V Olomouci vzniká domobrana | E15.cz

V Olomouci vzniká domobrana

Dobrovolníci z Olomouce vytvořili unikátní vojenskou skupinu. Věří, že budou potřební.

Ačkoliv je v Česku povinná vojenská služba už šest let zrušená, někteří muži z Olomouce zůstávají vojně věrni i po práci. Táhne je to do starých hal a hangárů na neředínském letišti, kde parkují svůj tank, obrněný transportér, vysloužilé tatrovky, vétřiesky a autobusy. Na podzim vytvořili jedinou organizovanou skupinu v České republice, která se podobá americké domobraně.
„Přijdou chvíle, kdy se to všechno jednou může hodit,“ tvrdí předseda občanského sdružení N. C. A. Martin Bednář. Na mysli má především živelné katastrofy a povodně.

Silné stroje

O svých kamarádech mluví jako o záložní jednotce Integrovaného záchranného systému. S hasiči má sdružení podepsanou smlouvu o výpomoci.
„Třeba naše tatrovky jsou sice staré, ale umí se brodit i v jednom a půl metru vody. Dnešní hasičská technika do vody nemůže,“ vysvětluje Bednář. Za pravdu mu dává i ředitel profesionálních hasičů Karel Kolářík. Tvrdí ale, že by „gardisty“ nepovolal jako první. „Máme podepsaných asi padesát smluv o případné pomoci. V první řadě bychom se obrátili na záchranářský pluk ve Chválkovicích, pak na armádu a teprve potom na  ostatní,“ uvedl Kolářík.

Asi dvacet nadšenců z N. C. A. má přesto své „mazlíky“ rádo a denně je udržují v chodu. „Jsme organizovaní podobně jako domobrana. Dokonce držíme služby a jsme schopni do 120 minut vyjet,“ řekl Bednář. Jeho snem je, aby mohl desítce mužů od Nového roku nabídnout trvalý pracovní poměr. Své služby chce nabídnout i městu. Vedení Olomouce ale nemá o využití staré techniky valný zájem. „Čekáme, co nám nabídnou. Spíše na to ale nahlížím jako na zájmovou činnost,“ uvedla náměstkyně primátora Eva Machová.

Čtyři z tanku a Mates

Napůl jako koníček a napůl vážně berou dvě desítky dobrovolníků starosti o vysloužilou vojenskou techniku. Tvrdí o sobě, že chodí raději na vojnu než do hospody na pivo. Dvacítka dobrovolníků ze sdružení N. C. A. má tvrdý výcvik a je připravena kdykoliv vyrazit k povodním i jiným živelným pohromám.

Dobrovolníci však připravují k zásahu nejen sebe, ale i svá vozidla. „Každé má svého velitele,“ objasňuje předseda sdružení Martin Bednář před naleštěnými tatrami.
Všichni v týmu mají nějaké zkušenosti z terénu. „Při povodních před třinácti lety jsem sloužil na letišti v Přerově. Tehdy jsme do vrtulníků nakládali veškerý materiál a humanitární pomoc. Pak mě nasadili na povodně v Čechách,“ vzpomíná bývalý voják z povolání Robert Roubalík.
Práci si ale olomoučtí dobrovolníci pochvalují. „Chceme pomáhat lidem. Je to zajímavější práce než u hasičů nebo vojáků,“ tvrdí další z nich Jan Skýpala. Mezi dobrovolníky chodí pravidelně i doktorand pedagogické fakulty Josef Minarčík. „Už teď vím, co od toho čekat. Jsem dobrovolný hasič a kolem takových strojů se pohybuju pořád. Ale na vojně jsem nebyl,“ říká Minarčík.

Nejzkušenější je mezi dobrovolníky Pavel Lipek. Devět let sloužil u tankového praporu v Přáslavicích. Jako jediný mezi všemi v hangáru má na řízení tanku licenci. T55 je jeho miláček stejně jako pes Mates. „Kromě řízení umím tanky a transportéry také opravit. S motory jsem dělal odmalička. První traktor jsem si složil ve dvanácti letech. A tank je vlastně jen složitější buldozer,“ říká s úsměvem Lipek.
Denně je v hangáru aspoň pět lidí. Údržba techniky je pro ně nekonečným příběhem. Na svůj první skutečný zásah zatím čekají. Jediný, komu se to možná přestává líbit, jsou jejich manželky.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!