V karvinské ulici Rudé armády jako by se zastavil čas | E15.cz

V karvinské ulici Rudé armády jako by se zastavil čas

Petra Sasínová

Devět dětí v plesnivém jednopokojovém bytě bez teplé vody, vany, se záchodem ve studené chodbě. Bydlení v kolonii Vagonka v Karviné je pro otrlé.

Než vyjde Michal Gábor z bytu, vyběhne ven několik dětí a dva psi. Z malé předsíně, ve které je záchod, vane pach plísně. „Můžete malovat a topit, ale je tady pořád mokro a plíseň. Dveře a okna netěsní,“ říká nejistě se usmívající Gábor. Drobný muž má ženu a devět dětí. Město Karviná mu pronajímá jednopokojový byt, ve kterém je umyvadlo a kohoutek, ze kterého teče studená voda. Tak, jako všichni v kolonii Vagonka, topí uhlím a dřevem. Rodinný život se soustředí kolem rozpálených kamen. Na těch rodiče vaří a ohřívají vodu na mytí. Pokoj zabírají především postele. V malé vaně se všichni myjí. Nejmladšímu dítěti jsou tři roky. „Děcko postavíme do vany a umyjeme. Jinak to nejde. Někteří už jdou do puberty a začínají se stydět, to je problém,“ říká Gábor.
Před dům vychází i jeho družka Gabriela Slepčíková. „Poslední děcko jsem rodila císařským řezem a doktoři mi udělali podvaz. Další mít nebudu. Taky jsem měla tři potraty. Jinak bych měla dětí dvanáct,“ říká hrdě dvaatřicetiletá Slepčíková.
Se svým druhem je patnáct let. „Tady za to platíme tři tisíce šest set. Je to hrozně malé, ale prý nemáme nárok na nic jiného. I kdybych chtěl udělat koupelnu, není místo,“ vykládá Gábor. Připouští, že má malý dluh. Stojí před domem, děti pobíhají po zahradě, která k jeho části domu patří. Je to pár čtverečních metrů udusané hlíny, plot nahrazují prkna a laťky. Za nimi je rozbahněná pěšina, která dělí zahradu od rušné silnice. Za domem jsou různě poslepované boudy a kůlny, ze všech stran vybíhají psi.

Ukradli zeleninu i plot

Centrum nepořádku je kolem spáleniště domu, předposledního z bývalé druhé řady vilek kolonie Vagonka. Loni tam jeden dům vyhořel. Mezi odpadky a hadry, vlajícími na keřích, si hrají děti. Na jednom stromě uvízla rozbitá panenka. „Když jsme dělali naposledy úklid, část nepořádku jsme vysypali ke spáleništi, ale jenom proto, že už nebylo kam ho vyhodit. Je to tady hrozné. Ukradli mi tady nejenom zeleninu, co jsem vypěstoval, ale i plot,“ stěžuje si Ludvík Bartko, který míří na kole do města.
Kolem prochází mladá žena s papírem v ruce. „Sháním podpisy nájemníků proti mému vystěhování. Můj otec, na kterého je byt napsaný, mne zapomněl přihlásit, teď mě chtějí úředníci vystěhovat,“ vysvětluje žena.
Jen v několika zahrádkách je pořádek. Před jedním domkem jsou vzorně upravené záhony a na nich sádrové labutě a trpaslíci. Na zápraží ladně leží dvě kočky. Velký pes štěká v dřevěném kotci.
Taťána Siváková nemá efektní výzdobu, ale před svou čtvrtinou vily má důsledně uklizeno. Nenajde se tam ani papír. Má i funkční plot a branku. Jinak by totiž nemohla pustit z domu svou skoro dvanáctiletou dceru. Je mentálně retardovaná a matka ji téměř nemůže spustit z očí. Dívka se usmívá, houpe se na houpačce a sleduje, jak kolem běhají děti a psi. Pískoviště v rohu zahrady je přikryto starým kobercem. I když mrzne, najednou se dívka začne svlékat. Sundá si bundu a hodí ji přes plot. Matka přiběhne a volá na děti, aby jí bundu podaly. Pak dívku zase oblékne.
„To, že je tady zahrádka, je pro nás jediná výhoda tohoto bydlení. Jinak je to tady strašné,“ říká Siváková. Ukazuje, jak bydlí. „Všude je vlhko, některé zdi jsou úplně mokré. Jsou tady špatné odpady, každou chvíli vyteče záchod. V létě jsem musela volat havarijní službu,“ vypráví Siváková. V uklizeném bytě je teplo a voní jídlo. Rodina se do kolonie dostala kvůli dluhům v předchozím městském bytě. „Jsme rádi, že máme kde být, ale jediné, co se tady už dá dělat, je zbořit to. Už to není k bydlení,“ hodnotí Siváková.

Úklid až po zimě

Jedna z jejích dospělých dcer teď i s dětmi bydlí s nimi v kolonii. Manžel pracuje jako brusič, denně dojíždí do Ostravy. „Vydělám směšně málo, ale aspoň něco dělám,“ sděluje Jan Sivák. Řada mužů jenom sbírá staré železo. „Je to tady smutné. Mnoho děcek fetuje. Přijdou ze školy domů, doma není co jíst, rodiče se hádají, tak jdou se sběrem, koupí toluen a mají klid,“ říká Sivák.
Důchodkyně Lidie Michalová patří ke starousedlíkům. V kolonii bydlí asi pětatřicet roků. „Bylo to tady moc hezké. Pak sem začali úředníci stěhovat Romy a zvrhlo se to. Nikdo tady už nechce být dobrovolně. Když jsem šla na úřad žádat o výměnu bytu, dostala jsem radu, abych se zapsala do pořadníku do domova důchodců. A to tedy nechci,“ zlobí se žena. Ve dvoupokojovém bytě bydlí s dospělým synem. Kromě nevábného prostředí jí vadí také to, že do nejbližšího obchodu musí jít dvacet minut. „Věčně mám prázdnou ledničku, a to ne proto, že nemám peníze, ale že se nedostanu do obchodu,“ hovoří Michalová. Než šla do důchodu, pracovala pětadvacet let jako dělnice v Kovoně a pak v bohumínských železárnách a drátovnách. „Je to tady hrůzostrašné, ale nejsem žádná rasistka. Je mi líto těch dětí i rodičů, kteří se aspoň snaží. Nevím, jak to řešit,“ dodává Michalová.
Ke kolonii přichází karvinská terénní pracovnice Eva Kropiwnická. Je zřejmé, že tam nebydlí. Má boty na vysokých podpatcích, je elegantně oblečená. Pomáhá lidem vyřizovat různé úřední věci, organizuje úklidové akce. Velký jarní úklid chystá, až přestane mrznout a sněžit. S obyvateli mluví romsky, s některými důvěrně. Devětadevadesát procent nájemníků jsou Romové. „Lidé tady žijí jako v padesátých letech. Není všechno jen špatné. Jsou tady většinou romské rodiny s velkým počtem dětí a žijí jako zastara. Někteří by bydlení v paneláku s ústředním topením ani nechtěli. A většinou mají navařeno a snaží se, jak mohou,“ říká žena. O tom, že se ve Vagonce žije jako v minulém století, vypovídá i název ulice. Proč by tady někomu vadilo bydlet v ulici Rudé armády?
Má kolonie Vagonka šanci být zase hezkým místem k bydlení?

Autor: Petra Sasínová
 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!