U lidí vyhrál Jiroušek | E15.cz

U lidí vyhrál Jiroušek

Tomáš Blažek

Sedmička připravila velkou anketu, jejímž cílem bylo zjistit, kdo je podle Jihlavanů největší osobností města. Vyhrál bývalý ředitel zoo.

Redakce týdeníku Sedmička sestavila seznam dvaceti osobností města, které by podle jejího názoru byly schopny získat nepsaný titul osobnosti města. Ze seznamu pak tipovalo sto náhodně vybraných Jihlavanů.

Bývalý ředitel jihlavské zoo, sedmašedesátiletý Vladislav Jiroušek, získal sedmnáct hlasů, téměř pětinu. „Tak na mě Jihlaváci nezapomněli,“ řekl Jiroušek. Za ním je s patnácti hlasy Marek Hovorka, ředitel a spoluzakladatel Mezinárodního festivalu dokumenárního filmu. Na třetí příčce se umístily hokejové legendy bratři Jaroslav a Jiří Holíkové s jedenácti hlasy. Výrazněji uspěli i rocker Petr Štěpán, bývalý hokejista Josef Augusta a mistr světa v rallye Martin Prokop.

Ženy volily porodníka

Anketa byla anonymní. Oslovení reagovali podrážděně na to, že se v anketě objevilo i jméno kontroverzního podnikatele Zdeňka Kratochvíla, starší znali spíše nabízené osobnosti z vedení města, ženy volily porodníka Aleše Roztočila. Mladší volili Hovorku, vítěze Jirouška však znali všichni – napříč věkem i profesemi - zřejmě i pro 38 let, po které Jiroušek jihlavskou zoo vedl.

I on je osobností s rozporuplným hodnocením. „Je schopný, pro zoo hodně udělal, ale k zaměstnancům se dobře nechoval,“ řekl jeden z oslovených. „Já na spolupracovníky nikdy nebyl hodný,“ připustil Jiroušek. Historik Zdeněk Jaroš míní, že Jiroušek za popularitu vděčí minulosti. „Teď svou prací v zastupitelstvu rozvoj zoo spíš brzdí,“ míní Jaroš.

Byl jsem gubernátor. Ale má práce byla vidět, říká Jiroušek
Když se dozvěděl, že je vítězem ankety o osobnost města, jen suše řekl: „Tak na mě Jihlaváci nezapomněli.“

Bývalý ředitel jihlavské zoologické zahrady Vladislav Jiroušek se před pár dny vrátil z Kypru. Ten se možná stane na čas jeho domovem. Jirouškovi to nebude vadit: Kypr řadí k nejpříjemnějším oblastem světa. „Létám tam pravidelně, asi to bude na delší dobu. Kvůli práci, kterou jsem tam dostal, bychom se tam museli na čas přestěhovat, nebo bych létal. To je zatím nejasné,“ říká sedmašedesátiletý Jiroušek.

O jakou práci jde? Zoologické zahrady ve státech Evropské unie musejí mít licenci, musí splňovat určité podmínky. Městská zoologická zahrada, která je v Limassolu, ty podmínky nesplňuje. Je to děs a bída kurtizán. Na mě oni dostali kontakt přes Asociaci zoologických zahrad a oslovili mě, abych jim přišel pomoci. Když jsem tam byl prvně, chodili jsme po zahradě a já povídám: nevidím tady zoologickou zahradu, jen železo. Když to železo vyřežete a dáte do sběru, budete mít peníze na rekonstrukci zahrady.

Co oni na to? Dohodli jsme se. Připravil jsem studii rekonstrukce zahrady. Tu jsem jim představil a byl mi zadán projekt. Ten jsem rozpracoval a měl bych dohlížet na realizaci.

Chtělo by se vám tam? Oni jsou ti Kypřani strašně hodní lidi a ještě teď v prosinci tam bylo krásně teplo na koupání. Já jsem říkal: pane primátore, stejnou práci po mně chce rumunská zoologická zahrada. Dám přednost Kypru ze tří důvodů: krásné klima, úžasní lidi, vynikající víno. Budou muset odtud odvézt nějaká zvířata, začnou demolice některých částí zahrady, pak se začne stavět. Čtvrtým důvodem jsou, když to řeknu ošklivě, finanční podmínky. Co vydělám tady za rok, tam za měsíc.

Jak dlouho tam budete? Když jsme se bavili o té současné zahradě, říkal jsem, že by bylo nejjednodušší ji zbourat a postavit novou. Tak mě odvezli do hor, ukázali mi nádhernou lokalitu a já říkám: tady vidím slony, tady by mohly být žirafy, tady parkoviště… Oni se ptají: a kolik by to stálo? Tak já říkám: dejte mi deset hektarů, dva roky a deset milionů euro a já vám to postavím. Ten člověk to nadhodil na vládě a teď vzniká mezinárodní tým na stavbu té zahrady. Tím by tam pro mě možná vznikla další práce. Jediný problém je, že se tam moc kecá a málo dělá, což je pro mě zničující. I když mám nejlepší hotel a otevřený účet. Ale těch prostojů! Vydržím u bazénu deset minut a jsem nervózní. V den, kdy nebudu mít co dělat, umřu.

Předpokládám, že to nebyla jediná vaše letošní cesta? Podzim jsme strávili v Itálii, máme takový karavánek. Chtěli jsme si prodloužit léto. V létě jsem byl v Indonésii, byl jsem na Sumatře fotit orangutany.

Riskujete rád? Něco vám povím: mám rád kontrasty, prales, pouště, ledovce. Ale nemám rád adrenalin. Pro mě je adrenalin cesta do Prahy po dálnici. Zbytečně si naše denní riziko nezvyšuji.

Vždycky jste žertoval o tom, že jste nejstarším chovancem jihlavské zoo… …bývávalo…

Ředitelem zahrady už nejste, ale pořád v zoo bydlíte. Vzhledem k vašemu věku – neunavují vás už ty dlouhé cesty? Plánuji to do 103 let. Do devadesáti aktivně, pak půjdu do důchodu. Navíc mě znovu tlačí známí do vysoké politiky, ale to asi zapotřebí nemám.

Přemýšlíte o tom? Malinko, ale to bych se asi musel zbláznit. Bylo by to v Praze.

Lákavá nabídka? Ne. Je to třetí nabídka. Dvě jsem odmítl kvůli práci, teď je pro mě zajímavější ze všech stran ten Kypr. Sedět někde na zadku pro mě není.

Vraťme se na váš úplný začátek v jihlavské zoo. Do čeho jste sem v roce 1967 přišel? Já předtím pracoval ve Dvoře Králové, v Jihlavě jsem do té doby v zoo nikdy nebyl. Tehdy už jsem fotografoval a nabídli mi místo ve Fotochemě v Hradci Králové, nejdřív něco v provozu. Byl jsem se tam podívat. Temná místnost, u země červené světlo, ti lidi chodili ven v tmavých brýlích, protože celý den pracovali ve tmě. Měl jsem divný pocit, že bych do toho měl jít z té přírody, ve které jsem byl v zoo. Jediné tam bylo atraktivní: z té tmy byly slyšet hlasy samých mladých děvčat. No, do toho přišla nabídka z Jihlavy, kde už v té době deset let fungovala malá zahrada, která byla dva roky bez vedení. S tehdejším jihlavským inspektorem kultury Vávrou jsme šli ke svatému Jakubovi, on mi ukázal údolí pod námi. Já říkám: to je úžasné, tady budu dělat zoologickou zahradu. Když jsme ale přišli dolů, mé nadšení opadlo.

Co jste tam uviděl? Za vstupné se vybírala koruna. Jenže zahrada byla tehdy průchozí, aby pracovnice Modety nemusely chodit do práce kolem potoka, ale mohly přes zahradu. Ta byla taková ta komunistická manýra. Na rybníce bylo asi dvě stě kachen. Já nastoupil v říjnu a bylo mi řečeno, že ty kachny jsou připraveny na vánoční stůl na radnici. Já je začal dávat jako krmivo kočkám. Stáje, co tu jsou dodnes, měly v sobě metr a půl vysokou vrstvu hnoje, tak tvrdého, že jsem ho musel kopat krumpáčem. Byli tam rohatí jaci a ti už se museli ohýbat, aby vůbec prošli po té vrstvě do stáje. Byli tady tehdy tři zaměstnanci. Z opic tady byla velice pěkná skupina kočkodanů, malpy a paviáni, na tehdejší poměry docela dobré.

Zoologické zahradě v roce 1968 hrozil zánik. Ano, za Šikovy ekonomické reformy. Už se tím zabýval národní výbor, měl jsem začít rozprodávat zvířata. Nakonec se mi podařilo, že návrh stáhli. Zahradu se podařilo udržet, ale nijak se nerozvíjela. Naštěstí si ji pak oblíbil nový předseda okresního výboru KSČ.

Vy jste ze zoo po čtyřiceti letech jejího vedení musel odejít, ale stále přímo v jejím středu bydlíte. To je paradoxní. Když mě radnice vyhodila, dostal jsem od města soudní výpověď z tohoto bytu v zoo. Byla nepodložená, město to prohrálo a krajský soud rozhodl, že není odvolání. Nabídli by mi náhradní slušný byt, já na tom netrvám, že tady musím umřít. Nám tu zle není, až na to, že teď by se náš byt měl bourat. Když mě odtud nemohou dostat, tak to zbourají.

Jak vycházíte se současnou ředitelkou Eliškou Kubíkovou? Vycházíme dobře, občas za ní zajdu. Některé moje rady si k srdci bere, některé ne. Je to koneckonců její zahrada, má mít svůj názor. Na požádání do toho kecám, jinak nechci.

Vaše bydlení v zoo bylo jedním z bodů, které vám představitelé města nejvíce vytýkalo. Tohle byl služební byt, já platil nájem a paušál za energie. Díky tomu, že ho pak radnice změnila na městský byt, mohl jsem zůstat. Měl jsem obavy, že mně to pak zaměstnanci zoo budou vracet – já jsem na spolupracovníky nikdy nebyl hodný ředitel, protože hodný ředitel není dobrý ředitel. Nic takového se nestalo. Bydlím tady, občas zoo projdu, s každým pokecám, jsem tady jako jejich. Pravidelně jsem zván na vánoční besídky naší zoo. Na té letošní jsem zůstal poslední, jako jsem vždycky zůstával.

Lidé z vedení města vám vytýkali, že jste si v zoo vybudoval pozici jakéhosi gubernátora. Ano, tak to bylo. Stejnou pozici si udělal v Praze ředitel Fejk. Ale na jihlavské zoo to bylo vidět, ne? Já říkal, že si zoo s sebou do důchodu nevezmu, ta tu zůstane. Lži vůči mně, které šetřila policie, prošetřila jako nepravdivé. Mám čisté svědomí a vždy jsem měl.

Bavíte se už dnes se svými kritiky z řad zastupitelů? Nejsem člověk, který by žil z ublíženosti – oklepu se a jdu dál. Slíbil mi pomoc kamarád, známý pražský právník. Ten to považoval za vyhraný spor a pro sebe za jednu noc práce. Už jsme se chystali podat trestní oznámení na tehdejšího primátora Vladimíra Hinka. Jenže ten byl už jednou nohou ve sněmovně, tak jsme naznali, že to nemá smysl. S těmi kolegy ze zastupitelstva se zdravíme. Mám problém některým podat ruku, ale jsou legitimně zvoleni, tak se zapřu.

Překvapila mě informace, že se v zoo má vykácet asi čtyři sta stromů. Co tomu říkáte? Nakonec to dopadne tak, že kde stromy neohrožují, tak se kácet nebudou. Má to význam tam, kde mohou ohrozit návštěvníka, je tu pár takových stromů. Já to řešil tak, že se ořezaly větve a strom jsme nechali stát, dokud vydržel. Je fakt, že tady spadla obrovská lípa u Amazonského pavilonu. Naštěstí spadla na správnou stranu, ale mohl být obrovský průšvih. Je třeba to posuzovat rozumně, navíc zoo nemá peníze na dosázení stromů a za jejich nařízené kácení bude muset zaplatit. Nemohu si pomoci, mně to přijde jako výmysl hloupého úředníka.

V příštím čísle: geolog Zdeněk Laštovička

Autor: Tomáš Blažek
 

Hlavní zprávy

Newsletter
Využijte služby
zasílání zpráv do vaší
e-mailové schránky!