V azylovém domě může skončit každý | E15.cz

V azylovém domě může skončit každý

20. června 2009 • 23:44
Téměř dvěma stovkám mužům už pomohli v hranické nocležně a azylovém domě Elim v Hranicích.

Hranice/ Třicet let pracoval dvaasedmdesátiletý Ľudovít Gálik v železárnách v Ostravě. Když přišel o práci, skončil na ulici a patnáct let přežíval na hranickém nádraží. Teď bydlí v azylovém domě Elim ve Vrchlického ulici v Hranicích. Útočiště zde našlo od roku 2006, kdy se otevřela nocležna pro deset mužů, celkem 178 lidí. Letos v únoru přibylo deset míst v komfortnějším azylovém domě, jeho služeb už využilo jedenáct mužů, kteří se dostali do životních potíží. Jejich osudy jsou různé, stejně jako věk. „Nejmladší je tady devatenáctiletý Ondřej, nejstarší dvaasedmdesátiletý muž,“ říká Bohuslav Rybníček, ředitel občanského sdružení Elim, které provozuje nocležnu pro muže a azylový dům.

Alkohol je zakázaný

Nocležna je jedna velká místnost, kde je na patro deset postelí a uprostřed velký stůl. Jeden muž zde zrovna obědvá. Ostatní nocležníci se vrátí až večer. Přenocování se snídaní a večeří stojí šedesát korun na den. „Tady přespávají bezdomovci. Všechny postele jsou většinou obsazené,” vysvětluje Rybníček. Vloni odtud startovalo do nového života dvanáct mužů, kteří si našli práci s bydlením.
Na druhé straně chodby jsou čtyři komfortnější pokoje azylového domu, celkem pro deset lidí. Všude je uklizeno. Za noc se snídaní a večeří se tady platí osmdesát korun na den. „Azylový dům byl hned po otevření plný. Bydlí tady muži, kteří se dostali do nějakých problémů, a buď pracují, nebo jsou už v důchodě,” upřesňuje Rybníček. Obyvatelé azylového domu mají k dispozici kulturní místnost s televizí, kuchyňku, sprchy a záchody. „Je tady sociální pracovnice, která jim pomáhá se vším, co potřebují, ať už je to hledání práce nebo vyřizování dokladů. Pokud někdo potřebuje, může si zatelefonovat nebo využít internet,” dodává Rybníček. Ani alkohol, ani pozdní příchody se v azylovém domě a v nocležně netrpí.

Mirek nic neplánuje

Devětačtyřicetiletý Mirek je na noclehárně od června. Nechce uvést své příjmení, stejně jako ostatní nocležníci. Mirek je zcela bez peněz. „Pomohli mně tady zaregistrovat se na pracáku a vyřídit sociálku. Když to dobře dopadne, tak na konci měsíce dostanu peníze,” říká Mirek.
Nepracuje už roky. Naposledy dělal pomocného stavebního dělníka. Pak přišel o práci, vyřadili ho z pracáku a nakonec zůstal na ulici. „Šestnáct měsíců jsem žil jako bezdomovec. Spal jsem na nádraží, někdy u kamarádů nebo venku,” vypráví Mirek. Oblečení si pořizuje v charitě, občas mu něco dají kamarádi. Život v Elimu si pochvaluje. „Máme tady snídaně a večeře,” říká s úsměvem. A jaké má plány? „Nic neplánuji. Říká se, že neplánované akce jsou nejlepší. Tak všechno nechávám osudu,” dodává Mirek.

Ondřej chce vařit

Nejmladší v azylovém domě je devatenáctiletý Ondřej. Ten zde má domov už čtyři měsíce. Jeho příběh začal, když mu zabili tátu. „Mamka se z toho zhroutila a začala pít. Nemohl jsem se na to dívat a tak jsem odešel ke kamarádovi. Pak se ale kamarád odstěhoval, náš byt koupil mladý pár, mamka šla do protialkoholky a já jsem se ocitl sám. Nevěděl jsem, co dělat,” vypráví Ondřej.
Teď žije v Elimu. „Ze sociálky dostávám tři tisíce a sto korun měsíčně, za ubytování zaplatím dva tisíce čtyři sta a na jídlo a osobní potřeby mně zůstane sedm set,” počítá Ondřej. Stojí před ním dva důležité životní kroky: závěrečné zkoušky ve škole a práce pomocného kuchaře. „Už se těším do práce. Jednak mě ta práce baví, jednak budu mít peníze,” vysvětluje. V Elimu nechce zůstat nadosmrti. „Chtěl bych si pořídit podnájem a najít přítelkyni. Taky bych si chtěl udělat papíry na motorku,” vypráví o svých touhách. A co říká na život v ubytovně? „Líbí se mně, že tady chlapi až na pár výjimek drží při sobě. Když někdo nemá jídlo nebo cigarety, pomůžou si. Štve mě, když někdo odbývá úklid,” dodal Ondřej.

Libor: Zkrachoval jsem

Libor strávil v Elimu osm měsíců. Dnes už opět stojí na vlastních nohách. Ani on nechce uvést příjmení. „Do problémů se může dostat každý,” říká osmačtyřicetiletý vysokoškolák. Do Elimu ho přivedlo neúspěšné podnikání. „Měl jsem dobrou práci, dařilo se mně, ale změnil jsem profesi a dal jsem se na podnikání. A zkrachoval jsem. Nevěděl jsem, jak to v této sféře chodí a věřil jsem lidem,” vypráví svůj příběh. Z jeho úspěšného života mu nezůstalo nic. Ani rodina, ani peníze. Jen dluhy. „Musel jsem všechno prodat, abych zaplatil dluhy. Nejdřív jsem bydlel v podnájmu, ale majitel bytu mě podvedl a já jsem se ocitl ze dne na den na ulici. V tom bytě zůstaly všechny mé knihy, obleky. Veškerý můj majetek v tu chvíli byly jen kraťasy, tričko a sandály. Čtrnáct dní jsem spal venku u Bečvy, byl říjen a hrozná zima,” vzpomíná Libor. Azyl našel v Elimu. „Tam mi pomohli. Pan Rybníček a Luběna se opravdu starají o ty lidi bez střechy nad hlavou a jejich práce je záslužná. Zdůraznil bych, že nejvíc mi pomohl jejich lidský přístup. Říkali mně, vy musíte něco dělat,” pokračuje Libor. A tak začal jako pomocník u zedníků. Celý život ho živila hlava a teď se učil pracovat rukama. „Lidé si myslí, že muži z nocležny se jen opíjí. To není pravda. Většina z nich je snaživá a chce si přivydělat na jídlo nebo na cigarety,” vysvětluje Libor.
Jeho příběh má šťastný konec. Získal práci, mohl si najít byt a odejít z Elimu. „Psychicky jsem se z toho ještě úplně nedostal, ale nejdůležitější jsou pro mě mé děti. Moje bývalá žena se o ně dobře stará, ale neměl jsem z čeho půl roku platit alimenty a teď, když mám práci, tak je mohu splácet a mám z toho radost,“ dodává Libor.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!