Valentýn jim lásku neposvětil. Přesto jsou spolu léta | E15.cz

Valentýn jim lásku neposvětil. Přesto jsou spolu léta

Svátek zamilovaných se blíží. Umělci vzpomínají, jak se zamilovali právě oni.

Přerov, Hranice l Svatý Valentýn coby patron zamilovaných sice vtrhl do Česka teprve nedávno, ale i tak jeho kult ovlivňuje spoustu lidí. Už od ledna jsou v obchodech plyšová srdce a květináři připomínají, že 14. února je důvod k oslavě pro ty, kteří se mají rádi. Jak tento den prožívají známé dvojice z Přerova a Hranic? A jak vzpomínají na začátky vztahu?

Láska ze školní lavice

„Jak dlouho jsme my dva vlastně spolu?“ zamyslí se přerovský muzikant Jaroslav Wykrent. Pak se zarazí. „A neměli jsme včera náhodou výročí?“ zeptá se manželky Doris.

Podívají se do kalendáře a oba se zasmějí. Zapomněli na výročí dne, kdy si řekli ano. Bylo to poslední lednovou sobotu roku 1965 a jejich sňatku předcházel vztah, který začal už ve školní lavici.

„Bylo nám patnáct a začali jsme chodit na průmyslovku. Já jsem studoval konstrukci, Doris jemnou mechaniku. Všiml jsem si jí hned první rok, protože byla jiná než ostatní holky,“ vzpomíná muzikant. V čem se jeho žena lišila od ostatních? Měla páru jako kluk. Uměla snad ze všech průmyslovaček nejlíp házet balonem, i proto hrála házenou.

Drobnou modrookou blondýnku s německými předky Wykrent také zaujal. „Byl krásný, vysoký a štíhlý. Nešlo ho přehlédnout,“ vzpomíná muzikantova žena.

Okukování časem přešlo v chození, které ale mělo několik přestávek. „Moje žena byla ze Studénky a v Přerově žila na internátě. Vídali jsme se často, ale přece jenom to nebylo nic vážného. To přišlo později. Vzali jsme se, až když jsem měl po vojně. Pak se nám narodila dcera, také Doris,“ říká umělec.
Za padesát let spolu prošli časy dobrými i zlými. Dobou, kdy byl muzikant na vrcholu sil a užíval si popularity, i časem, kdy mu po mozkové mrtvici byla jeho žena největší oporou. Stále je jí za to vděčný.

Valentýna pár neslaví, ale to neznamená, že by na sebe zapomínali s drobnými radostmi. Muzikant občas přinese ženě její milované růže nebo orchideje. Připomíná, že od doby, co mu společnost v životě dělá hůl, se mu s kyticí chodí hůř. Když chce ale manželku potěšit, nic ho nezastaví. „Ona je moje životní výhra. Jsem si jistý, že pětadevadesát procent žen by se mnou nevydrželo,“ připouští Wykrent, který ženu něžně oslovuje Dorko.

Doris Wykrentová se po letech strávených po boku umělce umí nad řadu věcí povznést. Na svém muži si nejvíc cení, že nelže. „To je pro mne moc důležité. S tím souvisí všechno ostatní,“ podotýká Wykrentová.

Výrazné oči, hezký zadek

Když se přerovský kreslíř Lubomír Dostál ohlédne do minulosti, vidí sám sebe jako plachého mladíka, který drnkal na kytaru, kreslil si do bloku a nesměle pokukoval po holkách.

Jak se seznámil s osudovou láskou? Parta mladých lidí se scházela u přerovského hřbitova, zpívala si a pouštěla magnetofon. Patnáctiletý Dostál hrál na kytaru a očkem pošilhával po dívce, která ho upoutala svou výřečností a temperamentem.

„To bylo první, co mě na Yvetě zaujalo. Byla organizátorka, a vlastně je dodnes. Líbily se mi i její výrazné oči a ještě něco. Můžu to říct? No zkrátka měla hezký zadek,“ vypráví s úsměvem Dostál. Pamatuje si i to, kdy svou ženu poprvé požádal o schůzku. „Bylo to 2. října 1982, a když kývla, byl jsem šťastný,“ vzpomíná kreslíř. Randit spolu chodili na stadion, občas se drželi za ruku, ale když potkali někoho známého, stydlivě se pustili. Chodili spolu až do roku 1986, pak se na konci jeho vojny rozešli. Ne však na dlouho. O rok později se vzali.

„Prostě jsme zjistili, že k sobě patříme. O tři roky později se nám narodil syn Lukáš a za další dva roky dcera Nikola. Žijeme spolu už čtvrt století a já bych svého muže určitě nevyměnila. Je to zlatý chlap,“ říká Yveta Dostálová.

Její muž má také jasno, proč je v jeho očích manželka stále obdivuhodná. „Nechci, aby to znělo jako klišé, ale já si nejvíce cením věrnosti. Bez toho by pro mne vztah neměl cenu,“ zdůrazňuje kreslíř. Valentýna Dostálovi slaví, berou to však přes žaludek a romantiku. „Zajdeme si na večeři u svíček,“ plánuje výtvarník.

Dědeček a pískle

Se svátkem zamilovaných je to v rodině baskytaristy skupiny Citron Václava Vlasáka pokaždé jinak. „Někdy ho slavíme, někdy ne. Ale většinou na Valentýna přinesu domů kytičku a bonbony,“ říká rocker z Hranic.

Na to, kdy svého partnera poprvé zaregistrovali, vzpomínají Vlasákovi každý jinak. „Neměla jsem ještě sedmnáct, on měl o patnáct let víc,“ říká Karla Vlasáková. Její manžel si ji pamatuje ještě jako třináctiletou. „Bylo to takové pískle, chodila s houslemi,“ popisuje Vlasák.

Zajiskřilo to mezi nimi později. „Mělo to takový háček. Já pro ni byl dědeček a ona pro mě nevyklubané pískle. Ale pak přeskočila jiskra. Ta první v restauraci na Sokolovně, kde byla se svým chlapcem a hrála tam na housle. Říkal jsem si, tohle poslouchat nebudu. Než jsem odešel, tak jsem si dal v baru panáka a ona si přisedla vedle mě. Dali jsme se do řeči a já ji pozval na procházku do parku,“ vypráví rocker.

Jeho žena přikyvuje a nechává manžela mluvit dál. „Bylo jaro, teplo a my šli do hudebního altánku. Poseděli jsme tam, bavili se o hudbě, protože jsem v té době byl známý umělec,“ směje se muzikant. Pak odjel na turné, a když se po půldruhém měsíci vrátil do Hranic, náhodně se potkali u náměstí. „Tam přeskočila jiskra podruhé a od té doby až do dneška jsme spolu. Jsme šťastní, milujeme se, i když byly i různé šarvátky. Ale přečkali jsme všechno špatné a teď nás snad čeká už jen to dobré,“ doufá Vlasák.

I když jsou spolu téměř pětadvacet let, svatbu měli až v roce 2000. Když se brali, měli už dceru. Muzikant požádal svou nastávající o ruku v květnu na její třicáté narozeniny. „Pořád čekala, jestli jsem ten pravý. Prověřovala si to,“ směje se Vlasák.

Svatbu měli kuriózní. Den před ní šli přes náměstí v Hranicích a náhodou potkali tehdejšího starostu. „Zeptal se nás, kdy se vezmeme. Já jsem řekl, že třeba zítra. Tak nás chytl za rameno, šli jsme na matriku a druhý den jsme se vzali. Při obřadu jsme byli jen my dva a svědci,“ vzpomíná Vlasák. Místo svatebního hodování si novomanželé zašli na kávu do restaurace Na Růžku. Pro vztah je podle Vlasákových nejdůležitější tolerance. „A výdrž,“ doplňuje manželka.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!