Ústecká strašidla. Obři, upírka, ale také vlkodlak z roku 1993 | E15.cz

Ústecká strašidla. Obři, upírka, ale také vlkodlak z roku 1993

6. srpna 2010 • 14:25
Na Ústecku řádil vlkodlak a pocestné strašily bílé paní. Lidé utíkali před obry a hrůzu jim naháněla i jedna upírka.

Ústecko si nemůže na nedostatek strašidel a duchů stěžovat. Už před 170 lety vyděsil čtenáře na severu Čech archivář Fridrich Sonnewend. Sepsal zdejší pověsti, které jsou nadpřirozených bytostí plné.
Zatímco některá strašidla patří minulosti, mýtus o vlkodlaku z Čermné je jen sedmnáct let starý.

Nenapravitelný obr

Některé bytosti už své působení v kraji zřejmě nadobro ukončily. K takovým patří obři, kteří prý zanechali stopy u Kamenice a nedaleko Knínic.
„I kámen Spitzstein při cestě z Brné na Němčí údajně vyhodil ze své boty obr, který tudy kdysi kráčel,“ připomíná Václav Houfek, autor úspěšné expozice Ústecká strašidla, kterou v prvních pěti letech jedenadvavátého století vystavovalo Muzeum města Ústí nad Labem.
Nejznámější ze zdejších obrů žil na opuštěném hradě Blansko. Kradl, škodil, a strašil děti. Dokonce udělal z mladého stromku prak a vrhal malé i velké kameny až do Ústí.
Jednoho dne onemocněl a čarodějnice z teplické Doubravské hory mu poradila, aby se koupal v řece na místě, kde se Bílina vlévá do Labe.
Obr se Ústečanů bál, ale ti s jeho terapií souhlasili. Trvali ovšem na slibu, že vždy před klekáním obr z města odejde. Ten si pohostinství příliš nevážil. Brzy mu otrnulo a začal potápět loďky a dělat další naschvály.
Ústečané proto nařídili zvonit klekání o hodinu dřív a od rána se ukrývali v křoví kolem řeky. Jak se ozval zvon, cepy a palicemi utloukli obra, který pospíchal z vody.

Levín již bezpečný

Nejhrůznějším přízrakem byla upírka ze starobylého horského městečka Levín na Litoměřicku.
Roku 1344 prý v Levíně zemřela Brodka, žena hrnčíře Duchače. Hned po pohřbu ale začala vstávat z hrobu, po každém skákala a dávila lidi.
„Když byla probita třemi olšovými kůly, krev z ní tak velmi tekla jako z hovada nějakého. Předtím spolkla svůj šlojíř až do polovice, a když se z úst vytáhl, byl všecek krvavý. Byvši probita, vždy ještě z hrobu vstávala a lidi hubila. Měla tedy být spálena, ale hranici nemohli nikterak zanítit, až jim staré ženy poradily, aby užili k zážehu šindele ze střechy kostelní. Jakmile shořela, přestala lidi trápit,“ píše ve 14. století kronikář Neplach.
Vzteklý vzdušný vír se prý na tom místě objevuje dodnes.

Smutné bílé paní

Za nocí vystupuje ze střekovské skály nebo z říčních vln až na hradby Labská královna, žena zlého střekovského pána Kuby. Byl to on, který ji v hněvu shodil z hradních výšin.
Tomu, kdo bílou postavu na hradbách spatří, se srdce úzkostí sevře.
„Střekovská bílá paní prý pocházela z Vrabince. Já jsem původně z Děčína, takže mám nejraději děčínské pověsti. Z těch vím, že Vrabinec má vlastní bílou paní, také se smutnou historkou,“ říká učitelka Eva Machková z Teplic, pro kterou jsou báje a pověsti jedním z velkých hobby.
Vrabineckou paní v době, kdy měla manžela ve válce, přepadlo vojsko, a ona, svázaná v kobce vězení, zemřela v hořícím hradě. Byl právě vánoční čas, když lidé poprvé spatřili bílou postavu s tváří plnou děsu, jak se prochází kolem ohořelých trosek hradu. Od těch dob se bílá paní zjevuje na Vrabinci každým rokem, od Štědrého dne až do Tří králů. Bloudí zříceninami a naříká.
V Děčíně na Kvádrovci se za temných nocí zjevuje bílá paní, která v době, kdy spí skřítkové, střeží poklad. Říká se, že bývala dobrou ženou krutého děčínského hradního pána.
I Hazmburk na Litoměřicku má bílou paní. Ta má ale navíc na hrudi krvavou skvrnu.
Bílá paní z Tolštejna na Děčínsku má černého psa s jiskřícíma očima a na rozdíl od jiných svého druhu nebyla za svého života ani trochu hodná. Zatím prý marně čeká na mladíka, který by ji vysvobodil.
Rudé kvítky hvozdíku vyrůstají v krvavých stopách Matyldy, hraběcí dcery z Ostrého u Ploučnice, která se za svou nešťastnou lásku mstí všem lidem. Kdo se nechá nalákat na sliby bohatství, špatně skončí.
„Mezi zlými ženami bychom neměli zapomenout na divoženku z vrchu Rovný u Trmic nebo Meluzínu, takzvanou sklepní Lízu z trmického pivovaru. Obě měly zálusk na děti,“ připomíná Václav Houfek. V Opárenském údolí je třeba dát si pozor na rady potulného věštce, který posílá lidi směrem, kde je čeká neštěstí.
Spousta nepříjemných nadpřirozených bytostí se vyskytovala u vody nebo kolem vody. Vodníci, rusalky, bludičky.
„Bludných světélek bylo vždycky nejvíc v údolí řeky Bíliny od Hostovic přes Trmice, Koštov, Stadice a Řehlovice až k vesnici Žim,“ říká Houfek.

Kraj plný trpaslíků

Zvlášní kapitolou jsou trpaslíci, o jejichž hojném výskytu v celých severozápadních Čechách svědčí pověsti i písně.
Lidová slovesnost v drtivé většině případů hovoří o hodných trpaslících s červenou čepičkou, kteří pomáhali lidem a odměňovali je štědře za jejich dobré skutky.
„Hodně jsem četla o těch, kteří bývali uvnitř Mariánské skály v Ústí, dolovali stříbro,“ vzpomíná Eva Machková.

Záhada vlkodlaka

K ústeckým pověstem neodmyslitelně patří také různá bájná zvířata.
Hadí král, někdy zvaný Býčí krysa, měl podobu velké jedovaté ještěrky. Chodil do lidských příbytků na mléko a nesměl ho nikdy nikdo zabít, protože nosil štěstí do domu.
Někde v Trmicích a také v údolí Bíliny směrem ke Koštovu prý stále žijí skuteční draci.
Až do dnešních dnů přetrvává záhada vlkodlaka z lesa u Čermné nedaleko Libouchce. Mezi lidmi o něm putovaly různé fámy. Naposledy ožily dokonce až v roce 1993, kdy se i Policie České republiky podílela na honu na velkou černou šelmu, která přepadávala pasoucí se skot.
„Záhadné zvíře nikdy nedopadli, a tak se tento nevyjasněný případ stal součástí moderní mytologie,“ dodává Václav Houfek.

 
Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!