historik Miloš Hynek z okna, ulice zdobil sníh. Usmíval se. Stejně, jako další tisíce Hodonínských si Hynek užíval první svobodné svátky po nacistické okupaci, která trvala šest let. A poprvé s celou rodinou.

„Tatínek se za války ukrýval v západních Čechách, protože byl v odboji, maminka zase strávila dlouhou dobu v koncentračním táboře Ravensbrück. Měl jsem ještě bratra, a konečně jsme se všichni čtyři potkali u jednoho stolu,“ říká Hynek.

Oproti mnoha jiným domácnostem měl na talíři kapra s bramborovým salátem. Ti méně šťastní se spokojili s jakýmkoliv kouskem masa. „I když válka stále doznívala, pro mě osobně byly tehdejší Vánoce opravdu radostné. A hlavně klidné, protože byl mír. S rokem 1944 se nedaly srovnat, protože tehdy bylo město po americkém bombardování,“ vzpomíná Hynek.

Další vítanou změnou se stal svítící vánoční strom republiky, což by Němci za války nepřipustili. I Hynkovi měli doma stromeček. A pod ním pár dárků.

„Oproti dnešku byla výzdoba úplně jiná. Maminky pekly cukroví, které lepily marmeládou. Už ani nevím, co jsem dostal. Bylo mi jedenáct, takže asi nějakou hračku,“ vypráví Hynek.

Než se však celá rodina Hynkových opět sešla u štědrovečerní večeře, Hodonín se stal prvním městem na českém území, kde se střetli nacisté s Rudou armádou. Sověti zvítězili a život se v hodonínských ulicích pomalu vracel do normálu. Radostným objetím ale předcházel krvavý střet.

Němci v trenýrkách

V dubnu 1945 Holíč pevně drželi postupující Sověti a Němci se s několika členy SS připravovali na obranu Hodonína.

Proti nim stál generál Managarov, který se mimo jiné podílel i na osvobození Nitry a později Brna. V hlavě zkušeného velitele se zrodil plán, kterým nacisty převezl. Vše nasvědčovalo tomu, že Sověti podniknou přímý útok, jenže ti místo toho Němce nejdříve dostali do kleští.

Na chvíle před bitvou si dodnes pamatuje čtyřiaosmdesátiletý Zdeněk Buryánek, který nyní žije v hodonínském domově důchodců. Tehdy však bydlel s rodinou v Marxově ulici.

„Myslím, že Němci měli strach. Někteří z nich byli velmi mladí kluci. Mohli mít něco přes patnáct let. Dva z nich přiběhli k nám na dvůr a žádali civilní oblečení. Najednou zahodili samopaly a stáli tam jen v trenýrkách,“ vypráví Buryánek.

Matka mladým členům wehrmachtu vyšla vstříc. Jednomu dala montérky, druhému staré tepláky. Jakmile se oblékli, utekli pryč. Buryánek je už nikdy neviděl. Rodina uniformy spálila a zbraně zlikvidovala.

Mezitím Rusové nabili děla a kaťuše – raketomety, kterým nacisté přezdívali Stalinovy varhany. „Němci ale nezaháleli, a za podpůrné palby z tanků a děl zničili všechny mosty přes řeku Moravu. Přerušili i telefonní a elektrické spojení se slovenskou stranou,“ líčí historik Lubor Nedbal. Na druhý den sovětští vojáci po dalším odstřelování a leteckém bombardování vtrhli do městských ulic a na hřbitově si zřídili provizorní velitelství.

„Němci se tvrdě bránili na umělém pahorku. Sověti přitáhli jedno dělo a minomety, čímž donutili protivníky ustoupit. Před pátou hodinou odpolední se německé jednotky stáhly i z oblasti Rybářů a vyhodily za sebou do povětří most,“ komentuje Nedbal vývoj bitvy.

Další skupina ruských vojáků se postupně prodírala až k cukrovaru, který stojí u dnešního nákupního centra. Cílem bylo náměstí, kde už čekala zakopaná pěchota SS. Její odpor byl však slabý, a i tam Rudá armáda slavila úspěch. V osm hodin večer 12. dubna byl Hodonín již plně v její moci. „Vojáci čekali německý protiútok, ten ale nepřišel. Ráno se tak lidé nadechli prvního svobodného vzduchu,“ poznamenává historik. Poslední nacistickou „návštěvou“ byla německá stíhačka, kterou nad blízkými Lužicemi sestřelili sovětští piloti.

Ovoce jako dárek

Na konci dubna živnostníci zase otevřeli obchody a dělníci zprovoznili zničenou železniční trať mezi Hodonínem a Moravským Pískem.

„Pořádně jsem se najedl až po osvobození. Rusové mě naložili na auto, které nemělo dutá, ale plná kola. Jen z krátké jízdy mi cvakaly zuby a oni na tom jeli snad až od Stalingradu,“ kroutí ještě dnes hlavou pamětník Buryánek.

Vojáci z hodonínského statku odvlekli prase, které porcovali u Buryánků na dvoře. „Na stůl postavili vodku, chleba a k tomu jedli jen špek,“ vybavuje si muž, který stejně jako Hynek prožil první svobodné Vánoce v Hodoníně. Ve vzpomínkách mu utkvěla skromná výzdoba a ovoce jako dárek. „Každý si svátky zařídil, jak uměl. Nebylo toho mnoho, ale byli jsme rádi, za všechno, co jsme měli,“ vzpomíná pamětník na Vánoce před pětašedesáti lety.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!